Kafka na pobřeží

24. června 2011 v 21:20 | Myia |  Knihy

Rok: 2002
Autor: Murakami Haruki

Kniha se skládá z dvou hlavních dějových linií, které se důležitě navzájem ovlivňují. První je vyprávění patnáctiletého chlapce, Kafky Tamuri (Kafka není jeho pravé křestní jméno), který je na útěku z domova. Snaží se uniknout před svým osudem vyřknutým jeho otcem. Jede tedy autobusem z Tokia až do Takamatsu, kde se setká s dívkou, Sakurou, sedí vedle sebe po část cesty a ona mu na sebe dá telefoní číslo. V Takamatsu se ubytuje v jednom hotelu, chodí do posilovny a především pravidelně do jedné soukromé knihovny. Tam se seznámí s panem Oshimou, pohledným mladým mužem (později se ukáže, že je pan Oshima vlastně žena... tedy, jeho pohlaví a všeobecně orientace jsou složitě vysvětlitelné), který má na starosti chod knihovny. Její manažerkou je slečna Saeki a ti dva tam udržují spořádanost a mírumilovnost. Kafka tam je po pár dnech jako doma, čte si, ale pořád zůstává uzavřený. Všechno se pokazí, když se jednoho dne večer probere v křoví, nic si nepamatuje a má na tričku krev někoho jiného. Ví, že už se nemůže vrátit do hotelu, a tak ho jako první napadne zavolat Sakuře. Na nikoho jiného totiž nemá kontakt. Ta ho vezme na chvíli do bytu její kamarádky, kde momentálně bydlí, když je ona pryč. Ale Kafka si z mnoha důvodů uvědomí, že tam nemůže zůstat a tak se po přespání odebere včasně do knihovny, kde se ho ujme pan Oshima. Zaveze ho do jedné opuštěné chatky, kterou vlastní napůl se svým bratrem, obklobené lesy, aby tam zůstal, než se věci zklidní a on mu bude moct zařídit práci v knihovně a také ubytování. Když se vrací po pár dnech tedy zpět, v jeho pokoji v knihovně se začnou dít zvláštní věci souvicející se slečnou Saeki a také zjistí, že byl jeho otec (mimochodem slavný sochař) zavražděn. Druhá dějová linie se zaměřuje na pana Nakatu. Tento šedesátiletý pán zažil ve svém dětství jednou zvláštní událost. Jeho třída byla zrovna na procházce s jejich učitelkou, sbírali houby a najednou všichni až na učitelku v podstatě odpadli. Tedy, spadli na zem, ale neupadli do bezvědomí, a ještě zvláštnější bylo, že se po několika hodinách sami od sebe probrali a nic jim nebylo.... všem až na Nakatu. Ten od té události všechno zapomněl, dokonce i číst a psát a jeho přemýšlení je také velmi omezené. Ale má jednu speciální schopnost a to je mluvit s kočkami, čehož využívá při svém přividělávání si hledáním zatoulaných koček. Zrovna když hledá jednu, dostane se při své nevědomosti do velkého problému. Potká pána, který o sobě tvrdí, že je Johnnie Walker (ano, ten pán, co se objevuje na lahvy stejnojmenné whisky) a také tak vypadá. Johnnie Walker je skutečně zvláštní člověk, který chytá kočky, odřezává jim hlavy, jí jejich srdce a pak chytá jejich duše, z nichž sestavuje flétnu. Tak to alespoň popsal panu Nakatovi a rovněž mu řekl, že chce zemřít a právě pan Nakata mu má odebrat život. Nakata něco takového nechce udělat, ani to pořádně nechápe, ale jak sleduje jeho zacházení s kočkami, probodne ho nožem. To odstartuje několik podivných a nadpřirozených situací a vydání se pana Nakaty na cestu pryč, i když sám neví kam (pozná to prý, až tam dorazí). Po cestě potká mladého řidiče kaminonu jménem Hoshino, který je velice svérázný a začne pana Nakatu na jeho podivné cestě doprovázet.
"Kývám. A jsem konečně nadobro ztracený."

Můj názor:

Pokud bych měla popst svůj vztah k téhle knížce... je to pro mě umělecký klenot. Většině lidí, které znám, by se ta knížka nelíbila zapletením nadpřirozených prvků, ale mě naprosto okouzlila. Murakami se tentokrát vyznamenal a já to přečetla za tři dny celá uchvácená (nehledě na to, že jsem musela Kafku na pobřeží co nejdřívě vrátit do knihovny, ale stejně si myslím, že bych to přečetla stejně rychle). Spojistost mezi oběma dějovými liniemi byla vymyšlená geniálně a bylo tam znát, jak se dva lidé mohou ovlivňovat a podstatně spolu souviset, aniž by se potkali a vůbec o sobě něco navzájem věděli. Obě v sobě měly něco zajímavého. Navíc bylo kouzelné, že Murakami neodhalil všechno, většinu věcí zanechal zakrytou a my si to můžeme pouze domýšlet a vytvářet různé odhady. Ale nebudeme nikdy vědět, jak to bylo doopravdy... ale přesně tohle, alespoň podle mě, tahle knížka potřebovala jako pomyslnou třešničku na dort, aby byla tolik záhadná, překvapující a milá (napadá mě slovo přítulná, ale vůbec nevím z jakého důvodu).

"Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, alespoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně."

Kdo by se nezamiloval do Kafky Tamuri? Dobře, to je trochu přehnaná reakce a Kafka možná nebyl až tak obdivhodná postava, ale všechno jsem protrpěla s ním. Přece jen to byl ten nejdrsnější patnáctiletý kluk a všem to dal patřičně najevo, přestože měl pořád svou plachost a místo mluvení spíše kýval. Díky němu jsem tu knížku hodně prožívala a silně na mě zapůsobila, ale samozřejmě tu byly i jiné důležité faktory. Dále tu byly všudy přítomné úvahy a proslovy pana Oshimi, které mi byly převážně sympatické, i když jsem s nimi zrovna nesouhlasila. Byl hodně zvláštní a zajímavá postava, takový průvodce na cestě a své role se zhoslil s elegancí sobě vlastní. Vztah těch dvou, Kafky a pana Oshimi, byl další věc, jaká pro mě zůstane srdcovou záležitostí a budu na ni vzpomínat. Celkové obsazení postav bylo dobré, všichni na mě zanechali dojem a budu si je pamatovat.

"Zkouším si představit všechno, so tehdy musela cítít. Vžít se do její situace. Není to pro mě samozřejmě nic jednoduchého. Já jsem byl odvržený, ona je ta, která odvrhla. Ale jak jde čas, odpoutám se od sebe. Duše opustí mou zatvrzelou schránku, změní se v černočernou vránu, usedne vysoko do větví borovice na zahradě a pozoruje mě odtamtud, čtyřletého, sedicího na ochozu.
Stanu se soudící černou vránou."

Zdráhám se doporučovat, ale budu to muset v závěru udělat, protože si mě Murakami tímhle dílem získal na plné čáře. Ale podle by bylo lepší, pro ty, kdo by tuto knížku chtěli v budoucnosti číct, si napřed od něj přečíst Sputnik, má láska. Pokud tam bude někomu vadit zapletení nadpřirozena, možná by se raději neměl po Kafkovi na pobřeží ani poohlížet. Tahle knžíka je úžasná a nezaslouží se jenom kvůli něčemu takovému negativní kritiku, za tím si stojím, přestože mi to může spousta lidí vyvracet. Kdo nemá ráda v čisté realitě něco nadpřirozeného, ať se této knížce vyvaruje, prosím, a nedělá zbytečně vrásky na čele lidem, kteří si tu knížku zamilovali se vším, co obsahuje (možná je to ode mě spíš provokativní, ale nemohu si pomoci). Ještě bych chtěla upozornit ty, kterým vadí poukazování na intimitu a erotika, tady se Murakami celkem vyžil a byla jsem tím zaskočená, ale k té knížce to pro mě neodmyslitelně patří.

"To je podstata veškerých vyprávění a příběhů - přijde vellký zvrat. Vývoj se zvrtne nečekaným směrem. Štěstí je pořád stejné, ale druhů neštěstí je nepočítatelně. Jak poukazuje Tostoj, štěstí je pouhá alegorie, neštěstí je příběh."

 


Komentáře

1 Ayra Kirosaku Ayra Kirosaku | Web | 2. července 2011 v 21:32 | Reagovat

toto je ďalšia vec, čo vo mne utvrdila to, že si chcem túto knihu prečítať. Dobre najradšej by som si od Murakamiho prečítala všetko, čo príde síce teraz mám rozčítané Lullaby od Chucka in english a Murakami ma čaká hneď pod ním :)
myslím, že nadprirodzené časti u mňa túto knihu vyvýšia ešte viac než by ju boli schopné skaziť u tých, čo ich nemajú radi tak sa len proste budem tešiť a musím pochváliť krásne spracovanie recenzie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama