Únor 2011

Deník

13. února 2011 v 13:34 | Myia |  Knihy

Rok: 2003
Autor: Chuck Palahniuk

Misty Marie Wilmotová (dříve Klenmanová) je servírka, která žije na ostrově Potchkeysea se svojí dcerou Tabi a tchýní Grace. Její manžel, Peter Wilmot, se pokusil o sebevraždu a nyní leží ve vážném kómatu. Ale Misty na ostrovne Potchkeysey nebydlela vždycky a její život nebyl tolik zruinovaný. Vyrůstala v přívěsové kolonii a už odmalička pořád kreslila. Ostrov. Věci, které nikdy neviděla, ale prostě je dokázala nakreslit. Pro to pro ni bylo jasnou volbou, že půjde na uměleckou školu. Právě tam postala Petera, o kterém se říkalo, že je hrozný děvkař. Něčím ji přitahovat a zároveň odpuzoval. Poprvé spolu mluvili u jejího vystaveného obrazu, kdy se jí Peter zeptal, jestli si ho chce vzít, což jí v té chvíli přišlo dost absurdní. Ale i tak se na ni v ten okamžik spustila klec. Chvíli s Peterem chodila, pak se vzali a otěhotněla. On pocházel z ostrova Potcheysea... toho ostrova, který Misty už od malička kreslila a když na něj přijela, její obrazy prakticky ožily. Byla tím unesena. Vedle poklidný život, byla šťastná, protože rodila Wilmotů patřila mezi místní smetánku. Ale to se změnilo. Všem původním obyvatelům ostrova začali docházet peníze, na všech domech začali viset různě reklamy a ona musela začít pracovat. Jako servírka. Než se stihla vzpamatovat, byla odporná sama sobě a vše řešila alkoholem. A pak se to stalo. Její manžel se pokusil zabít ve svém autě, ale neměl plnou nádrž, takže ho museli umístit do speciálního zařízení, kde teď leží v prakticky beznadějném stavu a jeho tělo skoro nevypadá jako lidské. Při životě ho drží hadičky. Jednoho dne, po té události, začalo Misty volat několik lidí. Peter jim renovoval domy a oni teď nmůžou najít jeden pokoj, o kterém jsou pevně přesvědčení, že tam byl. Poprvé, když Misty nahlédne do zazděného pokoje, je tam spousta nápistů... zlověstných nápisů. O ní, o ostrově. A proč všichni ostrované chtějí, aby malovala? Za vším je něco víc. To ona je ta, která má svým uměním přinést ostrovu znovu blahobyt, ale za cenu několika lidských životů. Tahle kniha je psané ve formě deníku, který píše Misty Peterovi, aby věděl, co se dělo, kdyby se probral ze svého věčného kómatu.
"Milý, přemilý Petere. Cítíš to? Čemu nerozumíme, to si můžeme vyložit jakkoli."

Můj názor:

Napsat recenzi na tuhle knížku bylo komplikované v tom, že je hodně složitá. Nevěděla jsem, kde začít, ale nakonec to nějak dopadlo. Chuck znovu napsal něco, čím mě překvapil. Deníková forma se četla moc příjemně a překvapivě dokázal úžasně popsat hlavní ženskou postavu. Většina jeho hlavních postav jsou totiž muži. Ale já si říkám, že Peter byl možná svým způsobem hlavní postava a bylo mi ho líto asi nejvíc ze všech. Každopádně souhlasím s tím, že tahle kniha Chucka Palahniuka je od dob Klubu rváčů asi nejambicióznější.

"Je těžké zapomenout na bolest, ale ještě těžší je pamatovat si to pěkné."

Chtěla bych se trochu víc zaměřit na Misty. Ze začátku na mě působila jako hodně zkrachovalá žena a ke konci to ještě více potvrdila. Vzala si muže, který ji vlastně nemiloval a byl s ní jenom kvůli tomu, že její umění mělo zachránit celý ostrov a dát mu spoustu peněz. Ono mu jí vlastně bylo líto, ale stejně se nedokázal přinutit k tomu, aby jí řekl o všem pravdu. Jenom se chystal zbaběle ode všeho utéct a nechat ji na pospas utrpení.

"Všechno samo o sobě neznamená nic."

Je zajímavé, že celou knihu protínají velice přesné informace. Třeba popisování mimických svalů, která Misty perfektně zná, protože jí je učili poznat na umělecké škole. Aby uměla nakreslit opravdový úsměv a teď je jí prokletím, že pozná ten falešný. Všechny filozofické myšlenky Junga, Platóna a příběhy slavných umělců, kteří se otrávili barvami. Chuck pro tohle musel najít spoustu údajů. Ale vytvořil velice zajímavou a poutavou knihu, která mě osobně bavila od začátku do konce a přestože jsem tušila, o co tam jde, dokázal mě vývojem událostí šokovat. A navíc se tu poprvé objevila láska mezi mužem a mužem, kterou bych od něj jako od homosexuála čekala a byla tam moc pěkně, i když krátce, popsaná.

Na závěr dávám krátký úrevek, jako obvykle. Deník bych doporučila hlavně lidem, kteří se zajímají o umění nebo i grafologii. Ale to není nutně podmínkou. Myslím, že dokážu upoutat spoustu čtenářů, protože Chuck psát prostě umí.

"Umělec může udělat jedno jediné, a to popsat vlastní tvář. Je odsouzený být sám sebou. Díky tomu máme volnost kresliv cokoliv, protože kreslíme jen sami sebe. Náš rukopis. Naše chůze. To, jaký vzor porcelánu si vybíráme. Všechno nás prozrazuje. Na všem, co děláme, je vidět naše ruka. Všechno je autoportrét. Všechno je deník."


Ukolébavka

4. února 2011 v 20:27 | Myia |  Knihy

Rok: 2002
Autor: Chuck Palahniuk

Carl Streator je novinář, který pracuje na článcích o syndromu náhlého úmrtí u nemluvňat. Prochází místa, kde se tyto tragédie udály a ty místa mají jednu schodnou věc... nachází tam knihu Básně a říkanky z celého světa, která je otevřená na straně 27. Přečte si na první pohled nevinnou říkanku. Probíranku. Ukolébavku. A to mu změní jeho už tak dost poznamenaný život zcela od základů. Pozná Helen Hoover Boyleovou (vyznávající konstruktivní destrukci), realitní agentkou, jenž prodáva nádherné domy, ve kterých se pravidelně objevují nadpřirozené jevy. Je to její obživa. Díky Helen se pak seznámí i s její sekretářkou, Monou a následně jejím přítelem, Ústřicí. Tenhle mladý pár je součástí jisté sekty a mají na svět velice vyhraněné, i když od sebe někdy odlišné, názory. Jak tohle všechnou souvisí? Jak se tihle čtyři lidé dostali k putování po celém USA? Proč hledají všechny výtisky Básní a říkanek z celého světa? Z jakého důvodu ničí všechny strany 27 a chtějí vymazat probíranku z povrchu zemského? Vše má jednoduchý důvod. Tahle probíranka umí zabíjet. Stačí, když ji někomu přečtete a ten dotyčný zemře. Někteří psychicky nestabilní lidé ji ani nemusí číst. Jenom se jim v duchu vybaví a lidé okolo padají mrtví k zemi. Tenhle případ je i náš hlavní hrdina Carl. Navíc má tahle čtveřice ještě jeden cíl... najít grimoár. To je magická čarodějnická kniha, ze které vražedná probíranka pochází. Tam by mohli totiž najít další kouzla a tím změnit celý svět. Činit zázraky a stát se bohy. Jenomže nemají shodnou představu o naložení s grimoárem, až ho najdou. Sledujeme tedy jejich cestu, názory na svět a touhu po vlastní moci. Může tohle vůbec skončit happyendem? Hypoteticky ano.
"Ten zvukoholismus. Ta tichofobie. A já počítám 1, počítám 2, počítám 3..."

Můj názor:

Velice výjimečná kniha. Něco takového bych od Chucka nečekala. Ale zamilovala jsem si jeho tvorbu ještě více. Hned, jak jsem začala číst, říkala jsem si, že mi nadpřirozené jevy určitě nebudou vyhovovat a zkazí mi celkový dojem z knihy. To se naštěstí nestalo a byla by velká škoda, kdyby ano, protože je to přeplněné neskutečně pravdivými myšlenkami. O moci, životě, smrti a mně blízkému vegetariánství, popřípadě veganství.

"Lidem, které milujete, můžete udělat horší věci, než je zabít."

Vidíte? Navíc jsem si oblíbila skoro všechny postavy. Dobře, u Ústřice (to je fakt divné jméno) to bylo trochu sporné. Některé jeho názory doslova vystihovaly ty moje a za další bych ho nejradši něčím praštila po hlavě, aby se probral. Helen byla magická a Mona mě trochu rozčilovala svojí naivitou (možná hranou). Ale zase dokázala být taky slušná potvora. Carl... na to, čím vším si prošel, byl až moc vyrovnaně nevyrovnaný. V několika chvílích mi ho bylo sevřeně líto. Ale měla bych na tuhle knihu začít psát nějaký názor, který by dával smysl, co?

"Samý úsměv a všechno je lidštější než lidské."

A zase. Tuhle knížku bych dozajista doporučila. Je svým způsobem zvláštní a podivně půvabná. Neptejte se, proč mi k ní sedí právě tohle slovo. Ale nezaručím vám, že si ji oblíbíte. Sama jsem se sebe ptala, jaký na mě dělala v průběhu čtení dojem a došlo mi, že tenhle žánr opravdu není pro každého. Přesto bych moc chtěla, aby ji ocenilo víc lidí. Znalo ji stejně jako Klub rváčů. Má svoje nesporné kouzlo a originalitu. Chuck Palahniuk nám vlastně dává náhled do mysli lidí, kteří mají na dosah ruky veškerou moc a přitom jsou slabí a bezmocní. Snaží se zničit vraždící probíranku, ale sami mezitím zabíjejí. Probírají se svými hodnotami. Zrazují se návzájem a podavají si záchranou ruku. Všude je samý spor, kritika konzumní společnosti a všeho kolem nás. Nádsazka, jízlivost. A právě díky tomuhle všemu jsem si uvědomila, jak je Chuck geniální spisovatel. Dokáže popsat detaily celku a všechno zmatené udělat zmatenější, až je to zcela jasné.

Vím, že tahle recenze nebude smysluplná, ale jinak ji asi nenapíšu. Jsou to moje počáteční pocity. Nad závěrečným úryvkem asi ani přemýšlet nemusím, sami pochopíte, proč jsem si ho vybrala. Jde o názor Helen, ze kterého jsem jen vyndala označení přímé řeči, které význam toho všeho stejně nezmění. Začínám doufat, že lidi tahle moje recenze neodradí, protože mi připadá čím dál tím víc zmatenější.

"Tady nejde o lásku a nenávist. Jde o ovládání. Lidi si jen tak nesednou a nepřečtou báseň, co jim zabije dítě. Prostě jenom chtěli, aby usnulo. Jen nad ním chtěli dominovat. Bez ohledu na to, jak moc někoho miluješ, stejně pořád chceš, aby bylo po tvém.
Masochista donutí sadistu k činu. Ten nejpasivnější je ve skutečnosti agresor. Den co den jen to, že žiješ, znamená strádání a smrt pro rostliny a zvířata - dokonce i pro některé lidi. Jatka, velkochovy, fabriky. Ať se ti to líbí, nebo ne, právě tohle máš za svý peníze."