Prosinec 2010

Doushitemo Furetakunai

29. prosince 2010 v 14:35 | Myia |  Manga
Doushitemo Furetakunai


















Rok: 2008
Autorka: Yoneda Kou

Shima Toshiaki hned první den v nové práci potká při cestě výtahem muže, který na jeho vkus hrozně smrdí. Později zjišťuje, že je jeho nový šéf, Togawa Yousuke. Ale to by přece nebylo nic neobvyklého, dokud se Togawa o Shimu nezačal zajímat. Tedy... napřed ho zve různě na oběd a snaží se o něm zjistit víc, ale on ho stále odmítá. Přesto Shimu jednoho dne donutí k večeři, po které ho políbí, dotáhne k sobě domů a mají spolu sex. A takhle to pokračuje. Jenomže je tu Shimova minulost. Odešel z předchozí práce kvůli tomu, že tam měl s jedním můžem vztah a pořád to má ve své mysli značně zafixované. Togawa tuhle věc pomíjí (až na to, že jednou Shimovi zavolá jeho ex a on mu do telefonu odpoví pěkně nerudně), protože on sám měl nelehkou milonost své rodiny, jenomže ho to viditelně nepoznamenalo. Tahle manga zachycuje homosexuální vztah, který začal jedním večerem a vyústil ve smutný druh lidského dramatu. Nic totiž není ideální a vždy se vyskytne věc, která chce dva lidi rozdělit. Říct "miluji tě" nestačí, musíte překonat ještě spoustu dalších překážek.

Můj názor:

Při téhle manze jsem byla skutečně ráda, že mě chytilo čtení yaoi. Za celou mangu jsem si zamilovala Togawu. Byl pohledný, milý a jeho přístup k životu je pro mě vážně nezapomenutelný. Ale kompletně celé dílo uchopilo moje pocity a dělalo si s nimi, co chtělo. Budu si muset od Yonedy Kou přečíst více věcí, jestli tohle nebyla pouze náhoda. Ano, bylo to drama, ale zároveň jsem se nasmálala u spousty věcí. Shimy mi bylo líto, ale naštval mě, jak dokázal Togawu i sám sebe trhat doslova na malé kousky.

Pokud někomu nevadí yaoi scénky, rozhodně doporučuji. Přestože tam rozhodně nebyly to hlavní a nejdůležitější roli hrály lidské pocity. Kdo má citlivou povahu, radím připravit si kapesníčky a trochu zatnout zuby. Ale užijte si koncert příjemné kresby, strhujícího příběhu a hlavně umírněného vypravování, které je ve všem důležité.



Ztraceno v překladu

28. prosince 2010 v 20:22 | Myia |  Filmy
Ztraceno v překladu





















Rok: 2003
Režie: Sofia Coppola

Bob Harris (Bill Murray) je poměrně starší herec, který točí v Tokiu reklamu na whiskey. Již na začátku filmu sledujeme, že jeho život nebude přesně to pravé. Se svojí manželkou komunikuje pomocí faxu a působí celý bez života. Dále nám na scénu vstupuje Charlotte (Scarlett Johansson). Mladá, krásná a na první pohled vyrovananá žena. Do Tokia přijela s manželem, který je fotograf a má tu nějakou práci. Oba je spojuje jeden problém... nemohou spát. Sledujeme, jak tráví dny, které nejsou nijak vzrušující. Prostě se snaží jenom žít. Je zajímavě zachycena jedna věc. Člověk může Japonsko obdivovat, jeho krásnou kulturu a nám cízí zvyky, ale přesto se tam cítí odstrčeně nebo obyčejně nepříjemně. Jednoho večera u baru spolu tito dva prohodí pár slov a ve zbytku filmu je znázorněn velice zajímavý vývoj jejich vztahu. Nejedná se však o nějakou přeslazenou romantiku, ale přívětivě lidský příběh.

Můj názor:

Dlouho jsem čekala na věc, která mě zaujme natolik, abych nastartovala tenhle blog. A když jsem kurzorem myši najela na tenhle film k přehrání, neměla jsem ani ponětí, že to bude právě on. Slyšela jsem o něm už před delší dobou. Tedy... byla na něj reklama na obalu mého oblíbeného muzikálu, Chicaga. Už ani nevím, jak mi pod ruku přišla informace, že se celý film odehrává v mém oblíbeném Japonsku, ale díky za ni.

Herecké výkony pro mě byly milým překvapením. Bill Murray... co se vám u něj vybaví? Je jasné, že známí Krotitelé duchů nebo mně ještě Charlieho andílci a Zombieland. Ale tuhle mnoha rozměrnou (dle mě) roli zahrál s lehkostí sobě vlastní a bez zbytečných gest. Ano, přesně to, nenucenost a přirozenost. Někomu se to tak zdát nemusí, ale já na něj nemyslela jako na herce, ale jako na skutečnou lidskou bytost. Se Scarlett Johansson jsem moc velké zkušenosti zatím neměla, spíš ji brala jako tu hezkou, ale zde jí patří potlesk. Její úsměv prozářil celý film a vystihla to, co vystihnout měla. Pak zmínit už jen Giovanniho Ribisiho, já ho mám zafixovaného jako podivného bratříčka Phoebe ze seriálu Přátelé, který neurazil a Anna Faris, ta na mě byla moc přehnaně střeštěná, ale nijak extrémně mi dojem z filmu nezkazila.

Poslední věc, kterou by chtěla znímit... jako u většiny filmů nebo seriálu jsem se musela kouknout na recenze na stránce csfd.cz. Napřed jsem byla ráda, kolik má film kladných hodnocení, ale když jsem přišla na ty záporné, trochu na mne přišly pochybnosti. Což byla veliká hloupost. Stojím si za tím, že ten film je dobrý a komu přišel nudný, moc ho nechápu. Možná to bylo tím, jak moc mám sama Japonsko ráda a sleduju zkoumání jeho kultury. Ale za svým názorem si stojím. Konec se někomu mohl zdát zvláštní, ale já bych ocenila, jak jejich vztah dopadl... realisticky a přirozeně, žádné romantické zbytečnosti. Přestože je celkem zvláštní, jak ji našel, ale nevadí. Jedna velká tečka a oznámení: Skvělý film, který můžu s klidným svědomím doporučit.