Leden 2011

Afterdark

23. ledna 2011 v 23:42 | Myia |  Knihy



Rok: 2004
Autor: Murakami Haruki

Tenhle příběh se soustředí na večerní Tokio ponořené do tmy. Prolínají se tam osudy několika lidí, ať už jsou malé a nenápadné nebo tragické a rozsáhlé. Vše začíná tím, že zpočátku nenápadná Mari sedící v restauraci potká jednoho kluka. Tedy on kolem ní spíš prochází, aby se v restauraci usadil, ale najednou v ní pozná sestru jeho bývalé spolužačky Eri. Kdysi spolu oni tři a ještě jeden kluk byli na něčem, co by se dalo považovat za dvojité rande a přitom ne. Přisedne si k ní a stále jí něco vykládá. Ona jen z nutnosti odpovídá krátkými větami nebo mlčí. Ano, tam to všechno začíná. Dále se přeneseme do úhledného pokoje, ve kterém spí právě Eri. Překrásná dívka, která je ponořená do hlubokého, až moc hlubokého, spánku. Vše se zdá být normální, přirozené. Jenomže to by po odchodu chlapce z restaruce (jmenuje se Takahashi Tatsuya, jak posléze zjišťujeme) nesměla u stolu Mari objevit provozní jistého love hotelu a požádat ji o pomoct. Takahashi věděl, že Mari umí čínsky a tahle provozní, Kaoru, je jeho známá. Čínština s tím souvicí velice podstatným způsobem... v tom love hotelu, Alphaville, našli zakrvácenou a zmlácenou čínskou prostitutku, která neumí japonsky skoro ani slovo. Takže Kaoru požádá Mari o pomoc, aby se vše vyřešilo. Ale to není jediný zvrat. V pokoji Eri není něco v pořádku. Na vypojené televizi se objevuje obraz a mi vidíme muže umístěného ve velké místnosti, sedícího na židli. Nevidíme do jeho obličeje, protože má průsvitnou masku, která na něj přiléhá jako folie. A za chvíli už Eri neleží ve své posteli, ve svém pokoji... ale v té velké místnosti v zrnitém obrazu televize, kam se její postel přenesla. Co se to stalo? Hodiny postupně ukazují více a více času, celé město se pomalu vleče k rozednívaní a my sledujeme zajímavý vývoj všech neobvykle obvyklých věcí, co máme přímo před očima.

Můj názor:

Napsat tuhle recenzi bylo složité. Celkem. Ale zládla jsem to, i když nejspíš někomu, kdo knihu ještě nečetl, nebude dávat smysl. Ah, čím bych začala. Kdo mě zná, je si vědom i toho, jak mám ráda jména typu Takeshi, Takeuchi... tak a teď si představte moji reakci, když se tam objevil Takahashi. Ale to není jediný důvod, proč jsem si tuhle postavu neuvěřitelně moc oblíbila a zbožňovala jeho vyprávění i lidské úvahy. V postatě jsem tam nenašla nikoho, kdo by mi byl nějak nesympatický. Co se týče způsobu vyprávění, je to napsané velmi specifickým stylem. Murakami zvolil formu, kdy my všechno vidíme jako nějaká kamera. Nezasahujeme. Dobře, až na jednu výjimku. Ale ze všeho toho sálalo něco víc, než jen pouhá slova, která byla černě vytištěná na bílém papíře. Hlubší smysl. Prostě tuhle knížku bych chtěla moc a moc doporučit. Sama jsem ji doslova zhltla za jeden den a obdivuju Murakamiho, že dokázal něco tak neokázalého a příjemně laděného napsat. Pro mě nejspíš literární překvapení číslo jedna.

Někdy během čtení jsem si uvědomila, že do dvou předchozích recenzi jsem dávala úryvek. Tady delší dobu nic tak hlubokého nebylo (dobře, bylo, ale nic, co by se hodilo na typický úryvek), ale nakonec jsem narazila na pár věcí a je relativně těžké se rozhodnout, kterou sem dát. Protože tahle knížka je opravdu napsaná ohromně poutavě.

"Občas mě napadá, že jsem si takhle postupně vybudovala svýho druhu vlastní svět. Když si do něj sama zalezu, můžu si alespoď trochu oddychnout. Jenomže mám dojem, že už jen to, že jsem musela takovej skvět vytvořit, dokládá, jaké jsem vlastní slabá a zranitelná. A navíc je ten můj umělej svět z pohledu ostatních stejně jenom malej a nanicovatej. Jako taková bouda z papundeklu, kterou každej jen trochu silnější vítr musí odfouknout někam pryč."

Tohle byls slova Mari. Sama moc dobře vím, jaké je to si vybudovat svůj svět, do kterého si člověk zaleze a zcela jsem se v tom našla. Vlastně bych řekla, že mám s Mari několik nepatrných shodných povahových vlastností. Dobře, teď si nemůžu pomoct a dám sem ještě další úryvek. Je to něco, co Mari řekla jedna ze zaměstnankyň love hotelu. Relativně nedůležitá postava, ale pro mě hodně výrazná.

"Víš Mari, ono se třeba zdá, že je ta země, co na ní stojíme, pevná jako skála, ale stačí hrozně málo, aby se ti celá propadla pod nohama. A jak se tohle stane, skončíš a nikdy už se nedostaneš na povrch. Nezbyde ti nic než žít o samotě v tomle temném světě, co je dole."


Zalknutí

22. ledna 2011 v 11:59 | Myia |  Knihy

Rok: 2001
Autor: Chuck Palahniuk

Viktor Mancini. Potomek Ježíše Krista? Možná. Svoje dětství prožil zvláštními způsoby. Jeho matka byla věčně ve vězení a tak byl u svých pěstounů, jenomže jakmile zase vyšla ven, vyzvedla si ho (respektive unesla) a vyrazila s ním na útěk. Z těhle střípků se skládala jeho minulost, kdy ho matka učila všemožným věcem, které ji přišli praktičtější než to, co vás naučí ve škole. Ida Mancini mu ale zkomplikuje život tím, že se u ní v pozdním věku objeví mozková porucha a on tedy ji, svoji matku, umístí do speciálního senatoria u svatého Antonína. Na velice nákladné poplatky za pobyt si Vicktor jako nedostudovaný doktor vydělává dvěmi způsoby... pracuje v Koloniálním parku Dunsburo, kdo musí být všechno historicky autentické, společně se svým nejlepším kamarádem Dennym a také má svoje vlastní "divadlo", pomocí kterého si vydělává. Chodí do restaurací, kde se zalyká jídlem. Ten, kdo ho přijde zachránit, je tak šťastný a cítí se jako hrdina, že mu pak nadále stále píše a posílá mu i peníze. Takových lidí je spousta, které Viktor tímto způsobem zmanipuloval. Ale on to bere tak, že z nich udělal hrdiny a mají historku, na kterou jsou pyšní a mohou ji pořád vyprávět. Jeho finanční podpora je bonus. U svatého Antonína Viktor potká doktorku Paige Marshallovou, která mu slíbí, že podivným způsobem vyléčí jeho matku... musí se s ní vyspat, aby otěhotněla a ona pak nenarozenému dítěni jehlou vysaje emryonální mozek a vstříkne ho do hlavy jeho matky, aby vyléčila její mozkovou poruchu. V životě Viktora ještě existuje jeden důležitý faktor. Sex. Chodí na setkání sexoholiků, ale jenom proto, aby zde našel své nové sexuální partnerky. On sám je sexoholik a upřednostňuje neosobní sex. Tuto knihu protíná pár časových a různě situovaných rovin a můžete sledovat Viktora v neobyčejných a přesto tolik obyčejných životních situacích.
"Co by Ježíš rozhodně neudělal?"

Můj názor:

Úchylné není to pravé slovo, ale napadne vás jako první. Ano, teď jsem použila přetransformovaný opakující se úryvek v tého knížce. Abych byla upřímná, rozhodně jsem tam nečekala tolik přesného popisu sexuálních praktit. Ale k té knížce to prostě patřilo, jak mi po dočtení došlo. Zase se Chuck ukázal ve svém mistrovském psychichologickém světle. Jeho přesné popisy, důraz na dataily a přitom celek mě fascinují. Nejvíc jsem si oblíbila postavy Paige, Viktorovu matku a trochu Dennyho, ale nemá to rozhodně nic společného s jeho vlastní závislostí. Nedoporučuji to lidem, kteří mají trochu slabší žaludek, ale pokud vám nevadí ty sexuální scénky, najdete v tom určitě překrásné lidské drama stejně jako já.

Právě uvažuji, jestli koukat na film. Podle mě se nedá tahle knížka dostatečně dobře převést do filmové podoby. Viděla jsem filmovou ukázku a už ta mě zklamala. Uvidím, nejspíš to risknu, protože Chuck je jeden z mých nejoblíbenějších autorů a chtěla bych mít přehled i ve filmech natočených podle jeho tvorby.

A na závěr si dovolím menší úryvek, který představuje část monologu Viktorovi matky, Idy. Její názor mě zaujal a myslím, že takhle je na tom dnes většina naší generace včetně mě samotné.

"Ano, bojovala jsem proti všemu, ale čím dál víc mi dělá starosti, že jsem nikdy nebojovala za nic."


Klub rváčů

16. ledna 2011 v 17:04 | Myia |  Knihy

Rok: 1996
Autor: Chuck Palahniuk

Trpíte nespavostí. Všechno je tak daleko, je to kopie kopie kopie. Nespavost tě vzdaluje od všechno, ničeho se nemůžeš dotknout a nic se nemůže dotkounout tebe. Máte rutinní práci, byt zařízený přesně podle katalogů a život v mrňavém balení, protože často cestujete. Takový je hlavní hrdina románu od Chucka Palahniuka (jméno není jisté, ale většina čtenářů a fanoušků mu říka Joe nebo Jack). Ale na svoji nespavost řeší jedním speciálním způsobem. Chodí do podpůrných skupin, kde se nacházejí lidé s rakovinou, mozkovými parazity, tuberkolózou nebo degenerativními nemocemi kostí. A může spát, protože se vybrečí. Když si lidé myslí, že umíráte, skutečně vás poslouchají. Jenomže jednoho dne se ve všech skupinách, které navštěvuje, začne objevovat Marla Singnerová. Podvodnice a zatracená turistka. Ona mu kazí jeho vybudovaný systém a znovu ho přepadá nespavost, protože ona svou lží odhaluje tu jeho lež. Nemůže brečet, nemůže spát. V životě tohoto muže dojde ale ke skutečnému zlomu, když pozná Tylera Durdena. Charizmatického muže se svým vlastním životním přesvědčením. A po nevysvětlitelném výbuchu jeho dokonale zařízeného bytu je Tyler ten, komu zavolá a začne s ním žít v jeho pronajatém době na Paper Street. Je to on, kdo ho poprosí, aby mu dal pěstí a dá mu nahlédnout do tajů rvačky. To Tyler založil klub rváčů. První pravidlo klubu rváčů je nemluvit o klubu rváčů. Druhé pravdilo klubu rváčů je nemluvit o klubu rváčů. Každé rvačky se účastní pouze dva chlapi. V dané chvíli probíhá jenom jedna rvačka. Chlapi se rvou bez košil a bot. Zápasy trvají tak dloho, jak je třeba. To jsou ostatní pravidla klubu rváčů. A tak všechno začalo. Boj o poznání sebe samotného, toho, co děláme na tomhle zatraceném světě a pokus o jeho zničení a znovu povstání.
"Vím to, protože to ví Tyler."

Můj názor:

Právě jsem dočetla svoji nejoblíbenější knihu. Obdivuji Chucka, jak dokázal něco takového napsat. Nejradši bych tu vedla sáhodlouhé úvahy, které by prozradily všechny tajemství a zápletky knížky, ale to neudělám. Lidi jsou neuvěřitelně nicotné bytosti a jednou se tu vezme někdo, kdo všem imponuje a dokáže je nasměrovat tam, kam potřebuje. Můžeme Tylera odsuzovat, milovat, pohrdat jím, ale vždy je nutné ho obdivovat. Za to co dokázal se všemi těmi lidmi. Zmanipulovat je. Podnítit jejich hněv. Neříkám tím, že souhlasím se všemi jeho názory, ale tahle kníha mě donutila také k velkému zamyšlení. Anarchie. Jak jednoduché je ji vybudovat, když máte dostatečný podnět. Chuck se automaticky zařadil mezi mé oblíbené autory a mám chuť ho každou chvílí citovat a zmiňovat se o něm. Ale je mi to jedno, protože si to po tomhle, pro mě, vrcholném díle zaslouží. A ano, v hlavní recenzi jsem použila pár úryvků z knížky.

Rovnou mohu doporučit i film podle téhle knihy. Jeho režisérem je David Fincher (stejně jako u The Social Network). Hlavní postavu ztrvárnil úžasný Edward Norton (Iluzionista), Tylera si zahrál překvapivě Brad Pitt (Sedm let v Tibetu, Dannyho parťáci, Troja) a Marlu pak Helena Bonham Carter (Harry Potter, Sweeney Todd). Knihu bych nerada s filmem porovnávala, protože obojí mělo svoje kouzlo. Trochu mě mrzí, že film jsem viděla jako první, ale nevadí.

Poslední, co bych chtěla zmínit, je, že tuhle knihu netvoří pouze skutečně originální a promyšlený příběh, ale hlavně styl Chucka Palahniuka. Našla jsem tolik věcí, které bych tu ráda citovala. Mezi ně patří rozhodně zajímavé částil, ve kterých o sobě orgány lidského těla mluví v první osobě. Jsem Joeovy Sevřené Vnitřnosti. To teď i ve svém přemýšlení používám hodně často. Dále je tam spousta životních pravd, ale ty sem nemůžu všechy dát, takže dávám jen takový malý úryvek a končím s touhle dlouhou recenzí.

"Máme tady jakousi trojúhelníkovou záležitost. Já chci Tylera. Tyler chce Marlu. Marla chce mě.
Já nechi Marlu a Tyler nechce, abych se kolem něho motal, teď už ne. Nemluvím o lásce ve smyslu zájmu. Mluvím o majetku ve smyslu vlastnění."

Scott Pilgrim proti zbytku světa

14. ledna 2011 v 17:01 | Myia |  Filmy
Scott Pilgrim proti zbytku světa



















Rok: 2010
Režie: Edgar Wright

Představte si, že je vám něco přes dvacet, hrajete v podivné kapele na basovku, bydlíte se svým kamarádem gayem (přičemž všechny důležité věci v bytě patří jemu), máte jednu obrovsou milostnou jizvu z minulosti a chodíte se sedmnácitelou středoškolačkou, která je Číňanka. Zní fakt dobře, ne? Přesně takový je Scott Pilgrim. Jednoho dne ve svém snu ale uvidí dívku s podivnými růžovými vlasy a hned na to ji potká v knihkupectví. Náhoda? A ještě větší náhodou je, že se objeví na stejné párty jako on, jmenuje se Ramona Flowers a podle něj je to dívka jeho snů. Není ani náhoda, že spolu jdou za chvíli na radne. Jenomže nechodí on se svojí středoškolačkou? Ano, je to tak, ale rozejde se s ní po zvláštní události... jeho kapela hraje v jednom klubu a najednou střechou prorazí podivný týpek, který tvrdí, že je Ramonin expřítel (podrobněji jeden z jejích zlých sedmi expřítelů) a pokud s ní chce chodit, musí ho Scott porazit. Divný film? A co když vám povím, že celý film má komixový nádech, je neuvěřitelně bizardní a na hlavu postavený? Sledujme teda Scotta Pilgrima, kterému v cestě k jeho velké lásce stojí sedm zlých expřítelů a jejich doslova nadpřirozené schopnosti.

Můj názor:

A mně se to líbilo. Tak co, jsem trochu geek, ale žádným způsobem mi to nevadí. Tenhle film rozhodně není pro všechny. Je to skutečně na hlavu padlé, přeskakuje se z jedné scény na druhou a do toho ještě všemožné komixové nápisy.  Ale pokud vám tyhle věci nebudou vadit, je to parádní film, u kterého se nasmějete a navíc uvidíte i hlubší smysl. Scott v podání Michaela Cera mi byl moc sympatický a jeho "I have to pee." mě vždycky dostalo. Hlášky jsou z rozhodně nezapomenutelné. Neměla jsem ani tušení, že existuje Veganská univerzita, máte jako vegan napřirozené schopnosti a můžete být bi-naštvaní. Ano, moje nejoblíbenější scénka. "Byla jsem trochu bi-zvědavá." Následná reakce: "No, miláčku, já jsem trochu bi-naštvaná." Přestože je tenhle film hodně diskutabilní, já si ho velmi užila. Ani mi nevadil jistý podíl romantiky a tomu říkám úspěch.

Zároveň chci dodat, že pokud byste měli zájem o film na motivy komixu z roku 2010, nejspíš bych víc doporučila Kick Ass. Recenzovat to nebudu, protože sem dávám jenom věcí, které jsem právě viděla/přečetla, ale je to tak. Ale rozhodně bych tyhle dva filmy nesrovnávala. Mají jiné kouzlo ve svých specifických oborech a na Scotta Pilgrima by se zanevřít nemělo.



The Social Network

11. ledna 2011 v 20:48 | Myia |  Filmy
The Social Network




















Rok: 2010
Režie: David Fincher

Facebook. Existuje historie téhle stránky a její počátek je shrnutý v tomhle dvouhodinovém filmu. Harvardský student Mark Zuckerberg (zakladatel Facebooku) sedí v baru se svojí přítelkyní. Jejich rozhovor normální člověk skoro nedokáže pochytit, ale důležité je, že se s ním rozejde a řekne mu, že je blbec. Lehle připitý Mark sedne na koleji k počítači, vypíše se na svůj blog a zároveň s tím tvoří stránku, kde lidé volí nejvíc sexy studentku. Později jsou z toho velké problémy, protože se kvůli fotkám naboural do školní sítě. Ale upozornil na sebe a to ho dovedlo za lidimi (dvojčaty, nadějnými veslaři, a jejich kamarádem), kteří s ním chtěli spolupracovat na vlastním projektu... něco na způsob seznamky pro Harvard, kde by lidé měli vlastní profily a u nich informace. Čím se to bude lišit od Myspace nebo Friendster? Exkluzivitou. Přislíbí jim svoji pomoc, ale hned na to jde za svým kamarádem, Eduardem Saverinem, se svým nápadem... založí stránku, kterou později nazvou theFacebook. Ano, tu stránku, jenž používá miliony lidí po celém světě. Sledujeme tedy cestu, kde zjistíme, jak to s Facebookem probíhalo, proč už je dnes jenom Facebook a ne theFacebook, plus můžeme zároveň sledovat soudní procesy... Marka žalují za ukradení nápadu jeho spolužáci z Harvardu a také jeho kamarád Eduardo. Hádáte správně. Vše nešlo podle plánu, příběh zkomplikoval a celý film nám naskytuje obraz všeho síťového a někdy i emocionálního průběhu šílenství jménem Facebook.

Můj názor:

Hned na začátek bych chtěla říct, že na Facebooku nemám účet a ani si ho kvůli tomuhle skutečně skvělému filmu nehodlám zakládat. Ale pojdmě hezky od začátku... byla tu pro mě dvě velká lákadla: Jesse Eisenberg, kterého zbožňuju už od té doby, co jsem viděla Zombieland a David Fincher, režisér Klubu Rváčů, což je jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Ale stejně jsem byla jako odpůrce Facebooku hodně skeptická. Zcela nečekaně jsem ale shlédla jeden z nejlepších filmů z roku 2010. Skutečně. David Fincher odvedl na můj vkus geniální práci a herecké výkony byly všechny úžasné. Kromě Jesseho jsem si oblíbila i Andrewa Garfielda, který hrál Roberta a v obleku působil velmi přitažlivě. Zapůsobilo to na mě ohromně. Obdivovala jsem postavu Marka, když to všechno snášel. Přišlo mi, že v tom byl vážně nevinně, jen měl trochu větší sebedůvěru ve svojí inteligenci. Která byla oprávněná, mimochodem.

Sečteno a podtrženo... doporučuji! Tady nejde vůbec o nějaký Facebook, na kterém je závislá spouta lidí. Ale zajímavý lidský příběh. Přátelství, naděje, sny, hodnoty a cíle mohou být za chvíli totálně jiné a my si toho ani nevšimneme. Protože dnešnímu světu vládne touha po zisku a hlavně internet. Takže se do toho principu nechte tímhle filmem zatáhnout a já doufám, že vás zaujme minimálně tak jako mě.



The Offspring

5. ledna 2011 v 20:39 | Myia |  Hudba
The Offspring
















Aktivní roky: 1984 až současnost

The Offspring je americká punk rocková hudební skupina založená roku 1984. Offspring vznikali v 80. letech současně s dalšími kalifornskými skupinami Rancid a Green Day a podíleli se tak na oživení punk-rockové scény v USA během první poloviny 90. let. Poprvé dosáhli velkého úspěchu deskou Smash z roku 1994. Jejich další tři alba obdržela platinové certifikace. Prodali více než 32 milionů alb, čímž se stali nejprodávanější punk-rockovou skupinou v historii.

Členové:

Bryan "Dexter" Holland: kytara, zpěv
Kevin "Noodles" Wasserman: kytara a vedlejší vokály
Greg Kriesel: basová kytara a vedlejší vokály
Pete Parada: bicí

Studiová alba:

1989 - The Offspring
1992 - Ignition
1994 - Smash
1997 - Ixnay On The Hombre
1998 - Americana
2000 - Conspiracy Of One
2003 - Splinter
2008 - Rise And Fall, Rage And Grace
2010 - Happy Hour

Zdroj informací: wikipedie.cz

Můj názor:

K téhle skupině jsem se dostala záhadným způsobem... znáte video 4 Chords Song? Zaujala mě část: "With a thousand lies and a good disguise. Hit 'em right between the eyes. Hit 'em right between the eyes." Samozřejmě z jejich písničky You're Gonna Go Far, Kid. Ale jsem za to moc ráda, protože momentálně poslouchám hlavně je. Dextrův hlas ve mě sice vzbuzuje jistou agresivitu (přestože je na poslech fakt dobrý), ale tomu se vyhnout nedá. Článek mě napadlo napsat, když jsem přišla domů a pustila si od nich dvě CD, co jsem dostala od taťky k Vánocům. Tenhle typ hudby je pro mě asi nejcharaktičtější a doporučila bych je všem, kdo mají rádi punk rock. "And every kid on the whole damn street was gonna make it big and not be beat."

Moje oblíbené songy:

- The Kids Aren't Alright
- Pretty Fly (For A White Guy)
- You're Gonna Go Far, Kid
- Hammerhead
- Can't Repeat
- Want You Bad
- Hit That
- Why Don't You Get A Job?
- (Can't Get My) Head Around You