Květen 2011

Na cestě

21. května 2011 v 23:06 | Myia |  Knihy

Rok: 1951
Autor: Jack Kerouac

Sal Paradise ( v reálném životě sám autor téhle knížky) nám dává nahlédnout do určité fáze jeho života, která byla zaplněná cestováním. Původně bydlel se svojí tetou v New Yorku, měl zde přátele a žil na relativně slušné úrovni, jenomže jednoho dne se do jeho života přivalil hurikán jménem Dean Moriarty (v reálném životě Neal Cassady). Tenhle muž se s ním spřátelil téměř okamžitě. V New Yorku byl teprve chvíli, všichni o něm mluvili a vědělo se, že v jeho přítomnosti se dá něco zažít. Po jeho odjezdu z New Yorku a návratu na západní pobřeží, se Sal rozhodně za ním odjet. Tuto cestu má naplánovanou jako stopování, které považuje za jednoduché, ale to se šeredně mílí. Prožije tedy stopem cestu přes celou Ameriku, zažívá přitom různé situace a setkává se různými lidmi, které posuzuje. Celé tohle jeho cestování je pouze za Deanem, který ho stejně nakonec zklame. Sal dokonce ví, že tomu tak bude, ale přede všemi je připraven se ho zastat. Dean může být sebevětší cvok, ale má něco do sebe. Tahle knížka je vlastně o neustálém cestování, poznávaní nových lásek, přátel, zažívání potyček s policií, omámení hudbou a drogami... bezstarostém životě Deana Moriartiho, který táhle lidi sebou dolů (nebo nahorů?).
"Myslím na Deana Moriartyho."

Můj názor:

Původně jsem si myslela, že napsat recenzi na tuhle knížku, bude hračka. Ale to jsem se dost mílila, protože v ní nešlo vystihnout podstatu. A nakonec jsem usoudila, že to prostě nejde, musíte sednout a číst, abyste si uvědomili všechny psychologické a sociální roviny tohoto příběhu. Když se prokoušete nekonečným seznamem amerických měst, najdete lidské putování v mnoha ohledech a nejednu ohromující (a někdy i okouzlující) povahu poutníků za lepším životem nebo za přiblížením se lepšímu životu. Osobně jsem kouzlo tohoto díla objevila až po přečtení a nekonečném se zamýšlení nad Deanem Moriartym. Chvíli mi trvalo překonat tu vyprávěcí část a ponořit se do hloubky smyslu a tam vlastně najít to, co tuhle knížku dělá výjimečnou, pro mě tolik poutavou a originální.

"Copak každý člověk nevstupuje do života jako sladké robě, které věři všemu, co najde pod tátovým krovem? Až později přijde ten den prozření, kdy poznáte, že jste zoufalí a zubožení - a slepí a nazí a rozklepaní a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putujete pak dál tím hrůzným snem svého života."

Postavy tu člověk vnímá naprosto jinak, když ví, že jsou to skuteční lidé jen jinak pojmenovaní. Třeba takový Carlo Marx je ve skutečnosti Allen Gingsberg (jeho báseň Kvílení byla věnovaná mimo jiné i Jackovi Kerouacovi a Nealovi Cassadymu, do kterého byl zamilovaný) a možná i proto mi bylo líto, že se v knížce moc neobjevil, protože o Allenovi bych se toho chtěla dozvědět přece jen o něco víc (vztah ke komunismu, homosexualita, odstartování hippies). Co jsem na informacích postrádala u Allena, rozhodně mi to bylo vynahrazeno u Neala Cassadyho. Upřímně jsem ho neměla ráda už od začátku, ale postupem času jsem našla v jeho střídavé bláznivosti a zahloubanosti něco lehce milého a sympatického... typicky beatnického (divme se tomu, když byl hlavní postavou tohoto uměleckého a literárního hnutí).

"Jaká je tvá cesta, bráško? - cesta světce, cesta šílencem, cesta duhy, cesta pitomce, jakákoli cesta? Je to cesta kamkoli pro kohokoli jakkoli. Kam kdo jak?"



Martin Eden

21. května 2011 v 19:39 | Myia |  Knihy

Rok: 1909
Autor: Jack London

Martin Eden je člověk, se kterým se život rozhodně nepáral. Už odmalička musel začít vydělávat a starat se sám o sebe. Pravidelně pracoval na různých lodích, aby si viděl peníze pro krátký pobyt na pevnině. Jednoho dne zachrání mladého muže, Arthura Morseho, když ho přepadne několik mužů a Arthur se mu za to odvděčí tak, že ho pozve k sobě domů na večeři. Pochází z bohaté rodiny a tak se Martin vyskytne v zcela neznámém prostředí, které ho nečekaně naprosto očaruje... ale prostředí, knížky, luxusní nábytek a obrazy nejsou to hlavní, co si z této návštěvy odnese. Seznámí se s Arthurovou sestrou Ruth, a okamžitě se do ní bezhlavě zamiluje. Ruth je i tak zcela mimo jeho poměry a proto se rozhodně se jí alespoň trochu přiblížit. Začne číst knížky, kterým napřed nerozumí, a chce se změnit. Ruth mu s tím následně začne pomáhat, půjčí mu učebnici gramatiky a opravuje ho vždycky, když použije nějaký špatný výraz nehodící se pro zdvořilou konverzaci, na kterou je ona zvyklá a úzkostlivě se drží všemožných předpisů. Martin touží po tom, aby byl pro ni lepší. Sice pořád žije svůj typický předchozí život, ale všechno se v něm mění. Čte, učí se a stává se pro společnost čím dál tím víc hodnotnějším. Přestává rozumět lidem z jeho dělnické vrstvy a po nějaké době už mu nestačí intelektuálně ani lidé z vyšší vrstvy. Ani samotná Ruth, se kterou začne chodit. Ta má v sobě vnitřní spor. Má tu lásku v sobě poslouchat, přestože Martin je pořád trochu neortodoxní a prudký a navíc nemá žádné peníze? Další zlom v Martinově životě nastane, když se dá na spisovatelskou dráhu a setkává se s neúspěchem. Jak všechno skončí? Jak bude pokračovat lásky mezi dvěma lidmi, kteří mezi sebou mají takový rozdíl a nedokážou si porozumnět v náhledu na svět? Dostane se Martinovi někdy úspěchu a najde někoho, s kým by si rozumněl?
"I já to vidím a já přece nic neznamenám."

Můj názor:

Tahle knížka pro mě už vždycky zůstane váženým pojmem. Doslova jsem se do ní zamilovala a jsem na sebe pyšná za to, jak hodnotnou a krásně napsanou knížku jsem si přečetla. Navíc si myslím, že ji můžu doporučit všem bez ohledů. Je v ní tolik myšlenkových rovin a pravd a především můžeme sledoval vývoj osobnosti postav. To, jak si postupně uvědomují, kým vlastně jsou, kým chtějí být, ale někdy je brzdí společnost. Upřímně, celou knížku jsem prožívala až moc. S Martinem jsem soucítila při jeho strádání, jeho úspěch mě nadchnul a jeho následné chování pak zase bolelo. Prostě mne ten příběh a postavy strhly jako jedna velká lavina, ze které jsem se neuměla dostat a vlastně mi to uvíznutí bylo příjmené, protože je krásné číst něco napsaného s takovou lehkostí a zároveň závažností. A Martina budu jako osobnost na vždycky bezmezně obdivovat (stejně jako Jacka Londona, že něco takového vytvořil).

Z postav jsem si samozřejmě oblíbila především Martina, ale někdy mě dokázal naprosto naštvat. Mám ten milý, že bych si s ním rozumněla, jen asi plně nedosahovala jeho sečtenosti a intelektuálnosti v pozdnějších fázích knížky. Ze všeho nejvíce mne zaujal Russ Brissenden, Martinův, dalo by se říct, kamarád, který pronesl tolik krásných myšlenek a hlavně byl smířený s tím, s čím já se nesmířím asi nikdy. Toho jsem si na něm vážila a škoda, že nebylo odkryto více jeho tajemství. Jako další mě prapodivně učarovala Líza Connollyová. Její obdiv a láska k Martinovi ve mně zanechaly hluboký dojem a bylo mi jí líto, že nikdy nedosáhne jeho psychiké úrovně. To by bylo k této geniální knížce asi všechno a úryvek je báseň z jedné z posledních stránek, kterou mám opravdu moc ráda.

"Zproštění vášně žití
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře nedospěje."



Jatka č. 5 aneb Křížová výprava dětí

2. května 2011 v 21:19 | Myia |  Knihy

Rok: 1969
Autor: Kurt Vonnegut

Tato knžíka obsahuje tolik časových linií a spletitých vztahů, že ji prakticky nejde popsat. Vypraví ale především o životě Billyho Pilgrima, který měl zvláštní schopnost... cestloval v čase. Můžeme sledovat jeho pouť za druhé světové války, kde nebyl ani za pořádného vojáka, lepila se na něj samá smůla a nakonec upadl do německého zajetí. Napřed byl převážen z místa na místo, ale jeho zajatecká cesta skončila v Drážďanech. Patřil mezi tu hrstu šťastlivců, která přežila jejich vybombardování a vrátil se v pořádku do Ameriky, kde dokončil optickou školu a vzal si dceru jednoho významného optika, přestože ji ani pořádně nemiloval. Spolu měli dvě děti. Zároveň se Billymu stala zvláštní věc. Byl mimozemšťany unesen na planetu Tralfamador, kde byl vystavován v zoo a také se něco naučil o jejich životě. Tohle poznání později uvěřejnil do novin, jakmile byl zpět na své domovské planetě. Dalo by se o něm prakticky říct, že to byl žalostný muž, který si ovšem vydobil po drsné době strádání jisté místo smířením se životem.
"Tak to chodí."

Můj názor:

Psaním recenze na tuhle knížku jsem si pod sebou prakticky podřezala vlastní větev. Ale když pominu tu horní recenzi, o které mám stejně pocit, že se nedala napsat jinak, aby to bylo alespoň částěčně srozumitelné... tohle je podle mě jedna z nejzvláštnějších válečných knížek, jakou si můžete přečíst (ne, že bych četla všechny, ale jde si to dobře odvodit). Samozřejmě tam není jen válečná tématika, ale docela tam převládá a navíc je autentická, protože se Kurt Vonnegut inspiroval tím, co sám zažil. Zatím je to nejlepší věc, co jsem od něj četla. Nějak mi na jazyk nepřichází víc věcí, co bych o tomhle řekla, což se mi moc často nestává. Rozhodně to není knížka, kterou by si oblíbili všichni. Člověk by na ni měl napřed Kurta trochu poznat, to je můj osobní názor. Ale už jenom kvůli myšlenkám Tralfamadorů se to vyplatí číst a navíc zde autor krásně využívá surrealismu. Co více k tomu říct, Kurt mě touhle knížkou příjemně překvapil a zařadila se u mě značně vysoko.

"To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru? A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto."