Březen 2011

Sputnik, má láska

29. března 2011 v 23:32 | Myia |  Knihy

Rok: 1999
Autor: Murakami Haruki

Vypravěč příběhu v tomto románu je K (alespoň je tam tak označený). Je to mladý učitel na základní škole, který na první pohled není ničím moc výjimečný. Seznámí nás se svojí kamarádkou, Sumire, která je velice zajímavá dívka, toužící stát se spisovatelkou. Neexistuje pro ni jiná možnost. Je celkem uzavřená, zvláštní, ale on se do ní zamiluje a touží po ní. A Sumire se jednoho dne také zamiluje, ale do někoho jiného. Potká na svatbě své sestřenice o sedmnáct let starší okouzlucí ženu, se kterou se dá do řeči a ona, Miu, v ní dokázala vyvolat do té doby nepocítěné emoce. Zároveň jí nabídne práci. Sumire totiž skončila s vysokou školou, žila z peněz od svého otce a trávila čas jenom procházkami, sezením v kavárnách nebo psaním. Její nabídku po promluvě s K. přijme a stane se něčím jako její sekretářkou. Všechno plyne zdánlivě normálně, i když Sumire přestává psát a stavá se z ní celkem uhlazená osobnost. Najednou od ní K. přijde dopis o tom, že cestuje s Miu po Evropě. Možná je až osudné, že mu po delší době (když se Sumire nevrací plánovaně do Japonska) v noci zazvoní telefon a do něj mu Miu, se kterou se nikdy před ním neslyšel nebo neviděl, oznámí, že má přijet na jeden řecký ostrov, protože se něco stalo se Sumire. A vyskytne se nám tu záhada. Nevysvětlitelné zmizení Sumire, ze kterým je ale spousta dalších příběhů na pozadí, dva ukryté textové dokumenty a také záhadná minulost Miu.
"Úžasná, epochální láska. Je to tak, ne? Je to přesně tak."

Můj názor:

Knížka, která mi potvrdila Murakamiho talent, tak bych ji asi popsala v první řadě. Proč? Nemyslím si, že je zrovna pro všechny lidi na tohle světě, ale rozhodně má něco do sebe. Mám slabost pro hlubokomyslné úvahy, které nejsou jen prázdné zaplňování prostoru. Někam vedou a odhalují nám povahy postav. Možná by se dal Murakami označit až za geniálního spisovatele, když zdánlivě zmatený děj dokáže podat osvěžující lehkostí a hlavně tomu vnuknout život. A navíc mám slabost pro spisovatele, kteří sice rozbrazují lásku, ale zbytečně jí netlačí na první místo. Tady je láska k člověku zobrazená opravdu pěkným způsobem. Vůbec se nedivím, že byl Murakami nominovaný na Nobelovu cenu.

"To, čemu se říká pochopení, je vždycky jen velikánská masa nejrůznějších omylů."

Teď bych se chtěla zaměřit víc na postavy. Nejvíc jsem si oblíbila právě vypravěče příběhu, protože měl takové zajímavé nezávazné vztahy, s čímž já velice sympatizuju. Ale nejen to. Všeobecně se mi líbily jeho názory a hlavně způsob, jakým měl rád Sumire a popisoval její povahu. Sumire byla také hodně zajímavá, jak bylo dozajista účelem, a shodovala jsem se s některými jejími životními postoji. Hlavně se mi moc líbila její touha potom stát se spisovatelkou. Co se týče Miu, tak si myslím, že to musela být elegantní a krásná žena, ale nebyla úplná, což na ní bylo cítit. Důvod toho se dozví ten, kdo si knžíku přečte nebo už ji případně četl. Každopádně jsem zastoupení postav velice pochvalovala a v mnohých případech se do nich vžívala.

"Den za dnem přemýšlím a uvažuju, a na bezejmenném úzení, ležícím v prodloužení úvah, pak počnu svůj sen - slepé embryo, zvané porozumění, plující ve vesmírné, drtivé prodové vodě nepochopení."

Závěr bych chtěla věnovat doporučení. Tohle je velice neobvyklý styl psaní a myslím, že se oplatí přečíst. Murakami se nemusí zamlouvat všem, ale těm, co se zalíbí, utkví v paměti a budou ho počítat mezi své oblíbené spisovatele s vytříbeným stylem. Ráda bych dodala, že jsem si zase vybrala víc ukázek, které mne zaujaly. Takže potlesk Murakamimu a plus pro každého, kdo k jeho dílům zabloudí.

"Zavřel jsem oči, nastražil uši a myslel na pokolení Sputniků brázdících nebeský prostor a spojených se Zemí jen nepatrným poutem gravitace. Na osamělé shluky plechu, které se náhodně setkávají, míjejí a pak zase navěky opouštějí v temnotách volného kosmu. Beze slov, bez závazných slibů."


Květná neděle

27. března 2011 v 12:10 | Myia |  Knihy

Rok: 1981
Autor: Kurt Vonnegut

Tahle knížka je autobiografická koláž, takže nemá žádný děj. Necházíme zde střípky z života Kurta Vonneguta, které sám poskládal a okomentoval. Jsou zde podrobně vypsané kořeny jeho rodiny, která je původem z Německa, ovšem se také dozvídáme, že své německé kořeny prakticky zavrhli. Dále tu autor popisuje svoje studium na vysoké škole, které ho zrovna moc nebavilo, přidává auto-rozhovor, pojednává o svých známých (v knžíce je dokonce vypsaný seznam všech spisovatelů, se kterými se kdy setkal... dvě a třičtvrtě stránky) a kamarádech, náboženství, nacismu, dalších autorech a mnoha různých věcech. Často se v knížce setkáme s jeho proslovy na různých akcích jako jsou výročí, absolventské večírky a podobně. Kurt Vonnegut nás obohacuje svými názory a životními zkušenostmi a dává nám alespoň trochu najevo jeho zvláštní povahu a vnímání světa.
"Jsem pasifista, anarchista, světoobčan atd."

Můj názor:

Dokud nenapíše Chuck Palahniuk autobiografii... myslím, že mám svého autobiografického favorita (pokud nepočítám Andělin popel od Franka McCourta a ten nepočítám, protože to je vyprávění a to je v tomhle případě něco jiného). Nemůžu si pomoct, ale Kurt Vonnegut mě díky této autobiografické koláži začal neuvěřitelně zajímat. Navíc jsem si pořídila díky této knížce hrozně dlouhý seznam amerických autorů, od kterých si chci něco přečíst. Pokud si tuhle knížku bude chtít někdo přečíst, upozorňuju, že některé pasáže jsou relativně zdlouhavé. Hlavně popisování všeho příbuzenstva. Ale mně to celkem nevadilo, ani jeho proslovy, ve kterých je někdy obtížné se vyznat. Přesto mají vždycky krásnou myšlenku. Poznat Kurta jako osobnost je rozhodně velkým přínosem, protože pak člověk víc začne rozumnět jeho knížkám. Plánuju si od něj přečíst co nejvíce věcí a srovnat je s tím, jak je od sám pro sebe oznámkoval. Ano, taky mě to zaráží... kdybych něco napsala, asi bych to neznámkovala, protože bych měla strach, že ty věci se špatnými známkami lidé nebudou chtít číst. Ale to bych měla zjistit, až od něj budu mít načteno víc věcí, protože zatím mám na kontě pouze Kolíbku a ta dostala krásnou 1*. Původně jsem ale na tuhle knížku recenzi psát nechtěla, je těžké vystihnout autobiografii, ale ona si to zaslouží. Uznávám, že všem se nemusí názory a způsoby Kurta líbit, ale jako osobnost s neobvyklým charakterem si zaslouží seznámení. Takže doporučuji, když si od něj člověk alespoň jednu knížku přečte a ví trochu, co napsal dalšího. Úryvek tentokrát bude poněkud zvláštní, ale nemohla jsem si pomoct.

"Co se týče skutečné smrti, byla mi vždycky pokušením, jelikož má matka jí vyřešila spoustu problémů. Dítě sebevraha bude přirozeně považovat smrt - tu velkou - za logické řešení jakéhokoli problému, třebas i jednoduchého početního. Zadání: Zasadí-li farmář A 300 brambor a sází-li farmář B o padesát procent rychleji nežli farmář A a farmář C o dvě třetiky pomaleji nežli farmář B a má-li se na jednom akru vysázet 10 000 brambor, kolik devítihodinových směn budou společně pracující farmáří A, B a C potřebovat, aby osázeli dvacet pět akrů? Odpověď: Asi si proženu hlavu kulí."


Fighter

10. března 2011 v 16:40 | Myia |  Filmy



















Rok: 2010
Režie: David O. Russell

Tento biografický snímek pojednává o části života boxera Mickyho Warda. Micky trénuje se svým nevlastním bratrem Dickym Eklundem, který je chloubou jejich města, protože před nějakou dobou porazil jednoho slavného boxera, a jeho matka je jeho manažerka. Jenomže s Dickym jsou problémy. Chodí pozdě na tréninky, je nespolehlivý a hlavně závislý na cracku, jenomže to jeho rodina moc nechce vidět. Micky je sice se vším smířený, ale rostou v něm pochybnosti, které vyvrcholí, když si najde přítelkyni a Dickyho zavřou do vězení. Když se ho Micky snaží chránit před policisty, kteří ho mlátí, poraní si ruku. Zahořkne tedy na chvíli na box, ale po chvíli se k němu vrátí. To je Dicky ještě ve vězení, ale Micky vyhrává jeden zápas za druhým. To se ovšem nelíbí jeho rodině, protože ho trénuje někdo jiný, má jiného manažera než matku a ještě se jim nezdá jeho přítelkyně. Když Dickyho propustí z vězení, má pocit, že se zase začlení do normálního života a bude se svým nevlastním bratrem trénovat, jenomže to není tak jednoduché. Ale nakonec se vše vyřeší a oni dva se teď snaží dostat Mickyho ke světovému titulu ve velkém zápase.

Můj názor:

Box je můj nejoblíbenější sport a proto jsem ráda, že jsem se podívala na tenhle film a ověřila si, že mě nemusí bavit jenom v anime, ale i v hrané podobě nebo normálních profesionálních zápasech. Samozřejmě box byl jen jedna hlavní složka tohoto filmu. Další byla závislost na drogách Dickyho, která byla velice hezky zobrazená a on jako osobnost byl neuvěřitelně zajímavý a svým způsobem děsivě až příjemně zvláštní. Vím, že to nemusí dávat smysl, ale tak to je. Pak tu byla důležitá účast rodiny, který byla opravdu velká. Vyděsilo mě, kolik měl Micky sestrer a bylo jedno, jak to bylo s těmi příbuzenskými vztahu. Nezávidím mu takovou matku, i když to s ním svým způsobem myslela dobře, jenomže Dicky vždycky působil jako přednější osobnost. Láska tu byla takovou mihotavou věcí, to se mi na tom líbilo, že milostné drama nějak více nenatahovali. Shrnula bych to jako poutavý film, který mě mile překvapil zpracováním a zdůrazněním, že se pohybujeme ve starší době. Můžu to doporučit i lidem, jakým box neříká až tak tolik, protože si díky tomuhle filmu můžete box klidně oblíbit. Rok 2010 filmům opravdu přál a Figter se této nadílky zúčastnil se vší poctou, pro mě rozhodně.

Tady jsem si nechala opět speciální prostor pro herce. Jako prvího chci zmínit Christiana Bala, který za svoji roli získal Oskara za nejlepšího herce ve vedlejší roli. Budu s tím muset souhlasit. U recenze na Královu řeč jsem se ptala, proč toho ocenění nezískal Geoffrey Rush, tady jsem dostala odpověď. Přála bych to oběma pánům, to se musím přiznat, ale Christian svoji roli pojal opravdu famózním způsobem. Nestačila jsem se divit a patří mu můj velký obdiv. Pro mě je tenhle herec ve svém oboru překvapením číslo jedna za rok 2010. Je to další držitelka Oskara, tentokrát za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Melissa Leo byla dobrá, to musím uznat, i když mi na jejím výkonu sem tam něco nesedělo, stejně jako u Amy Adams, který byla nominovaná společně s ní. Amy bych to dokonce přála o trochu víc, přestože Melissa s tou rolí musela mít dost práce a zvládla ji skvěle. Pořád mi ale přijde, že Oskara si více zasloužila Helena Bonham Carter v Králově řeči. Nevadí, ale alespoň vím, že Melissa to ocenění nedostala úplně zadarmo. Velkou záhadou pro mě ale je, proč nebyl Mark Wahlberg nominovaný na nejlepšího herce v hlavní roli. Ano, nevyhrál by, ale alespoň nominaci si zasloužil, protože to zahrál docela pěkně a na tu roli se připravoval asi pět let, aby měl tělo jako profesionální boxer a osobně mu s tím pomáhal samotný Micky Ward. Takže to mě trochu zaráží. Každopádně herecké výkony byly dobré. Ne úplně fenomenální, ale na pěkné úrovni a příjemně doladily příběh a svět boxu.



Počátek

10. března 2011 v 12:52 | Myia |  Filmy



















Rok: 2010
Režie: Christopher Nolan

Podstata celého filmu je v extrakci - krádeži tajemství z hloubi podvědomí během snění určitého člověka. V tu chvíli je mysl nejzranitelnější. Dominic Cobb má tohle všechno plně osvojené a věnuje se tomu delší dobu. Jenomže tohle všechno ho stálo nemalou cenu v jeho osobním životě. Před návratem ke svým dětem musí vykonat jednu práci, která mu zaručí bezpečí... vnuknout myšlenku jednomu muži. To samozřejmě není tak jednoduché a všichni vědí, že je to velice složitá práce. Dominic sestaví tým z lidí, kteří jsou v oboru snů velice slibní a také je do toho nucen zahrnout jeho "zaměstvatele", který mu daruje svobodu před úřady, pokud se mu tato práce podaří. Celý tým tedy plánuje, jak co nejdokonateji a nejúčiněji myšlenku vložit a do toho vyplouvají na povrch dataily o Dominicově minulosti, jaká by mohla jejich operaci zkomplikovat, což ví jen jedna další členka týmu. Film znározňuje vniknutí do světa snění, kde si člověk nemůže být ničím jistý a také hon za svobodou a touhu po majetku či moci ovládat.

Můj názor:

Jde si všimnout, že recenze není moc dlouhá? To je kvůli tomu, že mě tento film nenadchnul až tak moc. Rozhodně mi nepřijde tak dobrý, aby ho vychvalovalo až do nebe spoustu lidí. Ano, má zajímavou myšlenku, v rámci možností i slušné herecké výkony, ale něco, co nedokážu popsat, jsem tam postrádala. Ovšem když už je to film se čtyřmi Oskary na kontě (nepochopím, jak jich může mít víc než The Social Network, ale budiž) rozhodla jsem se recenzi napsat. Nejvíc se mi na celém filmu líbil asi konec, který byl takový hodně neurčitý a záhadný. Celkově se mi pozdává ta myšlenka, že by šly tímhle způsobem ovládat sny a lidi v nich. Co se týče tedy těch hereckých výkonů, nejvíc mě potěšilo obsazení Josepha Gordon-Levitta, toho mám ráda už od Deset důvodů proč tě nenávidím a tady byl úžasný. Pak Marion Cotillard hrála také skvěle a pokud by vám někoho připomínala jako mně, je to ta přítelkyně Samyho z Taxi, Taxi. Leonardo DiCaprio podal výkon standartního rázů, nijak moc mě neokouzlil a Ellen Page... ona je sympatická, to ano, ale jako herečku ji prostě moc nemusím. Celkově bych film ohodnotila jako mysteriózní akcí a triky nabité odlehčené drama. Nic, co by mi doslova vyrazilo dech, ale zároveň mě to neurazilo a relativně zaujalo. Doporučit to můžu především lidem, kteří mají zájem o známé herce, akci a skvělé vizuální efekty (za které dostal film Oskara). Ale nechci, aby z téhle recenze vyplynulo, že mi tenhle film přijde jako špatný, protože je vlastně dobrý a hezky natočený.



Králova řeč

9. března 2011 v 12:15 | Myia |  Filmy



















Rok: 2010
Režie: Tom Hooper

Princ Albert (rodinou oslovovaný Bertie) je vévoda z Yorku, druhý syn krále Jiřího V. a tím je od něj předpokládáno, že bude mít patřičné vystupování na veřejnosti nebo přednes v rádiu. Jenomže Bertie má vadu řeči. Koktá, zadrhává se a vzhledem k tomu je pro něj projev velice komplikovaná záležitost. Svůj problém se snaží řešit všemožnými metodami, ale nic nezabírá. Jednoho dne ale jeho žena, Alžběta, dostane doporučení na kontroverzního logopeda, Lionela Logua. Z počátku mu Bertie vůbec nedůvěřuje, jako všem ostatním, ale Lionel si ho získá tím, když pořídí nahrávku, ve které Bertie celkem plynule čte Hamletův známý proslov "být, či nebýt". Docílí toho tím, že mu dá na uši sluchátka s hudbou. I přes to všechno je Bertie k léčbě skeptický, ale Lionel si ho získává svým lidským přístupem. Komplikace přijdou, když umírá jeho otec, král Jiží V. a na trůn má místo něj nastoupit nejstarší syn, David. Ten to udělá, vybere si jméno Eduard VIII., ale vyskytne se zde jeden problém. David má rád vztahy se zadanými ženami a tak se stane, že si chce vzít ženu, která se kvůli němu rozvede. To je samozřejmě nepřípustné, protože je anglický král zároveň hlava církve a ta rozvod neuznává. David je zaslepený láskou a tak kvůli své milence opustí pozici krále a je tedy na Bertiem, aby se stal novým králem. To je pro něj nelehký úkol, když má v rádiu pronáše proslovy dodávající jeho lidu naději. Do toho všeho se ještě připlete hrozba 2. světové války a neshody mezi Bertiem a Lionelem. Tenhle film je krásným odrazem toho, jak člověk musí ve svých dispozicích překonávat sám sebe. Ale dokáže Bertie, jemnovaný králem Jiřím VI., promluvit k anglickému lidu?

Můj názor:

Nikdy bych si nemyslala, že se mi takový kultivovaný (když pomineme některé metody při léčbě koktání) a lehký film bude tolik líbit. Opravdu. Atmosféra byla krásně vystihnutá a všechno působilo velmi přirozeně. Navíc se svým způsobem zajímám o historii, takže to pro mě bylo o to příjemnější. Je to taková historická zajímavost a vybrat si takový námět byl odvážný počin, který se vyplatil. To se odráží i v mnoha oceněních, které tento film získal. Pokud mám být upřímná, považuji ho za jeden z nejlepších filmů roku 2010 (společně s The Social Network a už chápu, proč získala Oskara právě Králova řeč a ne The Social Network, přestože bych tu cenu velmi Davidu Fincherovi přála) a doporučuji ho vřele všem. Nedávala bych ani žádné omezení žánru. Buď si vás svojí lehkostí a očividným kouzlem získá stejně jako mě nebo ne. Záleží to na lidském vkusu, ale myslím, že alespoň nějaký obdiv si tento film určitě zaslouží.

Samostatnou kapitolu bych chtěla věnovat hercům. Colina Firtha jsem měla zakódovaného jako toho slušňáka z Deníku Bridget Jonesové, ale to se tímhle filme zcela změnilo. Je to odivuhodný herec, který se dokázal se svojí rolí vypořádat famózním způsobem. Krásně mě překvapil a od teď ho považuju za jedno z nejlepší herců, jaké znám. Samozřejmě je pro mě těžké rozhodnout, jestli je lepší než Jesse Eisenberg a měl právo získat Oskara místo něj, ale přála bych to oběma, Jesse snad bude mít štěstí příště a získá další dobré role. Geoffreyho Rushe mám pro změnu jako kapitána Barbossu z Pirátů z Karibiku (chvíli mi to ale docházelo, jak mi byl povědomý). Tady ovšem předvedl rovněž přesvědčivý a kouzelný výkon jako Colin Firth. Jeho gesta byla jednoduchá, ale dokázala mě skutečně rozesmát. Už jen v té jednoduchosti bylo kouzlo a já mu celou tu roli doslova spolkla. Teď se musím kouknout na film Fighter, abych zjistila, proč nemohl dostat Oskara za mužskou vedlejší roli, protože by si ji více než zasloužil. Stejně je tomu tak u Heleny Bonham Carter. Proč ta neproměnila nominaci na Oskara, je mi záhadou. Pro mě je to její první role, u které... mě prostě dostala. Nečekala jsem to, protože na mě působí obvykle velmi dobře, ale místy přehnaně. Tady byla přirozená, sympatická a její roli jsem si za ty skoro dvě hodiny oblíbila. Tím jsem shrnula tři hlavní role filmu a musím poznamenat, že to byl jeden velký herecký koncert, za který si všichni tři zaslouží patřičné uznání.



Černá labuť

8. března 2011 v 15:50 | Myia |  Filmy



















Rok: 2010
Režie: Darren Aronofsky

Nina je mladá nadějná baletka posedlá dokonalostí. Žije pořád se svojí matkou, bývalou baletkou, která se k ní chová jako k malé holčičce. Nině se dostává šance, když je hlavní tanečnice z jejich souboru propuštěna. Thomas, uměleceký šéfr baletu, se totiž rozhodně začít novou sezónu Labutím jezerem a shání baletku, která v představení dokáže zatančit obě dvě hlavní role... Bílou i Černou labuť. Dle něj je Nina na Bílou labuť dokonalá, ale pochybuje o jejích schopnostech pro svůdnou Černou labuť. Přesto ji jako Labutí královnu obsadí. Nina je šťastná, trénuje ještě víc, ale na její povaze můžeme sledovat, že se něco mění. Něco velice podezřelého. Má určité podivné vidiny, o který nevíme, jestli jsou vůbec reálné nebo ne. Do její přípravy na premiéru se připlete ještě nová baletka v jejich souboru, Lily. Lily je narozdíl od Niny volnomyšlenkářská, odvázaná a velice svůdná. Prostě vhodná pro Černou labuť. Napřed to vypadá, že jsou ty dvě kamarádky (a více než to), ale co když ji Nina začne paranoidně podezřívat, že jí chce ukradnou roli? Sledujeme tedy svět baletu, který je sice tak ladný, jak se zdá, ale každý úspěch přináší své oběti.

Můj názor:

Ano, konečně jsem si pustila film, o kterém spousta lidí mluví a bylo to... moc dobré. Sice se mi nijak zvlášť nelíbila práce s kamerou (nebylo to tak špatné, zajímavě natočené, ale zároveň trochu trhané) a některé předvídatelné věci, ale děj měl spád a bylo to nádherné psychologické drama. Alespoň pro mě. Pochopila jsem, proč někteří lidé tvrdí, že je to takové slabší porno. Ale já s tím nesouhlasím. Stejně jako v knížkách Chucka Palahniuka je tu prostě normální lidská sexualita dána více najevo a nezakrývána. Výkon Natalie Portman byl ovšem na celém filmu to nejlepší. Považuju ji za skvělou herečku už od té doby, co jsem viděla V jako Vendeta a tady mě v tom ještě více utvrdila. Mila Kunis to také zahrála dobře, jen o něco méně přesvědčicě, podle mě. Sečteno, podtrženo, tenhle film doporučuji všem, co mají rádi pořádné psychologické drama, trochu záhadna a nevadí jim sexuální otevřenost.



Literatura

7. března 2011 v 12:14 | Myia |  Úvahy
Na tohle téma jsem chtěla napsat článek už delší dobu. Nechci sem psát sáhodlouhou definici, co to vlastně literatura je, protože toho máme všichni dost ve škole. Jen se chci trochu zamyslet nad tím, jaký na ni mám já osobně pohled a trochu dát svoje myšlenky dohromady.

Často uvažuju nad tím, že za literaturu můžeme považovat prakticky všechno. Ale mnohem důležitější je, co nazýváme literaturou hodnotnou. Každý na to může být subjektivní názor, ale osobně si třeba nemyslím, že hodnotná literatura musí být nutně začleněná do 19. nebo 20. století. I v dnešní době se najdou velice kvalitní knížky, kterým dojem kazí možná jedna taková věc. Nechci tu kritizovat fantasy, některé fantasy mohou být dobré, pokud mají originální myšlenku a nevyskytuje se u nich pořád ten stejný příběh, podobné hlavní postavy a rozuzlení jako u všech ostatních. Jenomže právě taková spousta knížek dneska je. Přijdu do knihkupectví a jako první mě udeří do očí nějaká knížka o moderních upírech s jejich problémy s láskou, do čeho se samozřejmě zaplete jakási neuvěřitelně nevinná holka a už to je. Dobře, beru, že si tuhle divnou tématiku jednou někdo vybral, ale proč, pro boha, se to musí opakovat pořád dokola? To všem vážně tak vadí starší obraz upírů, kteří nebyli sexuálními symboly století? Já na tom nevidím nic špatného. Ano, někdo o nich i v dnešní přeupírské době může napsat kvalitní knížku, ale ty předchozí v nás (lidech, kteří nutně neomdlívají při pohledu na Roberta Pattinsona) zanechaly předsudky a neuvěřitelnou skepsi. Nechci si hrát na odborníka na literaturu, ale originalita by lidem rozhodně neuškodila.

Co je tedy pro mě hodnotná literatura? Pravděpodobně knihy, které mají zajímavou myšlenku a jsou nějakým způsobem výjimečné. Nalezneme v nich něco nového, co povzbudí naše smysly a na chvíli nás vtáhne do knižního světa. Těžko se to definuje. Hodnotná literatura může být prakticky všechno, co má správnou hlavu a patu. Nebo také nic. Kdybyste mi řekli, abych vám jmenovala autora, kterého považuju za kvalitního... asi by mne jako první napadl Ernest Hemingway (přestože ho nemám nijak zvlášť v oblibě), případně Kurt Vonnegut nebo Haruki Murakami. Možná Frank McCourt a Stephen King. Proč jsem nejmenovala Chucka Palahniuka? Ano, je to dle mě kvalitní autor, ale tenhle názor považuju za až moc subjektivní. Chuck bude spoustě lidem připadat "nechutný". Tím nechutný myslím upřímný a odrážející nijak neupraveně svět. Až příliš realistiky na to, aby vám to přišlo reálné. Doporučuji ho prakticky pořád, ale neočekávám od větší části lidí upřímné, kladné názory. Dokazuje se mi tím ještě víc, že všichni máme jiný vkus, jiný pohled na svět a jisté zakódované vnímání. Ale to je dobře, alespoň jsme originální. Tedy ti z nás, kteří zrovna nepropagují to, co je v módě a drží se svého názoru neovlivňováni okolím.

Jednou, až přečtu více knížek, možná se můj názor změní a tenhle článek celý překopu. Nebo o něm už nebudu ani vědět. Ale doufám, že můj názor by moc lidí nepohoršil. Pokud ano, je mi to stejně jedno, protože si za ním v téhle jedné chvíli naprosto stojím a doufám, že tomu bude tak i nadále. Ne, nechci se nechat zmanimulovat trendem naší doby. Ráda bych ještě dodala, že k téhle úvaze mě inspirovala jistá osoba. Často spolu rozmlouváme o literatuře a tak mě napadlo můj názor trochu sepsat.




Kolíbka

4. března 2011 v 23:03 | Myia |  Knihy

Rok: 1963
Autor: Kurt Vonnegut

John, vypraveč tohoto příběhu, se kdysi rozhodnul napsat knihu o dnu, kdy byla svržena první atomová bomba. Napíše proto jednomu z dětí (celkem tří) jejího hlavního tvůrce, Felixe Hoenikkera, dopis. Newt, kterému napsal, mu odpoví velice zajímavým způsobem. Popíšemu ten den z pohledu terpve malého dítěte a ještě k tomu přidá nějaké poznámky o svém vlastním životě. Dál se ve svém pátrání John vydává do města, kde Felixe Hoenikkera žil a pracoval tam na sestavení oné atomové bomby. Zjišťuje o něm, že to byl vědec ponořený do svého vlastního světa, kterého vlastně uvnitř nikdo neznal. Pracoval v jednom výzkumném ústavu, kde si John sjedná zkoušku s jedním vedoucím. Ten mu povídá o všem možném, ale sdělí mu především jednou myšlenku, která Johna velice zaujme. Jednou za Felixem Hoenikkerem přišel jistý generál a řekl mu, že vojáci mají problém s bažinami a jestli by ho nepohl nějak vyřešit. Tenhly z Felixe vypadl nápad na led typu 9. To by byla forma ledu, která by měla bod táni někde kolem 45 °C a cokoliv by s ním přišlo do styku, to by zmrzlo. Ale led typu 9 se zdál jistou nedosažitelnou myšlenkou. Jednoho dne jistou náhodou (nebo osudem) byl John pověřen jedním časopisem napsat článek o jistém obyvateli ostrovní republiky San Lorenzo. Jenomže ten ostrov s ním souvisel už před tím. Našel o něm speciální přílohu, kde ho zasáhly hned dvě věci... jedna byla, že se do dívky na obálce, Mony, okamžitě zamiloval a druhá, že tam byl ministerm vědy a pokroku Franklin Hoenikker, syn Felixe Hoenikkera. Vydává se tedy na ostrov, kde v letadle potkává hned několik zajímavých společníků, mezi které patří především zbývající děti Felixe Hoenikkera, Newt a Angela. Je tu ovšem ještě jedna věc, důležitá pro příběh a zásadní okamžik jeho života, kterou se dozvídá hned po svém příletu. Nábožensví bokononismus je na ostrově zakázané, přestože ho tam všichni vyznávají a on se postupně dozvídá, proč všemu tak vlastně je. Ale nejdůležitější věcí zůstává, že se všechny nitky začínají splétat dohromady a směřují k apokalyptické katastrofě, která na sebe nenechá dlouho čekat.
"Dnes jsem bokononista."

Můj názor:

Další zmatená recenze? Zcela očividně. Jak si lze povšimnout, došly mi knížky od Chucka Palahniuka. Ke Kurtovi Vonnegutovi jsem se dostala jak jinak, než právě přes Chucka. Někde na konci Zalknutí byla taková menší recenze na tu knížku a Chucka Palahniuka všeobecně a tam byl přirovnáván právě ke Kurtovi. Tak jsem si řekla, proč ne. Půjčila jsem si tedy Kolíbku (a ještě jednu knížku, která mi právě leží na stole) a pustila se do čtení. Ze začátku to pro mě představovalo trochu těžší čtení, ale jak se příběh rozvíjel, byla jsem do toho plně vtažená. Možná se Kurt nestane mým nejoblíbenějším spisovatelem, ale vždycky ho minimálně budu obdivovat za to, jak umí popsat lidský charakter a jsou na něm znát zkušenosti s lidmi.

V průběhu psaní této recenze jsem to chtěla vzdát, protože mi všechno přišlo až moc nesouvislé, ale pak jsem si uvědomila, že to stejně píšu prakticky skoro jen pro sebe a budu vědět, co jsem tím chtěla říct. Kolíbka si svojí recenzi zaslouží. Už jen kvůli námětu a jeho zpracování. Jen mě trochu zklamalo, když jsem zjistila, že Kurt Vonnegut si všechno z tého knihy prakticky vymyslet a nepracoval s reálnými věcmi, které by jen trochu poupravil. Ale nelze se tomu moc divit, protože přece nebudete rovnou zmiňovat pravého autora atomové bomby, čímž byste se dostali do problému. Nejlepší na téhle knížce byly rozhodně myšlenky bokononismu, které bych chtěla někdy vidět ucelené v jednom svazku. Zakládají se na tom, že všechno je foma (nedškodná nepravda).

Abych to ukončila... tuhle knížku můžu doporučit i lidem, kteřé moc neberou katastrofické věci. Těm, co maj rádi filozofii a baví je přemýšlet nad lidským bytím. Je opravdu zajímavé sledovat ideály všech lidí, co v příběhu vystupují a jak se všechno pomalu mění. Jak se jim tahuje konečně smyčka. Recenzi dovrším úryvkem z knížky, jako obvykle, který mě zaujal. Je to kousek z Knih Bokononových a je v něm na můj vkus velké možností pravdy.

"Tygr musí na lov,
pták musí létat:
člověk musí sedět a divit se: ´Proč, proč, proč?´
Tygr musí spát,
pták musí přistát;
člověk se musí ujišťovat, že pochopil."