Norské dřevo

7. července 2011 v 19:55 | Myia |  Knihy

Rok: 1987
Autor: Murakami Haruki

Třicetisedmitelý Toru Watanabe sedí v letadle a z reproduktorů se spustí písnička Norwegian Wood (Norské dřevo) od skupiny Beatles. Uvrhne ho to do vzpomínání a ve vzpomínkách se přenese do doby, kdy mu bylo osmnáct let. V tu dobu potkal po delší době dívku jménem Naoko, kterou znal už ze střední školy. Byla to přítelkyně jeho jediného kamaráda, Kizukiho. Naoko s Kizukim se znali už od dětství a tvořili opravdu skvělý pár. Toru obvykle chodil ve s nimi a dohromady si dobře rozumněli. To vše skončilo dne, kdy Kizuki ve svých sedmnácti letech spáchal sebevraždu, od té doby spolu nijak nekomunikovali, dokud se jednou náhodou nepotkali ve vlaku, nevystoupili na náhodné stanici a nešli na dlouhou procházku. Toru v té době bydlel na koleji. Sdílel společně pokoj se spolubydlícím, kterému říkal Extrém, protože byl takový lehce zvláštní a posedlý čistotou. Toru a Naoko se začnou následně stýkat, chodí spolu na dlouhé procházky a povídající. Řeč na Kizukiho ovšem nikde nepřijde. V den Naočiných dvacátých narozenin zažijí zvláštní noc a vyspí se spolu. Od té doby se Torovi neozve. Ten jí starostlivě píše dopisy k jejím rodičům a až po dlouhé době mu přijde dopis, že je Naoko momentálně v senatoriu, protože má psychické problémy, ale nabídne mu, že ji může navštívit. Mezi tím poznává na univerzitě dva zajímavé lidi. Zaprvé Nagasawu, velice schopného a majetného mladíka, který věčně v baru láká ženy do postele a je v tom velice úspěšný (Tora začne brát s sebou). A pak Midori Kobayashi, trochu praštěnou dívku se svérázným projevem. Z těch dvou se stanou kamarádi se zajímavým poutem. Toru se tedy vydává do senatoria za Naoko a tam potkává Reiko Ishidu, Naočinu spolubydlící, které je v senatoriu (není to přesně senatorium, ale místo, kde se lidé snaží vyřežit své psychické problémy) už sedm let, takže je částečně i zaměstnanec, protože tam učí hře na hudební nástroje (hlavně je odbornice na klavír, ale často také hraje na kytaru). A tak se život Torua tvaruje a nabývá podoby, ve které se on sám pomalu začíná ztrácet, i když se snaží dělat všechno proto, aby se zachoval co nejlépe.
"Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá."

Můj názor:

Tahle knížka mě velice příjemně překvapila a můžu říct, že ve mě zanechala dost hluboké emoce. Jako první mě zarazilo, že je tam použit mnohem bohatší jazyk a kreativnější popisy než v ostatních knížkách, které jsem on Murakamiho četla (Afterdark, Sputnik, má láska, Kafka na pobřeží). Bylo to rozhodně mile osvěžující, i když já jsem spíše typ člověka, který klade důraz na myšlenkovou a hlubokomyslnou stánku knížek. Ta tu samozřejmě také nechyběla, jak se dalo od Murakamiho očekávat a znovu si u mě potvrdil pověst skvělého psychologa a člověka dbajícího na lidské pocity, vnímání a prožívání. Je tu vynechané nadpřirozeno a knížka se pohybuje pouze v poli reality a myslím, že je to tady jen a jen dobře, nadpřirozeno by vším je zbytečně zamíchalo (i když... kdo ví, možná by to Murakami zvládnul). O to se dostatečně sami postarali skvěle vytvořené postavy, které působili tak reálně, až mě z toho mrazilo.

"Když jsem pak po příjezdu do Tokia začal na koleji svůj vytoužený nový život, snažil jsem se jen o jedno: o ničem už příliš nehloubat a od všeho, co bylo, se co možná nejvíc odříznout. Chtěl jsem zapomenout na všechny zelené kulečníkové stoly, červené Nissany třistašedesátky a bíle kytky na školních lavicích, zapomenout dokonale a beze zbytku na kouř, stoupající z vysokého komínu krematoria, na masivní těžítka ve výslechové místnosti, přál jsem si zapomenout úplně na všechno."

Hlavní hrdina, Toru, byl takový zvláštně obyčejný (stejně jako celá knížka) člověk a relativně jsem si ho oblíbila. I když bych ho někdy nejradši nakopala za jeho věčné úvahy. Působil sice moc chytře a teoreticky mu všechno šlo, jenomže udělat něco hodně radikálního, k tomu se opravdu zrovna neměl (když nepočítáme sex a jiné sexuální prakticky). Ale jistým způsobem jsem se v něm našla a možná i proto mě tolikrát rozčiloval. Naoko jsem nijak moc nevnímala z její povahové stránky, ale spíš mi pozornost bloudila směrem k jejím psychickým problémům. Ale nějak jsem měla takový zvláštní pocit, že si nezasloužila náklonost Reiko, která mi byla moc sympatická, přestože na ni její psychické problémy zanechaly spoustu následků. Rozhodně se jí však nedalo odepřít, že se snažila mít zdravý přístup a nadhled. Dále mi hodně v hlavě utkvěla Midori. Byla skvěle bezprostřední, uvolněná a přitom zamyšlená. Normální dívka s logickými názory a přístupem k životu, jaký obdivuju a nesmírně závidím. Jen bych si pro ni přála více štěstí. Pokud pominu Nagasawu, jehož názory byly vělice poučné a oceňovala jsem jeho realismus a stoismus, moc se mi zalíbila jeho přítelkyně Hatsumi. Mám ráda takové elegantní lidi a ona musela být neskutečně kouzelná (jen lehce naznačená vedlejší postava a zmínka o jejím konci mě mrzela snad ze všech nejvíc). Ve shrnutí bych řekla, že tu Murakami vytvořil skvělé charaktery a všichni nenásilně a moc příjemně doplňovali příběhovou linii.

"Občas si připadám jako správce muzea. Prázdného muzea, kam nikdo nechodí a které hlídám jen sám pro sebe."

Norské dřevo budu moci s čistým svědomím doporučit jako zajímavé lidské drama. Sice jsem psala o bohatosti jazyka, ale pořád to není na té úrovni, jakou by si přálo spoustu lidí s většími požadavky na neopakování se slov a tak dále. Je to Murakamiho styl, mám ho osobně moc ráda a jako moderní spisovatel pro mě patří mezi ty přední. Z téhle knžíky jsem si odesla spoustu zajímavých pohledů na svět a životních názorů. Některé věci mě tam zarazily, jak je tomu u Murakamiho zvykem a některé zase dojaly v té hloubce, ve které mohu být já dojatá (a to je v obecném měřítku velice málo, ale pro mě to znamená hodně). Bylo to velice neobvyklý literární zážitek a jsem za něj moc ráda.

"Ona totiž věděla, co se stane, až moje vzpomínky vyblednou a zmizí. A proto mě tolik prosila: ´Nikdy nezapomeň, že jsem byla na světě´. Teď už to chápu, a je mi z toho pomyšlení k nesnesení smutno: Naoko mě nikdy neměla ráda."

 


Komentáře

1 Ayra Kirosaku Ayra Kirosaku | Web | 9. července 2011 v 11:45 | Reagovat

môžem povedať, že recenziu si napísala krásne. A tú knihu si chcem teraz prečítať ešte viac ako predtým a naozaj dúfam, že sa k nej teraz cez prázdniny dostanem pretože sa na ňu naozaj naozaj teším navyše ak Murakami dokázal skrížiť opisy s duševnou stránkou skladám mu ešte väčšiu poklonu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama