Něco se stalo

24. června 2011 v 19:21 | Myia |  Knihy

Rok: 1974
Autor: Joseph Heller

Celá knížka je v podstatě monolog Boba Slocuma. Bob je muž ve středních letech, který je zaměstnaný v jedné velké a důležité firmě, vlastní přiměřeně velký dům, má manželku, dceru, dva syny, ovšem jeden z nich trpí mentální poruchou a vždycky zůstane na úrovni myšlení pětiletého dítěte, možná ani to ne. Prakticky by se dalo říci, že jeho život je takový průměrný a relativně poklidný. Jenomže Bob se už od začátku zaobírá všemožnými strachy, jaké ho celý život provází a dává nám nahlédnout do nitra svého myšlení. Stále vzpomíná na svá mladá léta, kdy mohl mít Virginii, svoji starší spolupracovnici v jednom zaměstnání, rozebírá logiku a řád jeho podniku, přemýšlí o svém chování, své pravidelné nevěře a vztahům ke členům rodiny a často také, jak se zbavit Dereka, jeho mentálně zaostalého syna. Trápí ho, že nevychází se svojí dcerou, ale zároveň z ní má radost, jaké kousavé dokáže mít argumenty a jak používá svou logiku. Zbožňuje svého druhého syna, protože se v něm trochu vidí a chce mu pomoci s jeho vlastními strachy, kterých je na malého chlapce až moc. Popisuje svoji už od rána alkohol pijící ženu a kritizuje to, že neumí flirtovat a přesto se o to pokouší. Ale i tak u své rodiny zůstává, přestože stále navštěvuje všemožné jiné dámy a prostitutky. V podniku, kde pracuje, se bojí hodně lidí, ale váží si jen málo z nich. Snaží se být ten, za kým všichni chodí, a vypadat stále přívětivě. Vzpomíná na svoji již zemřelou matku, jak za ní nerad chodil do nemocnice a bylo to jen zbytečné trápení. Odhaduje, jak umře, rozebírá vše do nejpodrobnějších detailů.
"Dusil jsem se frustrací a vztekem."

Můj názor:

K ténhle knížce jsem se dostala tím způsobem, že na ni měl ve své autobiografické koláži Květná neděle Kurt Vonnegut otištěnou recenzi a mě velice zaujala. Rozhodně se mi podařilo přijít na výjimečné lehce kontroverzní literární dílo, na které člověk jen tak nenarazí. Líbilo se mi i stylistické provedení, které budou někteří kvůli přehanenému používání závorek možní kritizovat, ale mě to nevadilo a přišlo mi to zase jiné a zajímavé. Dle mého názoru je hodně velký risk si vzít jako námět knížky život jednoho člověka a nechat ho to vyprávět jako vlastní monolog, kde odhaluje všechna možná zákoutí svého myšlení, ale Josephovi se tenhle risk vyplatil. Každopádně chápu, že pro někoho s naivním smýšlení o světě, může být takhle knížka až nepříjemné a především v mnoha pasážích zarážející.

"Upřímě řečeno, co můžu dělat? Jen to, že nic dělat nemůžu. A tak nic nedělám. Můžu se tvářit, že se nic neděje (a získávat tak čas), jak se tvářím v podniku (abych přežil, abych zůstal naživu do pěti hodin), ale to je tak asi všechno."

Bob Slocum mi nemohl být nesympatický (do nějaké míry). Zaobíral se mnohdy dost stejnými věcmi jako já a dokázala jsem se v něm najít. Ale očekávala bych od něj na první pohled mnohem silnější vůli a charakter. Zbožňovala jsem ho asi nejvíc, když popisoval svoje mládí souvicející s Virginii, kterou jsem si taky oblíbila, i když by mě moc zajímalo, jestli mu vždy sdělovala pravdu o svém životě. Pak se zde ještě obevil jeho spolupracovník Green se skvělou logikou a hlavně smyslem pro brilantní vyjadřování se. Ten na mě díky své osobnosti udělal z knížky asi největší dojem, opět jsme měli nějaké společné znaky v povaze, ale zásedně se lišily ve svém provedení. Jako poslední bych chtěla upozornit na Bobovu dceru, která byla zhruba v mém věku a lépe tam na jejím příkladu už otrávenost mládeže nemohla být vystihnutá. Ale zároveň to byla bystrá divné, jen ji zkazila společnost, jak tomu tak bývá.

"Myslím na smrt. Myslím na ni pořád. Obírám se jí. Hrozím se jí. Nemám ji rád. Zřejmě máme smrt v rodině. Umírá se na ni a zdá se mi o ní a nepřestávám si o ni ironicky spřádat květnaté fantazie."

Od Josepha Hellera bych si toho chtěla přečíst ještě mnohem víc, protože se mi jeví jako úžasný psycholog a pozorovatel. Jen mě překvapil, když asi nejvíce emotivní událost z celé knížky popsal neuvěřitelně krátce (šokující, jinak všechno totiž rozebíral do detailů) a nedal tam ani její důsledky. Zarazilo mě to, možná trochu zamrzelo, ale zároveň si myslím, že lépe to udělat vzhledem k Bobově povaze nemohl. Bob byl celistvá osobnost, jako by skutečně žil a nebyl jen podrobně popsaný na papíře sám sebou. Tuhle knížku bych doporučila především pro její neobvyklost a působení na lidské přemýšlení nad životem.

"Ach, panebože - trpíme dávno předtím, než vůbec víme, co to trpět je."

 


Komentáře

1 Heliovka Heliovka | Web | 25. června 2011 v 12:32 | Reagovat

Neumíš si představit, jak mě potěšilo, když jsem u Tebe na blogu objevila recenzi (ou, zase to slovo) na Něco se stalo... a pod ní žádný Ayřin komentář. Zrovna u téhle knížky mě to tak příjemně překvapilo, že Ti zkrátka musím něco napsat. Víš, už kvůli sobě :)

Náš vkus na literaturu se v mnoha ohledech liší, ale zrovna Něco se stalo mě nějakým způsobem upoutalo, takže plánuju, že si tuhle knížku jednoho krásného dne půjčím a přečtu. Docela se mi líbí styl, kterým je napsaná - tedy pokud to můžu posoudit na základě těch pár stránek, co jsem četla. Jen ty všudypřítomné závorky mě asi brzy začnou... ty bys řekla iritovat. Tak tedy iritovat.

No, nebudu tě otravovat ještě delším komentářem, tak tedy už jen stručně - recenze se mi líbí. Napsala jsi ji celkem dobře a asi by mě i přesvědčila, že dílo, o kterém pojednává, je něčím zajímavé. (Ten podmiňovací způsob proto, že už jsi mě přesvědčila, ale v reálném, ne blogovém světě.) Rozhodně se těším, až zase přčteš něco, co mě zaujme... a napíšeš na to recenzi, kterou bych četla tak nadšeně, jako tuhle... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama