Utrpení mladého Wethera

7. ledna 2012 v 18:08 | Myia |  Knihy

Rok: 1774
Autor: Johann Wolfgang Goethe

Tento román se sestavuje především z dopisů, které píše Werther svému kamarádovi Vilémovi. Napřed popisuje, kam se odstěhoval, jaká je tam příroda a co poznává za nové lidi. Užívá si klidu, baví se s dětmi a všechno vypadá tak nějak dobře. Tahle poklidnost se přeruší v den, kdy potká lásku svého života. Lotta je milá, přijemná a obětavá divka, která se stará o své mladší sourozenci po té, co její matka zemřela. Zamiluje se do ní na první pohled, přestože ví, že už je dávno zasnoubená. Prohlubuje jejich přátelství a tím i svoji lásku, snaží se s Lottou trávit co nejvíce času, nemůže bez ní vydržet. Pozná také jejího snoubence Alberta, který je k jeho zklamání skvělý muž. Dalo by se říci, že se z nich stanou dobří přátelé, i když mají na něco rozdílné názory. Werther se rozhodne, že odjede pracovat. Zmizí tedy z okolí Lotty a Alberta, ale při jeho práci se setkává se společenstvími problémy, které ho ubíjejí, takže mu to odloučení moc dlouho nevydrží a vrací se zpátky. Jeho láska k Lottě za tu dobu nezeslábla, spíše je ještě silnější, jenomže ona už je vdaná žena a Werther s tím nic nezmůže. I tak ji nepřestává navštvěvovat a zmítá se v pocitech obrovské a hluboké lásky, která nikdy nebude naplněna.
"Nejsem jediný, kdo takhle trpí."

Můj názor:

Tuhle knížku jsem si půjčila od naší profesorky češtiny, když nám ji ve třídě nabídla po přečtení celého závěru (což mi nepřijde moc moudré, ale budiž). Už dlouho mě lákalo si přečíst něco od Goetheho jen kvůli tomu, abych zjistila, jestli je opravdu takový dobrý autor, jak se o něm traduje. Bohužel asi nikdy nebudu jeho kvality moci ocenit naplno, protože mě moc preromantismus jako směr v literatuře neláká, ale to je můj osobní problém. Ale to odbočuju od tématu... román se mi zalíbil. Ano, bylo tam dost zdlouhového popisu a na pár místech jsem se i nudila, jenže o to lepší předvedl Goethe výkon po straně citové. Dokázal vystihnout zoufalost lásky, což je podle mě neobvyklé. Většina autorů umí jen popsat, jak moc láska dokáže bolet nebo být povzdášející, jenomže vystihnout opravdovou zoufalost jim převážně nejde (nebo o tom ani nepíšou). Utrpení mladého Werthera mi každopádně přineslo moc pěkný literární zážitek. Na závěr bych se ještě chtěla vyjádřit k jedné postavě a to k Lottě. Říkám to každému, s kým o téhle knížce mluvím. Byla ohromně pokrytecká, sobecká a mohla za to, co Werther prožíval, protože mu nedovolila se lásky k ní zbavit. Držela si ho u sebe, sledovala ho, jak se ničí a nic s tím neudělala. Ale tací lidé jsou, takže to bylo jen přirozené... ovšem musím ji zkritizovat jako člověka.

"Nechápu někdy, jak ji může, jak ji smí mít rád jiný, když já ji přece jediný tak vroucně, tak z celého srdce miluji, nic jiného neznám, nevím a nemám než ji."

 

Hrdý Budžes

29. prosince 2011 v 20:16 | Myia |  Knihy

Rok: 1998
Autor: Irena Dousková

Malá dívka Helenka Freisteinová (nebo Součková, jestli chcete) nám vypráví příhody ze svého života. Představuje nám svoji rodinu... maminku, které říká Kačenko, nevlastího tatínka Pepu a svého malého bratříčka. Její rodičové jsou oba herci a ona za nimi do divadla často chodí, takže se v tom samozřejmě velmi vyzná a děj knížky se často týká toho, co se v divadle děje, přestože na to hlavní hrdinka pohlíží naivním způsobem dítěte, ale my vidíme, že to má důležitý význam. Helenka je takové neohrabané a jaksi zakulacené dítě, co nemá moc kamarádů a to jí samozřejmě přivádí do spousty různých potíží, do kterých se omylem dostává. Provádí nás také tím, jak kdysi vypadala společnost výrazně ovliveněná komunismem, kde lidé, co nepatřili do strany, neměli moc možností. Tato humorná knížka člověka sice pobaví, ovšem na druhou stranu v ní lze nalézt i vážnou stránku věci.
"Jinak se mi včera stala taková nemilá věc."

Můj názor:

Myslím, že k téhle knížce budu mít vždycky velice kladný vztah. Ono to ani jinak nejde, protože Helenka člověku prostě přiroste k srdci, zasmějete se s ní a moc vás baví. Dostala jsem se k téhle knížce díky tomu, že jsem viděla záznam divadelnýho představení, které se touto knížkou inspirovalo. To představení jsem měla ohromně ráda, jenomže knížka ho v mých očích překonala (asi by bylo lepší, kdybych se s nimi seznámila v opačném pořadí, ale co se dá dělat). Irena Dousková je naše známá spisovatelka, to mi bylo jasné, ale, jak moc nemusím českou literaturu, nečekala jsem až takové příjemné překvapení. Téma komunismu mi nikdo nebylo moc blízké, nevyrůstala jsem v té době, tak tomu nemám takový vztah jako moji rodiče nebo pradodiče, takže jsem se celkem obávala, jestli mi to dojem z knížky nezí. Nestalo se a jsem za to skutečně ráda. Hrdého Budžese si každopádně vždycky ráda znovu přečtu.

"Vzala jsem si fixy, oblékla jsem si kabát a kulicha a šla jsem ven. Před barákem jsem si sedla na bobek a ty fixy jsem jeden po druhým házela do kanálu, i růžovej a modrozelenej. Potom jsem si lehla na břicho a dívala jsem se za nima dolů tou mřížkou. Ale už jsem je neviděla, bylo to moc hluboko a začínalo se stmívat."


Tonoucí

27. prosince 2011 v 11:32 | Myia |  Knihy

Rok: 1999
Autor: Richard Mason

Postarší muž s jménem James Farell nás přivede do svého života. První informace, kterou nám sdělí, je, že jeho žena umřela a vzápětí se dozvídáme, že to byl on, kdo ji zabil. Abychom pochopili všechno, co k tomu vedlo a on sám si svoje myšlenky uspořádal, začne nám vyprávět příběh svého života. Některé vzpomínky jsou zamlžené a jiné zase tak ostré, až to zabolí. Jako první se James přenese do okamžiku, kdy poprvé potkal Ellu Harcoutovou. Šel si ráno zaběhat do parku a tam ji uviděl sedět na lavičce... pila kávu, kouřila, neměla na sobě boty a její krása se stejně nedala za nic skrýt. Dal se s ní do na první pohled bezvýznamné řeči a jakmile odešla, působilo to, že už ji nikdy neuvidí, ale on přesto po jejich setkání toužil. To se mu vyplnilo na narozeninové oslavě jeho známé. U věhlasné Kamily Boardmanové se totiž sešlo spoustu lidí a tam právě Ellu znovu potkal a zároveň zjistil, že už je zasnoubená s někým jiným. Takhle informace a další věci, které zatím zjistil, mu v hlavě rozpoutali tornádo různých dohadů. Měl pocit, že on má být ten, kdo Ellu vysvobodí z nešťastného zasnoubení. Jednoho dne v parku měl pocit, že ji zase vidí, tak se za ní rozběhl, ale k jeho překvapení to nebyla ona, nýbrž její sestřenice Sára, se kterou jsi byly velice podobné a tahle jejich podoba znamenala ten zásadní problém v jejich životech. To se James dozvěděl teprve, když se mu Ella trochu otevřela, vypověděla mu celou historii o šílenství její rodiny a dali se dohromady s rozhodnutím, že až bude vhodná chvíle, ona zruší své zasnoubení a budou moci být spolu. James čekal a do toho začal rozvíjet svoji vysněkou kariéru houslisty. Díky tomu se seznámil s klavíristou Erikem. Jednou spolu vystupovali a od té doby se začalo rozvíjet jejich přátelství. Tedy alespoň on to vnímal jako přátelství. Jak se dozvídáme, celý Jamesův život se zhroutil právě střetem Erika a Elly a dorazil ho střet Elly a Sáry.... lze se pak snad divit jeho činu?
"Teď je mi to jasné."

Můj názor:

Pokud bych měla svůj názor na tento román shrnout do jedné věty, asi bych řekla, že se mi líbil. Což by samozřejmě nemohlo pokrýt všechny mé názory a také pocity. Začala bych asi informací, že tohle je první dílo Richarda Masona a velmi se o něm diskutovalo z toho důvodů, že na něj dostal vysokou částku na začínajícího autora od vydavatela a tak všichni přirozeně očekávali něco ohromného. To podle mě byla už začáteční chyba... člověk by neměl budovat moc velká očekávní, které se dají rychle zbořit. Vydavateli to možná pomohlo v prodeji, ale panu Masonovi to spíš uškodilo v tom, že na něj byla naložena až příliš velká váha. Já se chci do tohoto faktu odprostit, přestože by i bez toho nijak můj názor neovlivnil, ale možná bych ho často zpomínala. Panu Mason je svým stylem na první pohled celkem umírněný a obyčejný, jenže právě v tom lze nalézt originalita a má opravdu cit pro popis. Někdy až zdlouhavě opakoval pořád jedno a to samé, ale musíme si uvědomit, že to má být vyprávění starého člověka a tam se neustálé opakování hodí, přestože pro knížku je to spíše nepříjemný ukazatel. Dokázala jsem se přes to přenést a raději svoji pozornost přenesla na povahy postav, která na můj vkus nebyly moc hloubkově propracované, ovšem nemůžeme od začínajícího autora hned očekávat zázraky. Je to dobrá a zajímavá knížka, což už je ohromný úspěch a pan Mason mě už jen díky tomu zaujal.

"Teď chápu, že právě láska mě poprvé vylákala z mělčin a naučila plavat bez pomoci druhých; kvůli spoluvině na smrti svého přítele jsem se málem utopil."

U téhle knížky jsem se těšila nejvíc právě na tuhle část recenze, protože postavy jsou zde velice důležité... řekla bych důležitější, než atmosféra a všemožné události. Začnu hlavní postavou. James mi byl ze začátku celkem sympatický, dokázala jsem se vžít do toho, jak moc je poblázněný svou zamilovaností, ale nikdy jsem si nemyslela, že by dokázal kvůli nějaké rozmazlené holce zajít až tak daleko. Tím měl naštval jako člověk, ovšem jeho chování jako postavy mi přišlo přirozené. Ellu jsem musela nesnášet už jen kvůli tomu, jak si zahrávala s ostatními lidmi a hlavně jaké měla nároky, co jimi všechno zkazila... prostě si neuvědomovala spoustu věcí a hrála si, že ví všechno na světě. Na můj vkus to byla od autora trochu nedotažená postava v tom, jak moc lehce se nechala v některých věcech oblomit, asi bych od ní čekala mnohem větší zarputilost. Neumím to přestně vysvětlit, jen mám takový pocit. O Sáře toho moc říct nemohu, ale přišlo mi nepřirozené, že si zvládla Jamese tak jednoduše omotat okolo prstu a prakticky z něj udělat jiného člověka. Na druhou stranu musím obdivovat, jak si dokázala vydobít všechno, co chtěla, i když ji to značně poznamenalo na psychice. Jako posledního jsem si nechala mého milovaného Erika, který mi byl ze všech nejsympatičtější a přesto musel skončit nejdrastičtěji. Byl to skromný člověk, jaký by svoji lásku nechal klidně ukrytou a žil by s ní, jenomže James musel být takový hlupák a poslechnout Ellu v jejích přehnaných plánech. Erik si nezasloužil nic z toho, co mu ti dva provedli a jeho osud na mě opravdu hodně zapůsobil.

"Neusnul jsem, dokud slunce nezměnilo černotu nebe v mlhavě šedou, ale když spánek konečně přišel, byl tak tvrdý, že ráno jsem nezaslechl Erika, jak otevřel dveře. Spal jsem dál, i když přešel celý pokoj, a probudilo mě, teprve když mi odhrnul vlasy z čela. V tu chvíli jsem věděl, že včerejší večer se mi nezdál, že jeho děsivá logika jako ze zlého snu byla součástí skutečného světa, že jeho následky spánkem nepominou."

 


Murakami Haruki

16. prosince 2011 v 20:25 | Myia |  Osobnosti

Narození: 12. ledna 1949 v Kyotu

Murakami se narodil v Kjótu v roce 1949, ale většinu mládí strávil v Kóbe. Jeho otec byl syn buddhistického mnicha a matka dcera ósackého obchodníka. Oba jeho rodiče byli učitelé japonské literatury. Již od dětství byl Murakami silně ovlivněn západní kulturou, zvláště západní hudbou a literaturou. Vyrostl na četbě děl od amerických spisovatelů jakými byli např. Kurt Vonnegut nebo Richard Brautigan a často je oddělován od ostatních japonských spisovatelů právě kvůli ovlivnění Západem. Murakami studoval divadelní umění na univerzitě Waseda v Tokiu. Těsně předtím, než dokončil studia, otevřel si kavárnu (resp. jazzový bar fungující v noci) "Peter Cat" v Kokubunji spolu se svou ženou Yoko.

Ocenění:

1979 - cena Gunzo
1982 - Nomova cena
1991 - Tanzakiho cena
2006 - cena Franze Kafky
2009 - Jeruzalémská cena

(nominace 2010 na Nobelovu cenu za literaturu)

Zdroj informací: wikipedie.cz

Můj názor:

Upřímně jsem se těšila, až takhle chvíle přijde. Napsat článek o samotném Murakamim mě lákalo už dlouhou dobu, ale uskutečnění jsem odkládala na okamžik, kdy dočtu všechny jeho knížky přeložené do češtiny. To se mi nedávno podařilo a z toho důvodu si myslím, že mám dostatečný přehled, abych jeho tvorbu souhrně zhodnotila, porovnala a trochu si sama svoje názory uspořádala v hlavě. Není potřeba zmiňovat, že pan Murakami patří mezi nejoblíbenější japonské autory současnosti a je uznávaným spisovatelem, o čemž pojednává především nominace na Nobelovu cenu za literaturu. Já sama jsem si ho velice oblíbila a nalezla v jeho knížkách zalíbení... každá bez výjimky se mi určitým způsobem líbila a zaujala mě.

Co se týče základních znaků jeho děl, určitě je hodně znát, že čerpá z osobních zkušeností a věcí, co si sám někdy prožil. Má značnou slabost pro nadpřirozeno a záhady, které se v jeho knížkách hojně vyskytují. To se některým lidem může líbit a jiným zase ne. Mně jeho užívání napřirozena nevadilo, protože mě celou dobu při četně udržoval v pevném přesvědčení, že pokud to takhle napsal, má to tak být. Což by měl spisovatel zvládnout, ne? Přesvědčit čtenáře o tom, že jeho knížka má přesně tolik kapitol, postav, slov a událostí, co by měla mít. Hlavní postavy bývají především muži, kteří jsou nějakým způsobem sportovně založení a zdají se mít sklony k realistickému pohledu na svět. Ženské postavy jsou zpravidla záhadné a nepředvídatelné. Nadpřirozeno se vztahuje převážně k nim. Že by nám tím chtěl Murakami něco sdělit? Často mají jeho postavy blízko k literatuře a snad v každé jeho knížce můžete najít zmínku o hudbě. Murakami je milovník starší hudby, jazzu a je vidět, že v tom má oborovský znalecký přehled. Nalézáme u něj také postavy (jsou to především hlavní hrdinové) dodržující důslednost, řád a určitou uhlazenou jednoduchost ve všem věcech, co dělají. Nebojí se zajít do erotických popisů, i když sexuálně neprovukuje nijak přehnaně.

Určitě bych k četbě lidem Murakamiho doporučila. Jeho díla se čtou dobře a mají schopnost zaujmout. U každého autora se vždycky najdou lidé, co ho budou kritizovat, ale mám takový zvláštní pocit, že právě pan Murakami si podobné lidi nezaslouží. K tomu jsem dospěla po přečtení O čem mluvím, když mluvím o běhání. Možná je to moje naivní představa nebo jde jen o to, jak moc mi přirostl k srdci, ale on má pro literaturu ten zvláštní cit. Nemusí se vám zamlouvat, ale zároveň jsem nenašla žádný důvod, proč by ho někdo mohl mít vyloženě nerad. Pravděpodobně to vypadá až moc monotóně a nezajímavě, protože správný spisovatel byl měl být kontroverzní, jenomže kouzlo pana Murakamiho je právě v tom, že je to poklidný člověk, který si v klidu píše svoje knížky se zajímavým nádechem.

Knížky mnou přečtené:



Konec světa & Hard-boiled Wonderland

9. prosince 2011 v 21:21 | Myia |  Knihy

Rok: 1985
Autor: Murakami Haruki

Tato knížka se skládá ze dvou částí prolínaných střídáním kapitol do sebe. Tyto dvě části mezi sebou nemají na první pohled žádný vztah, ale v průběhu knížky zjišťujeme, jak moc je jejich vzájemné působení na sebe důležité a vlastně rozhoduje o celém příběhu. První část obsahuje vyprávění z reálného světa. Seznamujeme se s třicetipětiletým mužem, který má poněkud ojedinělé zaměstnání. Pracuje jako kalkulátor, což je člověk, který zabězpečuje na objednávku data a tuhle činnost vykonává pod dohledem oragnizace zvané Systém. Proti Systému ovšem stojí Továrna, další oranizace zaměstnávající takzvané kódmany. Ti pro změnu data kradou a dešifrují je. Tento náš určitý kalkulátor se ocitne na jedné zadané práci, která se zdá nejprve jako každodenní záležitost, ale dost mu zamotá životem. Přivítá ho zde poněkud objemější dívka oblečená celá v růžové, jejíž tloušťkou je okamžitě okouzlený. Ta dívka mu něco říká, ale z jejích úst nevychází žádný zvuk, což mu nevadí až tak moc, protože umí alespoň trochu odezírat. Záhada pokračuje, jakmile ho tlustá dívka pošle do podzemí v pláštěnce a s baterkou v ruce. Našemu hrdinovi to přijde zvláštní, ale následuje jejích pokynů, které říkají, že má dojít k vodopádu. Není to jednohoduchá cesta a i přes všechny pochybnosti ji překoná. To mu zajistí setkání se s postarším panem profesorem, který si ho objednal na zakódování dat. Poprosí ho však o jednu zvláštní metodu kódování, jaká už je dávno zakázaná, což je pozeřelé samo o sobě, ale má k tomu oficiálně schválený dokument. Během přestávek při kódování mu pak vypráví o tom, jak dokáže odstraňovat zvuky a přesně z toho důvodu po něm jdou všemožní lidé a také stvoření zvané pokoutníci. Po dokončení práce dostává muž krabici jako dárek a ta mu zamotá život už nevratným způsobem, o čemž bylo už stejně dříve rozhodnuté bez jeho vědomí. Druhá část se odehrává ve smyšleném městě, kterému se říká také Konec světa. Zde se od lidí odtrhávají jejich stíny a ty když umřou vyčerpáním, dotyčnému člověku i zmizí jeho duše. Do tohohle všeho přišel dobrovolně jistý muž a začíná ve městě žít. Dostává práci Čtenáře snů, což obnáší chodit každý den do knihovny, číst tam staré sny z lebek zvířat a také nosit brýle, aby slunce nepoškodilo jeho speciálně uzpůsobené oči. V knihovně se setkává s dívkou, která mu tam vypomáhá. Má zvláštní pocit, že už se někde setkali a chová k ní vřelé city, které mu ona nemůže opětovat, protože už o svoji duši přišla. Navštěvuje také svůj umírající stín. Ten mu při chvilce samoty sdělí jednu zásadní věc... chce odtamtud útéct a proto ho prosí, aby nakreslil plán celého města a podle něj už se útěk vymyslí. Muž s tím souhlasí a zatím co kreslí plán, seznamuje se s celým městem, jeho záhadami a neobvyklostmi.
"Ti, kdo vystoupali, nevyhnutelně klesnou, vše, co má tvar, bude nevyhnutelně zničeno."

Můj názor:

Tahle knížka dokončuje moje obeznamování se všemi knihami od pana Murakamiho, co byly vydané v češtině. Tím k ní mám samozřejmě trochu zvláštní vztah, ale nemyslím si, že by se nějak odrážel na mém hodnocení. Ze všeho nejdřív bych ráda upozornila na to, že tahle knížka měla asi největší ohlas z děl pana Murakamiho a dostal za ní dokonce prestižní Tanazakiho cenu. Pokud člověk ví tohle, také už podle toho Konec světa & Hard-boiled Wonderland soudí. Od začátku mi bylo jasné, proč si právě tohle dílo vysloužilo cenu. Je to ohromně psychologicky rozvinuté, životně objemné a zahruje to i nadpozemské prvky v podobě jednorožců a pokoutníků. Dvě části knihy do sebe na konci zapadnou jako dokonalá skládačka, o které jsem si na začátku mysleli, že se nám ji nepodaří sestavit... to zanechá rozhodně dojem. Upřímně jsem si nemyslela, že pan Murakami umí až tak promyslet svoje díla, ale tady mě přesvědčil o opaku. I tak si myslím, že některé jeho knížky jsou zajímavější. Pravděpodobně proto, že tohle nebyl zrovna můj šálek kávy. Nadpřirozené prvky tam sice působily přirozeně, ale já bych dala přednost čistě lidskému příběhu bez zbytečného komplikování složitými biologickými a technologickými teoriemi.

"Já přišel udělat svoji práci a té se nijak netýká, jestli se klientovi zlíbí zvuky kolem sebe vypínat, odstraňovat, nebo třeba mixovat jako citronovou šťávu do vodky."

Co se postav týče, oblíbila jsem si především vypravěče (jak už tomu u pana Murakamiho bývá). Byl to člověk se životní filozifií, kterou jsem chápala a podařilo se mi vciťovat do jeho kůže. Sice měl život krásně uhlazený a načasovaný, ale přesto měl v sobě přirozený zmatek, který si uvědomoval teprve v tom okamžiku, kdy mu bylo oznámeno, že jeho život bude muset skončit a on už s tím nic neudělá. Navíc jsem obdivovala jeho schopnost všímat si malých detailů. Naopak nesympatická mi byla tlustá dívka oblékající se do růžové. Z nějakého důvodu jsem jí nemohla přijít na chuť a pořád mi nebylo jasné, jak při své tělesné stavbě dokáže být tak pohybově zdatná. Zvláští vztah jsem si také vybudovala k oběma knihovnicím... k té v normálním světě i na Konci světa. Líbilo se mi, jakým způsobem oblivňovaly vypravěče a přestože se zdály nenápadné, jejich úloha v celém příběhu byla opravdu důležitá (nebo se mi to tak alespoň zdálo). Celkově tedy knížku hodnotím jakou zajímavou, poutavou a v mnoha směrech neobvyklou. Myslím, že bych ji mohla doporučit i lidem, co ostatním Murakamiho dílům nepřišly až tak na chuť, protože se od nich liší a nese si sebou něco osobitého, co stojí za to prozkoumat.

"Po téhle nenáročné analýze svých vidin jsem znovu otevřel knihu. Nemohl jsem se na ni už ale soustředit. Napadlo mě při ní totiž, že je můj život vlastně prázdný. Dočista na nule. Nic na něm není. Co jsem v něm doposavad vytvořil? Nic. Komu jsem přinesl štěstí? Nikomu. Co mám? Úplné houby. Nemám rodinu, nemám kamarády, nemám dveře. Dokonce se mi už ani nepostaví. A co se práce týče, s tou je to taky nahnuté."


Nahý oběd

25. září 2011 v 14:56 | Myia |  Knihy

Rok: 1959
Autor: William S. Burroughs

Nahý oběd je knížka bez dějové linie. Některé části na sebe zdánlivě navazují, ale zároveň jsou schopny existovat úplně samostatně. Jsou to prakticky drogové zápisky pospojované dohromady, aby vytvořily trochu zmatený a zvláštní celek, který je jakási prorocká satira plná drog, halucinací, lidské závislosti, zvráceného sexu a homosexuality. Celou dobu se pohybujeme ve fiktivním světě (zemi) Interzóně, který existuje v autorově mysli, a nahlédneme tím na všechna místa, kde autor sám byl... ať už jako osoba nebo jenom ve svých představách. Můžeme se zde setkávat s jistým člověkem jménem Lee, který je autorovo alter ego. Zároveň se zde objevují opakovaně některé postavy, ale ne moc důležitě, většina lidí zde ani nemá jméno. Autor je prostě jenom využije na nastínění situace. Není divu, že tenhle neobvyklý počin byl několik let v USA zakázan a autor s ním byl popotahovaný po soudech.
"Dnes v noci jsem se probudil, někdo mi mačkal ruku. Byal to moje druhá ruka..."

Můj názor:

K tomhle dílu jsem toho moc napsat nemohla, protože do první části svých recenzí píšu pouze fakta... a tady se nic jako fakt skoro vyložit nedá, všechno spadá jenom do doměnek. Každý bude Nahý oběd vnímat jinak. Buď si ho zamiluje a bude obdivovat autorovu nadčasovost a smysl pro neobvyklou satiru nebo ho bude považovat za nechutnou věc, po které raději ani neměl sáhnout. Ze začátku jsem převážně spadala do té druhé skupiny. Je těžké si zvyknout na Burroughsův popis některých skutečností. Vážně mi to přišlo dost nechutné a zvrácené. Nesmím ale zapomínat na to, že knížka měla několik zajímavých myšlenek a cenných lidských postřehů. Rozhodně mě dokázala zaujmout. Asi bych nechtěla pana Burroughse rovnou odsoudit, přestože jsem k tomu měla namířeno a teď se za to stydím. Člověk mu prostě musí přijít na chuť a ztotožnit se s jeho špinavým, zdrogovaným a halucinogením světem. Ano, je to těžké. Navíc jsem samozřejmě trochu postrádala dějovou linii, na kterou jsem zvyklá. Všechno pro mě bylo zmatené a rozmazané... ale co jiného bych mohla chtít po drogových zápiscích, že? Jack Kerouac určitě udělal dobře, že pomohl Burroughsovi tuhle knížku sestavit. Ať už s ní byly sebevětší problémy a lidi sebevíc odrazovala, všem se určitě zapíše do paměti. Buď negativně nebo pozitivně, záleží na člověku. Nejdůležitější je právě ta nezapomenutelnost a bláznivé šílenství, které zanechává. A jak jsem se k Nahému obědu vlastně dostala? Těm, kdo četli Kvílení od Allena Ginsberga, nemusím asi připomínat, že je věnováno mimo jiné právě i Williamovi Sewardu Burroughsovi. Allen tam píše: "autorovi Nahého oběda, nekonečného románu, který každého dovede k šílenství". To mě natolik zaujalo, že jsem si tuto knížku musela půjčit. Na závěr toho rozhodlě nelituju, je to zase jiný pohled na beatnickou generaci, o kterou ráda zajímám. Nahý oběd bych rozhodně nedoporučila slabým povahám a slušným lidem.

"Poničená podoba Člověka se již blízí, minutu za minutou, buňku za buňkou... Bída, nenávist, válka, policie-zločinci, byrokracie, šílenství, prostě všechny symptomy Lidského viru.
Lidský virus již lze izolovat a dál s ním pracovat."


Jana Eyrová

21. září 2011 v 23:30 | Myia |  Knihy

Rok: 1847
Autor: Charlotte Brontëová

Jana Eyrová je sirotek. Po smti rodičů si ji vzal do opatrování bratr její matky, pan Reed. Sice brzy umřel, ale jeho žena mu musela slíbit, že Janu bude vychovávat. Pání Reedová ji ovšem ráda a považuje za lhářku. Jana je také utiskována jejím synem. Jednoho dne nevydrží být pouze týrána a postaví se mu, přičemž ho zraní. To paní Reedovou definitivně vyburcuje k tomu, aby ji poslala do školy. Vybere přísnou Lowoodskou školu pro osiřelé dívky, kam teda Janu v deseti letech pošle. Malá dívka si musí zvykat na zdejší poměry... zima, nedostatek jídla a přísné vyučování. Naváže zde zvláštní přátelství se svojí spolužačkou, Helenou Burnsovou. Lowoodská škola je umístěna na dost nezdravém místě a tak není divu, že tam vypukne tyfová epidemie, při které Helena umírá. Další osm let zde Jana stráví studiem a následně také vyučováním. Nezná prakticky jiný život než ten v Lowoodu. Jakmile ale odejde jedna z jejích oblíbených učitelek, také se rozhodně pro odchod a podá si inzerát jako vychovatelka. Po nějaké době dostate odpověď od jisté paní Fairfaxové. Ta jí nabídle, aby dělala vychovatelku jedné malé francouzské dívce. Jana opuští školu, ve které strávila tak dlouhý čas a vydává se na cestu vstříct neznámému. To ještě netuší, že v Thornfieldu, sídlu pana Rochestra, se setká se svým osudem a zažije zde lásku, která se potkává jen jednou za život.

Můj názor:

Tohle upřímně není styl literatury, který bych přímo vyhledávala. Romantismus 19. století je pro mě zatím neprobádaná oblast, ale vstoupila jsem do ní pomocí této knížky. K mému překvapení se mi tam zalíbilo. Janu Eyrovou jsem si upřímně představovala úplně jinak. Pravděpodobně jako nějakou normální upjatou ženu té doby, ale Charlotte Brontëová mě seznámila se ženou s vlastním názorem, cíly a rozumnými postoji. Dobře, musím pominout to, že se mi nelíbí velký důraz na křesťaství, ale má to co dělat s tou dobou, tak se s tím musím smířit. Každopádně mě tohle dílo příjemně překvapilo a bavilo po celou dobu čtení. Téma osudové a opravdové lásky bez výhrad je něco, čemu moc nedůvěřuji, ale zde byla tahle situace stvárněná realisticky a opravdově. Žádné přehnané prvky... dva rozumní lidé se našli a zamilovali se do sebe láskou, kterou si opláceli stejnou mírou. Tak by to přece mělo být, v tom je ten pravý smysl. Jenomže ten je pravděpodobně v dnešním světě nedosažitelný (říkejte mi klidně pesimisto, mně to tak přijde). Samozřejmě některé zamilované dlouhé proslovy a metafory pro mě nebyly úplně to pravé, ale zase to patřilo k té době a také povaze hlavních postav.

Některé charaktery se mi zalíbily a některé zase ne. Janu jsem měla moc ráda, protože si dokázala prosadit svoji vůli a věděla, co chce. Zachovat si svoji důstojnost, i kdyby se měla vzdát něčeho, na čem jí záleží na světě nejvíc. Osobně bych si z toho ráda vzala příklad, ale pochybuju, že to budu někdy potřebovat nebo to skutečně dodržím. Nejvíce sympatická mi byla Helena Burnsová. Část o její smti patří mezi moje nejoblíbenější pasáže knihy. Někde jsem se dozvěděla, že tahle postava byla inspirována Marii Brönteovou, která umřela jako velice mladá na tyfus. Kdybychom měli přejít k méně oblíbeným lidem z tého knížky... asi bych jmenovala Jana Křtitele. Byl to člověk se skvělým charakterem a cílevědomostí, nicméně jeho upjatost na misionářství a přístup k Janě byly až úrážlivé. Bylo zde hodně postav, tihle tři na mě zapůsobili asi nejintenzivněji.

"Mám totiž vůči vám takový divný pocit, zvlášť když jste mi nablízku, jako teď. Je mi, jako bych měl někde nalevo pod žebry provázek, který je svázán pevným nerozpletitelným uzlem s podobným provázkem v témž místě vašeho křehkého těla. A až nás oddělí bouřlivý mořský průliv a asi tak dvě stě mil pevné země, mám strach, že ten provázek, který nás spojuje, najednou praskne - a velice mě znepokojuje pocit, že bych mohl vnitřně vykrvácet."


O čem mluvím, když mluvím o běhání

24. srpna 2011 v 17:37 | Myia |  Knihy

Rok: 2007
Autor: Murakami Haruki

Tato kniha jsou jakési memoáry Murakamiho Harukiho. Popisuje zde svůj vztah k běhání. Už dlouhou dobu pravidelně běhá takových deset kilometrů denně (samozřejmě to nejde vždy, ale většinou tomu tak je) a každý rok se účastní alespoň jednou maratonu. Tady se snaží zachytit to, co pro něj vytrvalostní běh znamená, jak to ovlivňuje jeho život a zhruba nám nastiňuje svoje názory. Také nezapomíná přidat nějaké svoje postřehy ohledně literárního světa a uvede nás do obrazu ohledně jeho literárních začátků. Nikdo mu neřekl, aby začal běhat nebo psát. Rozhodl se proto sám. Tyhle dvě věci, běhání a psaní, dost spojuje dohromady, protože právě běh mu pomáhá se udržet v kondici pro psaní, při kterém on sám považuje za důležité i dobrou fyzičku. Dozvíme se, jaké to pro něj bylo běžet svůj první maraton na originální trase za neskutečného vedra a dokonce pak také za jeden den uběhnout sto kilometrů. Pan Murakami se při každém závodě snaží, aby vydržel běžet až do konce, i kdyby běžel sebepomaleji. Je to přece běžecký závod. Tak nahlížíme blíže do jeho myšlenek a životních postupů i zkušeností.
"Nejsem člověk, jsem stroj. Stroj, co vůbec nic necítí a jenom běží dál."

Můj názor:

Pro mě osobně bylo velmi přínosné si přečíst, jak pan Murakami uvažuje. Nečekala jsem, že bude mít v některých věcech až tak nízké sebevědomí, spíš bych od něj čekala, že si bude trochu víc věřit. To sice někdy ukázal, ale jenom po hodně dlouhé přípravě na něco, na čemu mu záleželo. A bylo to navíc ohledně běhání a ne psaní. Fascinuje mě, když píše o svém literárním snažení. Ocenila bych, kdyby více popisoval, jak tvořil knížky, které od něj mám nejraději, ale nemůžu mít všechno. Napřed jsem měla trochu obavy, že mě od knížky odradí jen to startovní téma... běhání. Upřímně nejsem moc velký nadšenec pro aktivní sport, vážně ne, běhání se pokud možno vyhýbám a hlavně tomu vytrvalostnímu. Jenomže tady mi žádný názor nebyl nucený, prostě jsem si přečetla o pohledu na svět patřícímu člověku, kterého obdivuju a ráda bych se s ním jednou osobně setkala. To se mi asi nepodaří, ale stálo by to za to. Závidím Murakamimu a Johnu Irvingovi, že se spolu setkali a běhali spolu. Dobře, tu běhací část moc ne. Tuhle knížku bych doporučila především lidem, co trochu znají tvorbu pana Murakamiho (a zajímají se o něj jako o osobnost), ale podle mě ani ostatní neudělají špatnou věc, když si jí přečtou. Je to zajímavé čtení, alespoň tedy pro mě bylo. Teď už jenom doufám, že se mi od tohoto autora i dostane nějaká pěkná autobiografie, kde bude více o jeho literární kariéře.

"Alespoň pro mě je ale skoro nepředstavitelné, že bych si jako spisovatel mohl během dlouhého období, po které píšu, snad zíkat něčí sympatie. Připadalo by mi málem přirozenější, že mě nebudou mít rádi, že mě budou nenávidět, že budou vůči mně zaujatí. Neříkám, že bych se cítil líp, kdyby to tak bylo. Ani mě by totiž netěšilo vědomí, že mě nikdo nemá rád."


Po otřesech

18. srpna 2011 v 17:07 | Myia |  Knihy

Rok: 2000
Autor: Murakami Haruki

Tato knížka je sestavená ze šesti celkem krátkých povídech, které se dějou v čase mezi zemetřesením v Japonsku v roce 1995 a sériovým útokem v tokijském metru (tyto dvě události mezi sebou mají dva měsíce rozestup).

UFO v Kushiru pojednává o panu Komurovi, který je dobře vypadající a solidně zajištěný muž po třicítce. Na první pohled by se mu v životě nemělo dít nic neobvyklého, ale přece jen nastane jistá abnormalita. Jeho manželka už pět dní sleduje zprávy v televizi o zeměstřesení a u toho se ani nehne. Neodpovídá ani na to, když ji Komura osloví, nejí, nepije. Jakmile se pátý den vrátí z práce, manželka nikde není. Jen mu nechá zprávu, že už s ním nebude žít, protože jí nemá již co nabídnout a žít s ním je jako žít se vzduchovou bublinou. Po tomhle se Komura rozhodne, že si vezme v práci na nějakou dobu volno. Při té příložitosti ho poprosí jeden spolupracovník, aby pro něj dovezl něco na Hokkaido. Komura, ani neví proč, souhlasí a letí tam. Na letišti potká sestru svého spolupracovníka a její kamarádku, které jsou obě tak trochu zvláštní.

Krajina s žehličkou nás zavede do jednoho bytu, kde probudí zvonící telefon mladou Junko. Její přítel, Keisuke, právě hraje na kytaru a má na uších sluchátka, takže nic neslyší. Junko volá jistý pak Miyake, se kterým se seznámila v jejich zapadném městečku. Je to trošku záhadný starší pán, co chodí do obchodu, kde Junko prodává třikrát za den a říká se o něm, že maluje. Pak Miyake pravidelně zapaluje na pláži naplavené dřevo a oheň pak pozoruje. Junko tam chodí vždycky za ním a Keisuke někdy společně si ní, i když má proti tomu výhrady. Tentokrát sledujeme jeden z těhle večerů, kdy všichni tři pozorují oheň. Keisuke odejde jako první a pak Miyake a Junko mají zvláštní rozhovor.

Tanec pro všechna dítka Boží začíná, když se probudí mladý Yoshiya ráno po hrozivé kocovině. Nemá energii pořádně ani na to, aby vstal z postele. Nakonec se z ní ale nějak dostane a dojde do práce. Po té večer potká cestou domů metrem muže, který má utržený pravý ušní lalůček. Do toho nás seznamuje se svým životem. Jeho matka je náruživá křesťanka, co se dostala k víře tak, že už potřetí otěhotněla, přestože pečlivě používala ochranu. Dvakrát předtím šla na potrat u jednoho gynekologa a potřetí otěhotněla ve vztahu právě s ním. Ten jí na to řekl, že je to prostě nemožné, protože ochranu používali naprosto bezchybně, a ona určitě musela být nějakého jiného muže. Yoshiyova matka po tom byal tak zoufalá, že chtěla skoro zpáchat sebevraždu, ale zastavil ji jistý kněz a pomohl jí z toho. Matka Yoshiyovi jedno dne řekla, že je sice syn Boží (jak mu lidé okolo tvrdí), ale jeho biologický otec byl právě ten gynekolog a ten měl utržený pravý ušní lalůček.

