Červenec 2011

Andělina země

15. července 2011 v 0:08 | Myia |  Knihy

Rok: 1999
Autor: Frank McCourt

Tato knížka je pokračování úspěšné autobiografie Andělin popel. Začíná přesně tam, kde Andělila země končí a to je chvílí, kdy Frank opouští Irsko a pluje do Ameriky. Na začátku je samozřejmě plný nadějí a představ. Pomáhá mu jeden kněz, se kterým byl na lodi, ale přeruší spolu styky, když se stane jeden nemilý incident při knězově opilosti. Frank ve svých devatenácti letech pracuje, posílá nějaké peníze své matce do Irska a sní o tom, že jednoho dne bude více na výši a bude si žít jako všichni ti bohatí lidé, které denně vídá v hale hotelu, kde zametá a vysypává popelníky. Když žačně válka v Korei, je Frank napřed poslán na vojenský výcvik a následně do Evropy, kde napřed cvičí psy, ale pak se dostane k zapisování různých věcí ve skladu. Po opuštění války se vrací do Ameriky, nadále pracuje, ale cítí, že mu to nestačí. Přestože nemá maturitu, pokusí se dostat na vysokou školu díky veteránskému stipendiu z války a své velké sečtělosti, což mu překvapivě vyjde. Studuje na pedagogické fakultě, kde pozná Albertu, nejkrásnější dívku jakou kdy viděl, a začnou se spolu stýkat. Po dostudování vysoké školy nám Frank popisuje svoji práci učitele, vztahy, lidské osudy, se kterými se setkal, svatbu, manželství a nakonec také narození dcery nebo smrt obou rodičů.
"Tak tady máš ten svůj sen."

Můj názor:

Moje velká láska se mi vrátila. Ano, přiznávám, mám pro Franka McCourta slabost. Sice jsem od něj před touhle knížkou četla jenom Andělinu zemi (ale on toho také moc nenapsal... tři knihy, pokud si dobře pamatuju), ale ta mě hluboce zasáhla a patří mezi moje nejoblíbenější. Samozřejmě jsou věci, ve kterých bych mohla Franka kritizovat, jenom že se do toho nerada pouštím. Zbožňuju to, jak se dokáže navrátit do svých mladých let a dát tomu tu krásnou naivitu. Jeho vracení se v čase je naprosto okouzlující. Andělina země na mě asi nezapůsobila tolik silně (irská chudoba je přece jenom mnohem výraznější téma), ale sledování dalších Frankových osodů byla pohádka. To je prostě člověk, kterého si buď zamilujete nebo vám bude nesympatický. Je úžasné, čeho dostáhnul, přestože nepřízeň osudu v jeho životě pro něj byla zcela běžná a nepocházel z movitých poměrů, to vskutku ne. Ráda bych si dovolila takovou ryze osobní poznámku a tou je, že se mi knížka četla opravdu zajímavě, protože v ní měla moje kamarádka podtrhané různé věty (četla jí přede mnou a často spolu mluvíme o literatuře). Skoro z toho šel pocit, jako bych nečetla sama a to bylo takové milé. Knížku hodnotím jako obohacující a moc příjemnou na čtení. Franka jako osobnost bych ráda rozebrala v jiném článku. Andělinu zemi doporučím, pokud někdo četl Andělin popel (který doporučuju rozhodně, protože je to nádherná autobiografie) a rád se dozví, jak to s naším milým Frankem a jeho špatnýma očima pokračovalo.

"Někdy mě napadá, že bych mohl být ten nejlepší katolík na světě, jen kdyby mě zbavili těch kněží a nechali promluvit si s Bohem tady v posteli."


Norské dřevo

7. července 2011 v 19:55 | Myia |  Knihy

Rok: 1987
Autor: Murakami Haruki

Třicetisedmitelý Toru Watanabe sedí v letadle a z reproduktorů se spustí písnička Norwegian Wood (Norské dřevo) od skupiny Beatles. Uvrhne ho to do vzpomínání a ve vzpomínkách se přenese do doby, kdy mu bylo osmnáct let. V tu dobu potkal po delší době dívku jménem Naoko, kterou znal už ze střední školy. Byla to přítelkyně jeho jediného kamaráda, Kizukiho. Naoko s Kizukim se znali už od dětství a tvořili opravdu skvělý pár. Toru obvykle chodil ve s nimi a dohromady si dobře rozumněli. To vše skončilo dne, kdy Kizuki ve svých sedmnácti letech spáchal sebevraždu, od té doby spolu nijak nekomunikovali, dokud se jednou náhodou nepotkali ve vlaku, nevystoupili na náhodné stanici a nešli na dlouhou procházku. Toru v té době bydlel na koleji. Sdílel společně pokoj se spolubydlícím, kterému říkal Extrém, protože byl takový lehce zvláštní a posedlý čistotou. Toru a Naoko se začnou následně stýkat, chodí spolu na dlouhé procházky a povídající. Řeč na Kizukiho ovšem nikde nepřijde. V den Naočiných dvacátých narozenin zažijí zvláštní noc a vyspí se spolu. Od té doby se Torovi neozve. Ten jí starostlivě píše dopisy k jejím rodičům a až po dlouhé době mu přijde dopis, že je Naoko momentálně v senatoriu, protože má psychické problémy, ale nabídne mu, že ji může navštívit. Mezi tím poznává na univerzitě dva zajímavé lidi. Zaprvé Nagasawu, velice schopného a majetného mladíka, který věčně v baru láká ženy do postele a je v tom velice úspěšný (Tora začne brát s sebou). A pak Midori Kobayashi, trochu praštěnou dívku se svérázným projevem. Z těch dvou se stanou kamarádi se zajímavým poutem. Toru se tedy vydává do senatoria za Naoko a tam potkává Reiko Ishidu, Naočinu spolubydlící, které je v senatoriu (není to přesně senatorium, ale místo, kde se lidé snaží vyřežit své psychické problémy) už sedm let, takže je částečně i zaměstnanec, protože tam učí hře na hudební nástroje (hlavně je odbornice na klavír, ale často také hraje na kytaru). A tak se život Torua tvaruje a nabývá podoby, ve které se on sám pomalu začíná ztrácet, i když se snaží dělat všechno proto, aby se zachoval co nejlépe.
"Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá."

Můj názor:

Tahle knížka mě velice příjemně překvapila a můžu říct, že ve mě zanechala dost hluboké emoce. Jako první mě zarazilo, že je tam použit mnohem bohatší jazyk a kreativnější popisy než v ostatních knížkách, které jsem on Murakamiho četla (Afterdark, Sputnik, má láska, Kafka na pobřeží). Bylo to rozhodně mile osvěžující, i když já jsem spíše typ člověka, který klade důraz na myšlenkovou a hlubokomyslnou stánku knížek. Ta tu samozřejmě také nechyběla, jak se dalo od Murakamiho očekávat a znovu si u mě potvrdil pověst skvělého psychologa a člověka dbajícího na lidské pocity, vnímání a prožívání. Je tu vynechané nadpřirozeno a knížka se pohybuje pouze v poli reality a myslím, že je to tady jen a jen dobře, nadpřirozeno by vším je zbytečně zamíchalo (i když... kdo ví, možná by to Murakami zvládnul). O to se dostatečně sami postarali skvěle vytvořené postavy, které působili tak reálně, až mě z toho mrazilo.

"Když jsem pak po příjezdu do Tokia začal na koleji svůj vytoužený nový život, snažil jsem se jen o jedno: o ničem už příliš nehloubat a od všeho, co bylo, se co možná nejvíc odříznout. Chtěl jsem zapomenout na všechny zelené kulečníkové stoly, červené Nissany třistašedesátky a bíle kytky na školních lavicích, zapomenout dokonale a beze zbytku na kouř, stoupající z vysokého komínu krematoria, na masivní těžítka ve výslechové místnosti, přál jsem si zapomenout úplně na všechno."

Hlavní hrdina, Toru, byl takový zvláštně obyčejný (stejně jako celá knížka) člověk a relativně jsem si ho oblíbila. I když bych ho někdy nejradši nakopala za jeho věčné úvahy. Působil sice moc chytře a teoreticky mu všechno šlo, jenomže udělat něco hodně radikálního, k tomu se opravdu zrovna neměl (když nepočítáme sex a jiné sexuální prakticky). Ale jistým způsobem jsem se v něm našla a možná i proto mě tolikrát rozčiloval. Naoko jsem nijak moc nevnímala z její povahové stránky, ale spíš mi pozornost bloudila směrem k jejím psychickým problémům. Ale nějak jsem měla takový zvláštní pocit, že si nezasloužila náklonost Reiko, která mi byla moc sympatická, přestože na ni její psychické problémy zanechaly spoustu následků. Rozhodně se jí však nedalo odepřít, že se snažila mít zdravý přístup a nadhled. Dále mi hodně v hlavě utkvěla Midori. Byla skvěle bezprostřední, uvolněná a přitom zamyšlená. Normální dívka s logickými názory a přístupem k životu, jaký obdivuju a nesmírně závidím. Jen bych si pro ni přála více štěstí. Pokud pominu Nagasawu, jehož názory byly vělice poučné a oceňovala jsem jeho realismus a stoismus, moc se mi zalíbila jeho přítelkyně Hatsumi. Mám ráda takové elegantní lidi a ona musela být neskutečně kouzelná (jen lehce naznačená vedlejší postava a zmínka o jejím konci mě mrzela snad ze všech nejvíc). Ve shrnutí bych řekla, že tu Murakami vytvořil skvělé charaktery a všichni nenásilně a moc příjemně doplňovali příběhovou linii.

"Občas si připadám jako správce muzea. Prázdného muzea, kam nikdo nechodí a které hlídám jen sám pro sebe."

Norské dřevo budu moci s čistým svědomím doporučit jako zajímavé lidské drama. Sice jsem psala o bohatosti jazyka, ale pořád to není na té úrovni, jakou by si přálo spoustu lidí s většími požadavky na neopakování se slov a tak dále. Je to Murakamiho styl, mám ho osobně moc ráda a jako moderní spisovatel pro mě patří mezi ty přední. Z téhle knžíky jsem si odesla spoustu zajímavých pohledů na svět a životních názorů. Některé věci mě tam zarazily, jak je tomu u Murakamiho zvykem a některé zase dojaly v té hloubce, ve které mohu být já dojatá (a to je v obecném měřítku velice málo, ale pro mě to znamená hodně). Bylo to velice neobvyklý literární zážitek a jsem za něj moc ráda.

"Ona totiž věděla, co se stane, až moje vzpomínky vyblednou a zmizí. A proto mě tolik prosila: ´Nikdy nezapomeň, že jsem byla na světě´. Teď už to chápu, a je mi z toho pomyšlení k nesnesení smutno: Naoko mě nikdy neměla ráda."


Pygmej

4. července 2011 v 12:16 | Myia |  Knihy

Rok: 2009
Autor: Chuck Palahniuk

Knížka je vyprávěná třináctiletým chlapcem z blíže neurčeného nedemokratického státu (ve vyprávění se projevuje jeho krkolomná angličtina). Chlapec je součástí Operace zkáza vedené proti Spojeným státům americkým. Je to operativec, agent č. 67, který společně s dalšímu operativci přijede do Ameriky na šestiměsiční výměnný pobyt. Dostane se do křesťasnké čtyřčlenné rodiny Cedarovic ve složení: kravský otec, kuřecý matka, prasečí psí bratr a kočičí sestra (on je tak alespoň označuje). Cílem Operace zkáza je narušit Spojené stát pomocí vědeckého projektu, do kterého se všichni operativci přihlásí a mají za úkol vyhrát, aby mohl být splněn jejich úkol. Operace zkáza má ještě spousty dalších podmínek jako je oplodnění amerických dévek a nakupování věcí k sestavení nebezpečné látky. Náš milý operativec, kterému jeho hostitelská rodina říká Pygmej, nám dává nahlédnout do děje v křesťanské rodině, ve škole a také vzpomíná na svůj výcvik v domovském státu, do kterého se zapojil už jako čtyřleté dítě. Umí ovládat spoustu chvatů, je velice fyzicky zdatný, jde mu skvěle chemie, ale jinak je jeho hlava zaplněná pouze poslaním splnit operaci a nenávistí k USA, i když nalezneme znaky individuality.
"Vnitřek myslícího stroje operativce mě tajně, žádným hlasem říká... bor... brom... cer..."

Můj názor:

Tahle knížka se mi zpočátku vůbec nelíbila kvůli tomu, jak byla napsaná. Osekaně, redukovaně a prostě prapodivně, ale časem jsem si na to zvykla, jak mě Chuck ponořil do hloubky románu tím způsobem, který ovládá jen on. I přes ten zvláštní způsob vyprávění (obdivuju překladatele) se tam daly nalézt hluboké myšlenky a hlavně pravda o dneším konzumním světě, která podle mě neplatí jenom pro Ameriku, i když tam je to extrémní, ale i pro spoustu ostatních demokratických států. Nejsympatičtější postava pro mě byl asi Trevor Stonefield tpějící dost pravděpodobně Stockholmským syndromem. Jeho tragický konec mě skoro až dojal a zajímalo by mě, jaká by byla tahle knížka z jeho pohledu. Jak vnímal Pygmeje doopravdy, ale city, které vyslovil, se zdály skutečné. Pořád ve mně přetrvává názor, že počatečný tvorba Chucka Palahniuka je lepší než ta blížící se k dnešní době a nemůžu si pomoct. Tímhle dílem udělal obrovský risk a obávám se, že mohl spoustu svých čtenářů zklamat nebo odradit. V mém případě to sice neplatilo, ale zároveň bych neřekla, že se mi ta knížka líbila tolik jako jeho ostatní. V porovnání s těmi dost pokulhává, i když se to samozřejmě porovnat nedá, Pygmej je v určitém smyslu unikátní. Asi bych tu knížku nedoporučila nikomu, kdo nemá rád brutalitu Chucka už z předchozích knížek a neocení jeho tragikomické nadání.

"Pokud operativec četně kopá psa... pokud fackovací rukou pleská reprodukční partnerku... pokud operativec bodne, zavraždí blížního, pak napodobuje přesně poučení božstva. Některé dnes je okamžikem vyhubení - šloy by, že srdce vybuchne, nebo dojde ke konzumaci toxické potraviny - a to vyhubení není tragédie, není velké plýtvání, aby urazilo božstvo. Pravda je, že vyhubovací hříšník koná skvělou velkou radost božstvu. Víc hříchu, víc zločinu, říká školitel, víc se božstvo bude radovat vyhubením operativce."