Červen 2011

Kafka na pobřeží

24. června 2011 v 21:20 | Myia |  Knihy

Rok: 2002
Autor: Murakami Haruki

Kniha se skládá z dvou hlavních dějových linií, které se důležitě navzájem ovlivňují. První je vyprávění patnáctiletého chlapce, Kafky Tamuri (Kafka není jeho pravé křestní jméno), který je na útěku z domova. Snaží se uniknout před svým osudem vyřknutým jeho otcem. Jede tedy autobusem z Tokia až do Takamatsu, kde se setká s dívkou, Sakurou, sedí vedle sebe po část cesty a ona mu na sebe dá telefoní číslo. V Takamatsu se ubytuje v jednom hotelu, chodí do posilovny a především pravidelně do jedné soukromé knihovny. Tam se seznámí s panem Oshimou, pohledným mladým mužem (později se ukáže, že je pan Oshima vlastně žena... tedy, jeho pohlaví a všeobecně orientace jsou složitě vysvětlitelné), který má na starosti chod knihovny. Její manažerkou je slečna Saeki a ti dva tam udržují spořádanost a mírumilovnost. Kafka tam je po pár dnech jako doma, čte si, ale pořád zůstává uzavřený. Všechno se pokazí, když se jednoho dne večer probere v křoví, nic si nepamatuje a má na tričku krev někoho jiného. Ví, že už se nemůže vrátit do hotelu, a tak ho jako první napadne zavolat Sakuře. Na nikoho jiného totiž nemá kontakt. Ta ho vezme na chvíli do bytu její kamarádky, kde momentálně bydlí, když je ona pryč. Ale Kafka si z mnoha důvodů uvědomí, že tam nemůže zůstat a tak se po přespání odebere včasně do knihovny, kde se ho ujme pan Oshima. Zaveze ho do jedné opuštěné chatky, kterou vlastní napůl se svým bratrem, obklobené lesy, aby tam zůstal, než se věci zklidní a on mu bude moct zařídit práci v knihovně a také ubytování. Když se vrací po pár dnech tedy zpět, v jeho pokoji v knihovně se začnou dít zvláštní věci souvicející se slečnou Saeki a také zjistí, že byl jeho otec (mimochodem slavný sochař) zavražděn. Druhá dějová linie se zaměřuje na pana Nakatu. Tento šedesátiletý pán zažil ve svém dětství jednou zvláštní událost. Jeho třída byla zrovna na procházce s jejich učitelkou, sbírali houby a najednou všichni až na učitelku v podstatě odpadli. Tedy, spadli na zem, ale neupadli do bezvědomí, a ještě zvláštnější bylo, že se po několika hodinách sami od sebe probrali a nic jim nebylo.... všem až na Nakatu. Ten od té události všechno zapomněl, dokonce i číst a psát a jeho přemýšlení je také velmi omezené. Ale má jednu speciální schopnost a to je mluvit s kočkami, čehož využívá při svém přividělávání si hledáním zatoulaných koček. Zrovna když hledá jednu, dostane se při své nevědomosti do velkého problému. Potká pána, který o sobě tvrdí, že je Johnnie Walker (ano, ten pán, co se objevuje na lahvy stejnojmenné whisky) a také tak vypadá. Johnnie Walker je skutečně zvláštní člověk, který chytá kočky, odřezává jim hlavy, jí jejich srdce a pak chytá jejich duše, z nichž sestavuje flétnu. Tak to alespoň popsal panu Nakatovi a rovněž mu řekl, že chce zemřít a právě pan Nakata mu má odebrat život. Nakata něco takového nechce udělat, ani to pořádně nechápe, ale jak sleduje jeho zacházení s kočkami, probodne ho nožem. To odstartuje několik podivných a nadpřirozených situací a vydání se pana Nakaty na cestu pryč, i když sám neví kam (pozná to prý, až tam dorazí). Po cestě potká mladého řidiče kaminonu jménem Hoshino, který je velice svérázný a začne pana Nakatu na jeho podivné cestě doprovázet.
"Kývám. A jsem konečně nadobro ztracený."

Můj názor:

Pokud bych měla popst svůj vztah k téhle knížce... je to pro mě umělecký klenot. Většině lidí, které znám, by se ta knížka nelíbila zapletením nadpřirozených prvků, ale mě naprosto okouzlila. Murakami se tentokrát vyznamenal a já to přečetla za tři dny celá uchvácená (nehledě na to, že jsem musela Kafku na pobřeží co nejdřívě vrátit do knihovny, ale stejně si myslím, že bych to přečetla stejně rychle). Spojistost mezi oběma dějovými liniemi byla vymyšlená geniálně a bylo tam znát, jak se dva lidé mohou ovlivňovat a podstatně spolu souviset, aniž by se potkali a vůbec o sobě něco navzájem věděli. Obě v sobě měly něco zajímavého. Navíc bylo kouzelné, že Murakami neodhalil všechno, většinu věcí zanechal zakrytou a my si to můžeme pouze domýšlet a vytvářet různé odhady. Ale nebudeme nikdy vědět, jak to bylo doopravdy... ale přesně tohle, alespoň podle mě, tahle knížka potřebovala jako pomyslnou třešničku na dort, aby byla tolik záhadná, překvapující a milá (napadá mě slovo přítulná, ale vůbec nevím z jakého důvodu).

"Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, alespoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně."

Kdo by se nezamiloval do Kafky Tamuri? Dobře, to je trochu přehnaná reakce a Kafka možná nebyl až tak obdivhodná postava, ale všechno jsem protrpěla s ním. Přece jen to byl ten nejdrsnější patnáctiletý kluk a všem to dal patřičně najevo, přestože měl pořád svou plachost a místo mluvení spíše kýval. Díky němu jsem tu knížku hodně prožívala a silně na mě zapůsobila, ale samozřejmě tu byly i jiné důležité faktory. Dále tu byly všudy přítomné úvahy a proslovy pana Oshimi, které mi byly převážně sympatické, i když jsem s nimi zrovna nesouhlasila. Byl hodně zvláštní a zajímavá postava, takový průvodce na cestě a své role se zhoslil s elegancí sobě vlastní. Vztah těch dvou, Kafky a pana Oshimi, byl další věc, jaká pro mě zůstane srdcovou záležitostí a budu na ni vzpomínat. Celkové obsazení postav bylo dobré, všichni na mě zanechali dojem a budu si je pamatovat.

"Zkouším si představit všechno, so tehdy musela cítít. Vžít se do její situace. Není to pro mě samozřejmě nic jednoduchého. Já jsem byl odvržený, ona je ta, která odvrhla. Ale jak jde čas, odpoutám se od sebe. Duše opustí mou zatvrzelou schránku, změní se v černočernou vránu, usedne vysoko do větví borovice na zahradě a pozoruje mě odtamtud, čtyřletého, sedicího na ochozu.
Stanu se soudící černou vránou."

Zdráhám se doporučovat, ale budu to muset v závěru udělat, protože si mě Murakami tímhle dílem získal na plné čáře. Ale podle by bylo lepší, pro ty, kdo by tuto knížku chtěli v budoucnosti číct, si napřed od něj přečíst Sputnik, má láska. Pokud tam bude někomu vadit zapletení nadpřirozena, možná by se raději neměl po Kafkovi na pobřeží ani poohlížet. Tahle knžíka je úžasná a nezaslouží se jenom kvůli něčemu takovému negativní kritiku, za tím si stojím, přestože mi to může spousta lidí vyvracet. Kdo nemá ráda v čisté realitě něco nadpřirozeného, ať se této knížce vyvaruje, prosím, a nedělá zbytečně vrásky na čele lidem, kteří si tu knížku zamilovali se vším, co obsahuje (možná je to ode mě spíš provokativní, ale nemohu si pomoci). Ještě bych chtěla upozornit ty, kterým vadí poukazování na intimitu a erotika, tady se Murakami celkem vyžil a byla jsem tím zaskočená, ale k té knížce to pro mě neodmyslitelně patří.

"To je podstata veškerých vyprávění a příběhů - přijde vellký zvrat. Vývoj se zvrtne nečekaným směrem. Štěstí je pořád stejné, ale druhů neštěstí je nepočítatelně. Jak poukazuje Tostoj, štěstí je pouhá alegorie, neštěstí je příběh."


Něco se stalo

24. června 2011 v 19:21 | Myia |  Knihy

Rok: 1974
Autor: Joseph Heller

Celá knížka je v podstatě monolog Boba Slocuma. Bob je muž ve středních letech, který je zaměstnaný v jedné velké a důležité firmě, vlastní přiměřeně velký dům, má manželku, dceru, dva syny, ovšem jeden z nich trpí mentální poruchou a vždycky zůstane na úrovni myšlení pětiletého dítěte, možná ani to ne. Prakticky by se dalo říci, že jeho život je takový průměrný a relativně poklidný. Jenomže Bob se už od začátku zaobírá všemožnými strachy, jaké ho celý život provází a dává nám nahlédnout do nitra svého myšlení. Stále vzpomíná na svá mladá léta, kdy mohl mít Virginii, svoji starší spolupracovnici v jednom zaměstnání, rozebírá logiku a řád jeho podniku, přemýšlí o svém chování, své pravidelné nevěře a vztahům ke členům rodiny a často také, jak se zbavit Dereka, jeho mentálně zaostalého syna. Trápí ho, že nevychází se svojí dcerou, ale zároveň z ní má radost, jaké kousavé dokáže mít argumenty a jak používá svou logiku. Zbožňuje svého druhého syna, protože se v něm trochu vidí a chce mu pomoci s jeho vlastními strachy, kterých je na malého chlapce až moc. Popisuje svoji už od rána alkohol pijící ženu a kritizuje to, že neumí flirtovat a přesto se o to pokouší. Ale i tak u své rodiny zůstává, přestože stále navštěvuje všemožné jiné dámy a prostitutky. V podniku, kde pracuje, se bojí hodně lidí, ale váží si jen málo z nich. Snaží se být ten, za kým všichni chodí, a vypadat stále přívětivě. Vzpomíná na svoji již zemřelou matku, jak za ní nerad chodil do nemocnice a bylo to jen zbytečné trápení. Odhaduje, jak umře, rozebírá vše do nejpodrobnějších detailů.
"Dusil jsem se frustrací a vztekem."

Můj názor:

K ténhle knížce jsem se dostala tím způsobem, že na ni měl ve své autobiografické koláži Květná neděle Kurt Vonnegut otištěnou recenzi a mě velice zaujala. Rozhodně se mi podařilo přijít na výjimečné lehce kontroverzní literární dílo, na které člověk jen tak nenarazí. Líbilo se mi i stylistické provedení, které budou někteří kvůli přehanenému používání závorek možní kritizovat, ale mě to nevadilo a přišlo mi to zase jiné a zajímavé. Dle mého názoru je hodně velký risk si vzít jako námět knížky život jednoho člověka a nechat ho to vyprávět jako vlastní monolog, kde odhaluje všechna možná zákoutí svého myšlení, ale Josephovi se tenhle risk vyplatil. Každopádně chápu, že pro někoho s naivním smýšlení o světě, může být takhle knížka až nepříjemné a především v mnoha pasážích zarážející.

"Upřímě řečeno, co můžu dělat? Jen to, že nic dělat nemůžu. A tak nic nedělám. Můžu se tvářit, že se nic neděje (a získávat tak čas), jak se tvářím v podniku (abych přežil, abych zůstal naživu do pěti hodin), ale to je tak asi všechno."

Bob Slocum mi nemohl být nesympatický (do nějaké míry). Zaobíral se mnohdy dost stejnými věcmi jako já a dokázala jsem se v něm najít. Ale očekávala bych od něj na první pohled mnohem silnější vůli a charakter. Zbožňovala jsem ho asi nejvíc, když popisoval svoje mládí souvicející s Virginii, kterou jsem si taky oblíbila, i když by mě moc zajímalo, jestli mu vždy sdělovala pravdu o svém životě. Pak se zde ještě obevil jeho spolupracovník Green se skvělou logikou a hlavně smyslem pro brilantní vyjadřování se. Ten na mě díky své osobnosti udělal z knížky asi největší dojem, opět jsme měli nějaké společné znaky v povaze, ale zásedně se lišily ve svém provedení. Jako poslední bych chtěla upozornit na Bobovu dceru, která byla zhruba v mém věku a lépe tam na jejím příkladu už otrávenost mládeže nemohla být vystihnutá. Ale zároveň to byla bystrá divné, jen ji zkazila společnost, jak tomu tak bývá.

"Myslím na smrt. Myslím na ni pořád. Obírám se jí. Hrozím se jí. Nemám ji rád. Zřejmě máme smrt v rodině. Umírá se na ni a zdá se mi o ní a nepřestávám si o ni ironicky spřádat květnaté fantazie."

Od Josepha Hellera bych si toho chtěla přečíst ještě mnohem víc, protože se mi jeví jako úžasný psycholog a pozorovatel. Jen mě překvapil, když asi nejvíce emotivní událost z celé knížky popsal neuvěřitelně krátce (šokující, jinak všechno totiž rozebíral do detailů) a nedal tam ani její důsledky. Zarazilo mě to, možná trochu zamrzelo, ale zároveň si myslím, že lépe to udělat vzhledem k Bobově povaze nemohl. Bob byl celistvá osobnost, jako by skutečně žil a nebyl jen podrobně popsaný na papíře sám sebou. Tuhle knížku bych doporučila především pro její neobvyklost a působení na lidské přemýšlení nad životem.

"Ach, panebože - trpíme dávno předtím, než vůbec víme, co to trpět je."