Thailand má za hlavní postavu Satsuki. Ženu v období klimakteria, která právě letí z Japonska do Thajska na konferenci odporníků na štítnou žlázu v Bangkoku. Po skončení koference si ještě rozhodně týden odpočinout a udělat si příjemnou dovolenou, takže jí jeden známý zařídí ubytování v luxusním hotelu a osobního řidiče, který se tam o ni bude týden starat. Řidič s velice pěknou limuzínou se jmenuje Nimit. Mluví dobrou angličtinou bez přízvuku a je to velice slušný muž po šedesátce. Nabídne Satsuki, která ráda plave, že ji zaveze na jeden odlehlý plavecký bazén, jaký je určený pro sportovní plavání, což pro hotelový bazén zrovna neplatí. Satsuki s tím souhlasí a takhle tam jezdí celý den týden. Ještě se ji za tu dobu zeptá, odkud z Japonska pochází, protože slyšel o zemětřesení v Kobe. Ptá se Satsuki, jestli tam někoho nezná. To ona popře, přestože tam zná dle jejího označení "toho chlapa".

Žabák, zachránce Tokia nás vnese do dost zvláštní situace. Pan Katagiri přijde do svého bytu a tam objeví velkou mluvící žábu. Žabák ho vyzve, ať jde dovnitř. Začne mu začně něco říkat a nejdůležitější informace, kterou Katagiri pochytí je, že potřebuje pomoci se záchranou Tokia. Když se konečně vzpamatuje z toho šoku, zeptá se Žabáka, o co vlastně jde. Ten mu vysvětlí, že pod zemí žije Žížala, která pokud se rozčílí, dokáže způsobit zemětřesení. A přesně takové zemětřesení má naplánované v Tokiu poté, co ji vybudilo zemětřesení v Kobe. Prosí tedy Katagiriho o pomoc, což sám Katagiri nechápe. Přece jen je to obyčejný člověk bez nějakých speciálních schopností, co nemá žádné zvláštní zážitky a naopak má spíš až moc vad. Navíc je to přece jen obří Žabák, co ho žáda o pomoc.

Medovníky začíná vyprávěním jedné vymyšlené pohádky o medvědovi Masakichim, který má spoustu medu a prodává ho na trhu. Vypraveč, Junpei, na vysoké škole studoval literaturu (později se z něj stal povídkář) a sezmánil se tam s Takatsukim, co ho rozhodnul oslovit. Stejně tak Takatsuki oslovil i Sayoko a z nich třech se stali skvělí kamarádi. Všude chodil spolu, všechno spolu dělali a byli prostě nerozlučná trojice. Junpei se do Sayoko zamiloval, ale nechtěl jí do dát najevo, aby neporušil tohle jejich kamarádství. O to větší šok pro něj byl, když mu Takatsuki oznámil, že má Sayoko rád a společně se sblížili a začali spoulu chodit. Junpei to nesl pár dní těžce, ale nakonec se všechno srovnalo. Po vysoké škole měli Takatsuki a Sayoko svatbu, po nějaké době se jim i narodila dcera Sara, které právě Junpei v aktuální dějové linii vypráví pohádku. A na povrch také vyplívají všechny možné složitosti vztahů téhle kamarádské trojice.

Můj názor:

Upřímně mě dost překvapilo, když jsem zjistila, že Murakami vydal pár povídek takhle dohromady. Nějak jsem od něj zvyklá na celistvá díla a nebyla jsem si jistá, jak to přesně bude vypadat. Jenomže po přečtení téhle knížky mám pocit, že je Murakami přesně pro tenhle typ krátkých povídek zrozený. Bylo to jedno z nejlepších děl, co jsem od něj četla. Mělo to takové zvláštní a osobité kouzlo. Možná to trochu podtrhovala právě ta atmosféra zemětřesení. Celkově se mi líbily všechny povídky, ale nejvíc mě zaujaly Medovníky. Mám prostě slabost pro milostné trojúhelníky a z toho mě asi nikdo nedostane. Navíc mi byla postava Junpeie ohromně sympatická a v něčem mi trochu připomněla Martina Edena. Je docela zajímavé, že v Krajině se žehližkou zmiňovala Junko právě jednu povídku od Jacka Londona. A ještě větší náhoda je, že Junpeie a Junko jsem si ze všechny povídek oblíbila nejvíc. Mám ráda takové drobné a nenápadné spojitosti. Nadpřirozenost zapletl Murakami intenzivně jenom do jedné povídky, i když nádech nadpřirozenosti byl asi všude. To by si on nemohl odpustit, ale já jsem za to ráda, protože mám ty drobné náznaky moc ráda. Bude mi ctí tuhle knížku doporučit, je vážně skvělá a navíc si tam člověk úžasně uvědomí Murakamiho spisovatelské schopnosti, které jsou pro mě obdivuhodné.

"Junpei si umínil, že zkusí psát úplně jinak než doposud. Zkusí psát o těch, kdo sní o tom, že dlouhá noc skončí, znovu se ukáže slunce, a oni v jeho světle pevně obejmou ty, které mají rádi. V tuhle chvíli je ale potřeba, aby byl tady a chránil Sayoko a Saru. Nikdo, ať je to kdokoliv, je nesmí zavírat do žádných záhadných beden. I kdyby padalo samo nebe, i kdyby s rachotem pukala zem."


Velký Gatsby

16. srpna 2011 v 14:52 | Myia |  Knihy

Rok: 1925
Autor: Francis Scott Fitzgerald

Vypravěčem románu je Nick Carraway. Mladý muž, který se rozhodně přestěhovat na východní pobřeží USA a tam obchodovat s cennými papíry jako tolik lidí v té době. Pronajme si tedy dům na Západní Vejci (část New Yorku přejmenovaná autorem), který sice není úplně honosný, vedle vedlejšího úžasného sídla vypadá dost prostě, ale jemu to alespoň v rámci možností nevadí. Po přestěhování zjistí, že se na Východní Vejce (další část New Yorku) přestěhovala jeho sestřenka s manželem, a tak se je rozhodně navštívit. Jeho sestřenice Daisy je mladá velice půvabná dáma se vším všudy. Vzala si Toma Buchanana, který je milionář, žijí ve velkém sídle a mají spolu jedno dítě. Na návštěvě u nich se Nick seznámí ještě s Jordan Bakerovou, kamarádkou Daisy ještě z jejího mladí a profesionální golfistkou. Tam mu podá informaci, když jsou na chvíli sami, že Tom má údajně milenku (o čem se Nick později utvrdí, když mu ji Tom představí a zavede ho do jejich společného bytu v New Yorku) a atmosféra toho se rozprostírá v celém domě. Pak se ho ještě zeptá, jestli zná Gatsbyho se Západního Vejce. Nick ho sice nezná osobně, ale je to jeho soused s tím obrovským, honosným sídlem. Gatsby pořádá pravidelně ohromné věčírky, kam chodí spousta nepozvaných lidí a je tam vždycky veselo a spoustu jídla i pítí. O Gatsbym se tam roznáší spousta zvěstí, ale nikdo vlastně pořádně neví, jak to s ním ve skutečnosti je. Na jeden z večírků je Nick dokonce pozván (což je opravdu málo hostů). Potká se tam s Jordan a tráví tam společně nějaký čas, stejně tak tam stihne poznat několik přiopilých lidí. Celkem nedávno po všech možných událostech ho Gatsby požádá o laskavost, kterou mu ovšem sdělí právě Jordan. Ukáže se, že Gatsby zná Daisy z minulosti a velmi touží se s ní znovu setkat. Nick ji tedy musí pozvat na čaj, kam "náhodou" zavítá i Gatsby, aby se zase po letech setkali. Tak se odhaluje jejich vztah, který Nick sleduje společně s Gatsbyho odhalováním povahy a skutečné pravdivé minulosti, seznamováním se s jeho podivnými známými a vývojem vlastní osobnosti.
"A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti."

Můj názor:

Tak jsem konečně přečetla Velkého Gatsbyho. Mám z toho nevýslovně dobrý pocit i díky tomu, že jsem nedávno poslouchala jeden rozhovor s Chuckem Palahniukem a on tam zmiňoval z tého knihu jednu scénu a bylo příjemné vědět, o co jde, a chápat jeho pocity ohledně toho. Ale aby přestoupila ke knížce jako samotné. Ze začátku čtení jsem byla velice skeptická, protože se mi četla docela složitě a úplně jsem nepochytávala všechny myšlenky, ale to se nějak samo od sebe změnilo a byla jsem prudce a efektivně vtažená do děje. Jedno se panu Fitzgeraldovi musí nechat... popisuje lidské výrazy ve tváři jako nikdy jiný a je to neuvěřitelně zajímavé a poutavé. Stejně tak mu jde popis pocitů, povah a reakcí na nečekané situace. Upřímně si myslím, že musel být trochu psycholog a mít nastudované lidi, aby dokázal něco takového napsat. Nevidím úplně do pozadí jeho celkového díla, natolik jsem ho jako autora rozhodně nezkoumala, ale doufám, že budu mít příležitost se s tím seznámit ještě o něco víc. Velký Gatsby je skvělá knížka. Jen nevím, jestli bych ji označila za nejlepší americké literární dílo, jak jsem si někde přečetla. Rozhodně to byla hezká, obdivuhodná a zajímavá knížka, jen se nepouštím do takového ohromného vychvalování.

"Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní cnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal."

Teď si říkám, jaké postavy mě vlastně zaujaly. Všechny měly v sobě něco, za co jsem je měla ráda a pak něco, za co bych jim nejradši namlátila. Ale tak to bývá normálně i u lidí, takže je to značně realistické. Nejvíce mi k srdci přirostl asi právě Nick. Jeho schopnosti pozorování a to, jak dokázal být svůj, i když se pohyboval v takové někdy až stereotypní společnosti, bych řekla. Bylo mi ho trochu líto, že byl vtažený do situace, se kterou neměl skoro nic společného, ale přesto byl nucený se účastnit málem všeho. Soucítila jsem s ním u konce a hodně. Tam se ukázal jako rozumný a správný člověk. Samozřejmě nám v průběhu knížky ukázal, že má i svoji tmavou a ďábelskou stránku, jaká mi byla taky moc sympatická. Gatsby byl pro mě jako jedna velká záhada. Nedokázala jsem si ujasnit myšlenky ohledně něho stejně jako Nick, takže nevím, jak ho vlastně vnímám. Někdy to dokázal být člověk na úrovni, ale jakmile přišlo na Daisy, ukázal se mi jako slaboch a přecitlivělý člověk. Čekala bych od něj něco víc, ale zaslepenost láskou je zaslepenost láskou, co si budeme povídat. Daisy jsem také moc nemusela. Neuměla nic pořádně utnout a chovala se rozmazelně. Jordan bych přála, aby Nicka víc pochopila, ale to s jejím lehce "omezeným" vnímáním světa nešlo. Každopádně všechny charaktery tam měly svůj význam a nebyly nucené, což je velký úspěch.

"Všechno, co říkal, dokonce i jeho děsivá sentimentalita, mi něco připomínalo. Prchvý rytmus, úlomky ztracených slov, které jsem slyšel někdy dávno v minulosti. Na okamžik se mi na jazyk drala jakási věta, bojovala o zrození, a rty se pootevřely jako rty němého člověka, jako kdyby se na nich odehrával větší zápas než jen záchvěv polokaného vzduchu. Ale nic se z nich neozvalo a to, nač jsem se málem rozpomněl, zůstalo navždy nesdělitelné."

Zvláštní na téhle knížce je, že vím jednu věc... budu si ji chtít pravděpodobně přečíst znovu. To se nestává skoro nikdy a samotnou mě to zaskočilo. Asi mám pocit, že je tam toho mnohem víc na objevování, co objevit chci. Člověk musí trochu umět číst mezi řádky, jinak mu ta knížka přijde nudná. Nepřijímat informace jenom tak pasivně, ale trochu aktivně s němi pracovat a vžívat se do situace jednotlivých postav. Pan Fitzgerald nás naštěstí nutí být opavdovými čtenáři, alespoň mně to tedy tak přišlo. Knížku bych doporučila určitě už jenom z toho důvodu, že je to literární klasika a člověk o ní docela často slyší nebo čte určité zmínky. Je to dobré pro všeobecný přehled. Když pominu tohle, doporučila bych ji tak jako tak, jen si nemyslím, že ji většina mé generace dokáže přijmout tak, jak by přijatá být měla. Nehledíme na to, že moje generace prakticky vůbec nečte, pokud nepočítáme fantasy a podobně. Závěrem bych jen chtěla říct, že je to moc pěkný román a rozhodně stojí za přečtení.

"Neodpověděla. Obrátil jsem se k odchodu, rozzloben a napůl do ní zamilován, a bylo mi toho strašně líto."