Srpen 2011

O čem mluvím, když mluvím o běhání

24. srpna 2011 v 17:37 | Myia |  Knihy

Rok: 2007
Autor: Murakami Haruki

Tato kniha jsou jakési memoáry Murakamiho Harukiho. Popisuje zde svůj vztah k běhání. Už dlouhou dobu pravidelně běhá takových deset kilometrů denně (samozřejmě to nejde vždy, ale většinou tomu tak je) a každý rok se účastní alespoň jednou maratonu. Tady se snaží zachytit to, co pro něj vytrvalostní běh znamená, jak to ovlivňuje jeho život a zhruba nám nastiňuje svoje názory. Také nezapomíná přidat nějaké svoje postřehy ohledně literárního světa a uvede nás do obrazu ohledně jeho literárních začátků. Nikdo mu neřekl, aby začal běhat nebo psát. Rozhodl se proto sám. Tyhle dvě věci, běhání a psaní, dost spojuje dohromady, protože právě běh mu pomáhá se udržet v kondici pro psaní, při kterém on sám považuje za důležité i dobrou fyzičku. Dozvíme se, jaké to pro něj bylo běžet svůj první maraton na originální trase za neskutečného vedra a dokonce pak také za jeden den uběhnout sto kilometrů. Pan Murakami se při každém závodě snaží, aby vydržel běžet až do konce, i kdyby běžel sebepomaleji. Je to přece běžecký závod. Tak nahlížíme blíže do jeho myšlenek a životních postupů i zkušeností.
"Nejsem člověk, jsem stroj. Stroj, co vůbec nic necítí a jenom běží dál."

Můj názor:

Pro mě osobně bylo velmi přínosné si přečíst, jak pan Murakami uvažuje. Nečekala jsem, že bude mít v některých věcech až tak nízké sebevědomí, spíš bych od něj čekala, že si bude trochu víc věřit. To sice někdy ukázal, ale jenom po hodně dlouhé přípravě na něco, na čemu mu záleželo. A bylo to navíc ohledně běhání a ne psaní. Fascinuje mě, když píše o svém literárním snažení. Ocenila bych, kdyby více popisoval, jak tvořil knížky, které od něj mám nejraději, ale nemůžu mít všechno. Napřed jsem měla trochu obavy, že mě od knížky odradí jen to startovní téma... běhání. Upřímně nejsem moc velký nadšenec pro aktivní sport, vážně ne, běhání se pokud možno vyhýbám a hlavně tomu vytrvalostnímu. Jenomže tady mi žádný názor nebyl nucený, prostě jsem si přečetla o pohledu na svět patřícímu člověku, kterého obdivuju a ráda bych se s ním jednou osobně setkala. To se mi asi nepodaří, ale stálo by to za to. Závidím Murakamimu a Johnu Irvingovi, že se spolu setkali a běhali spolu. Dobře, tu běhací část moc ne. Tuhle knížku bych doporučila především lidem, co trochu znají tvorbu pana Murakamiho (a zajímají se o něj jako o osobnost), ale podle mě ani ostatní neudělají špatnou věc, když si jí přečtou. Je to zajímavé čtení, alespoň tedy pro mě bylo. Teď už jenom doufám, že se mi od tohoto autora i dostane nějaká pěkná autobiografie, kde bude více o jeho literární kariéře.

"Alespoň pro mě je ale skoro nepředstavitelné, že bych si jako spisovatel mohl během dlouhého období, po které píšu, snad zíkat něčí sympatie. Připadalo by mi málem přirozenější, že mě nebudou mít rádi, že mě budou nenávidět, že budou vůči mně zaujatí. Neříkám, že bych se cítil líp, kdyby to tak bylo. Ani mě by totiž netěšilo vědomí, že mě nikdo nemá rád."


Po otřesech

18. srpna 2011 v 17:07 | Myia |  Knihy

Rok: 2000
Autor: Murakami Haruki

Tato knížka je sestavená ze šesti celkem krátkých povídech, které se dějou v čase mezi zemetřesením v Japonsku v roce 1995 a sériovým útokem v tokijském metru (tyto dvě události mezi sebou mají dva měsíce rozestup).

UFO v Kushiru pojednává o panu Komurovi, který je dobře vypadající a solidně zajištěný muž po třicítce. Na první pohled by se mu v životě nemělo dít nic neobvyklého, ale přece jen nastane jistá abnormalita. Jeho manželka už pět dní sleduje zprávy v televizi o zeměstřesení a u toho se ani nehne. Neodpovídá ani na to, když ji Komura osloví, nejí, nepije. Jakmile se pátý den vrátí z práce, manželka nikde není. Jen mu nechá zprávu, že už s ním nebude žít, protože jí nemá již co nabídnout a žít s ním je jako žít se vzduchovou bublinou. Po tomhle se Komura rozhodne, že si vezme v práci na nějakou dobu volno. Při té příložitosti ho poprosí jeden spolupracovník, aby pro něj dovezl něco na Hokkaido. Komura, ani neví proč, souhlasí a letí tam. Na letišti potká sestru svého spolupracovníka a její kamarádku, které jsou obě tak trochu zvláštní.

Krajina s žehličkou nás zavede do jednoho bytu, kde probudí zvonící telefon mladou Junko. Její přítel, Keisuke, právě hraje na kytaru a má na uších sluchátka, takže nic neslyší. Junko volá jistý pak Miyake, se kterým se seznámila v jejich zapadném městečku. Je to trošku záhadný starší pán, co chodí do obchodu, kde Junko prodává třikrát za den a říká se o něm, že maluje. Pak Miyake pravidelně zapaluje na pláži naplavené dřevo a oheň pak pozoruje. Junko tam chodí vždycky za ním a Keisuke někdy společně si ní, i když má proti tomu výhrady. Tentokrát sledujeme jeden z těhle večerů, kdy všichni tři pozorují oheň. Keisuke odejde jako první a pak Miyake a Junko mají zvláštní rozhovor.

Tanec pro všechna dítka Boží začíná, když se probudí mladý Yoshiya ráno po hrozivé kocovině. Nemá energii pořádně ani na to, aby vstal z postele. Nakonec se z ní ale nějak dostane a dojde do práce. Po té večer potká cestou domů metrem muže, který má utržený pravý ušní lalůček. Do toho nás seznamuje se svým životem. Jeho matka je náruživá křesťanka, co se dostala k víře tak, že už potřetí otěhotněla, přestože pečlivě používala ochranu. Dvakrát předtím šla na potrat u jednoho gynekologa a potřetí otěhotněla ve vztahu právě s ním. Ten jí na to řekl, že je to prostě nemožné, protože ochranu používali naprosto bezchybně, a ona určitě musela být nějakého jiného muže. Yoshiyova matka po tom byal tak zoufalá, že chtěla skoro zpáchat sebevraždu, ale zastavil ji jistý kněz a pomohl jí z toho. Matka Yoshiyovi jedno dne řekla, že je sice syn Boží (jak mu lidé okolo tvrdí), ale jeho biologický otec byl právě ten gynekolog a ten měl utržený pravý ušní lalůček.

Thailand má za hlavní postavu Satsuki. Ženu v období klimakteria, která právě letí z Japonska do Thajska na konferenci odporníků na štítnou žlázu v Bangkoku. Po skončení koference si ještě rozhodně týden odpočinout a udělat si příjemnou dovolenou, takže jí jeden známý zařídí ubytování v luxusním hotelu a osobního řidiče, který se tam o ni bude týden starat. Řidič s velice pěknou limuzínou se jmenuje Nimit. Mluví dobrou angličtinou bez přízvuku a je to velice slušný muž po šedesátce. Nabídne Satsuki, která ráda plave, že ji zaveze na jeden odlehlý plavecký bazén, jaký je určený pro sportovní plavání, což pro hotelový bazén zrovna neplatí. Satsuki s tím souhlasí a takhle tam jezdí celý den týden. Ještě se ji za tu dobu zeptá, odkud z Japonska pochází, protože slyšel o zemětřesení v Kobe. Ptá se Satsuki, jestli tam někoho nezná. To ona popře, přestože tam zná dle jejího označení "toho chlapa".

Žabák, zachránce Tokia nás vnese do dost zvláštní situace. Pan Katagiri přijde do svého bytu a tam objeví velkou mluvící žábu. Žabák ho vyzve, ať jde dovnitř. Začne mu začně něco říkat a nejdůležitější informace, kterou Katagiri pochytí je, že potřebuje pomoci se záchranou Tokia. Když se konečně vzpamatuje z toho šoku, zeptá se Žabáka, o co vlastně jde. Ten mu vysvětlí, že pod zemí žije Žížala, která pokud se rozčílí, dokáže způsobit zemětřesení. A přesně takové zemětřesení má naplánované v Tokiu poté, co ji vybudilo zemětřesení v Kobe. Prosí tedy Katagiriho o pomoc, což sám Katagiri nechápe. Přece jen je to obyčejný člověk bez nějakých speciálních schopností, co nemá žádné zvláštní zážitky a naopak má spíš až moc vad. Navíc je to přece jen obří Žabák, co ho žáda o pomoc.

Medovníky začíná vyprávěním jedné vymyšlené pohádky o medvědovi Masakichim, který má spoustu medu a prodává ho na trhu. Vypraveč, Junpei, na vysoké škole studoval literaturu (později se z něj stal povídkář) a sezmánil se tam s Takatsukim, co ho rozhodnul oslovit. Stejně tak Takatsuki oslovil i Sayoko a z nich třech se stali skvělí kamarádi. Všude chodil spolu, všechno spolu dělali a byli prostě nerozlučná trojice. Junpei se do Sayoko zamiloval, ale nechtěl jí do dát najevo, aby neporušil tohle jejich kamarádství. O to větší šok pro něj byl, když mu Takatsuki oznámil, že má Sayoko rád a společně se sblížili a začali spoulu chodit. Junpei to nesl pár dní těžce, ale nakonec se všechno srovnalo. Po vysoké škole měli Takatsuki a Sayoko svatbu, po nějaké době se jim i narodila dcera Sara, které právě Junpei v aktuální dějové linii vypráví pohádku. A na povrch také vyplívají všechny možné složitosti vztahů téhle kamarádské trojice.

Můj názor:

Upřímně mě dost překvapilo, když jsem zjistila, že Murakami vydal pár povídek takhle dohromady. Nějak jsem od něj zvyklá na celistvá díla a nebyla jsem si jistá, jak to přesně bude vypadat. Jenomže po přečtení téhle knížky mám pocit, že je Murakami přesně pro tenhle typ krátkých povídek zrozený. Bylo to jedno z nejlepších děl, co jsem od něj četla. Mělo to takové zvláštní a osobité kouzlo. Možná to trochu podtrhovala právě ta atmosféra zemětřesení. Celkově se mi líbily všechny povídky, ale nejvíc mě zaujaly Medovníky. Mám prostě slabost pro milostné trojúhelníky a z toho mě asi nikdo nedostane. Navíc mi byla postava Junpeie ohromně sympatická a v něčem mi trochu připomněla Martina Edena. Je docela zajímavé, že v Krajině se žehližkou zmiňovala Junko právě jednu povídku od Jacka Londona. A ještě větší náhoda je, že Junpeie a Junko jsem si ze všechny povídek oblíbila nejvíc. Mám ráda takové drobné a nenápadné spojitosti. Nadpřirozenost zapletl Murakami intenzivně jenom do jedné povídky, i když nádech nadpřirozenosti byl asi všude. To by si on nemohl odpustit, ale já jsem za to ráda, protože mám ty drobné náznaky moc ráda. Bude mi ctí tuhle knížku doporučit, je vážně skvělá a navíc si tam člověk úžasně uvědomí Murakamiho spisovatelské schopnosti, které jsou pro mě obdivuhodné.

"Junpei si umínil, že zkusí psát úplně jinak než doposud. Zkusí psát o těch, kdo sní o tom, že dlouhá noc skončí, znovu se ukáže slunce, a oni v jeho světle pevně obejmou ty, které mají rádi. V tuhle chvíli je ale potřeba, aby byl tady a chránil Sayoko a Saru. Nikdo, ať je to kdokoliv, je nesmí zavírat do žádných záhadných beden. I kdyby padalo samo nebe, i kdyby s rachotem pukala zem."


Velký Gatsby

16. srpna 2011 v 14:52 | Myia |  Knihy

Rok: 1925
Autor: Francis Scott Fitzgerald

Vypravěčem románu je Nick Carraway. Mladý muž, který se rozhodně přestěhovat na východní pobřeží USA a tam obchodovat s cennými papíry jako tolik lidí v té době. Pronajme si tedy dům na Západní Vejci (část New Yorku přejmenovaná autorem), který sice není úplně honosný, vedle vedlejšího úžasného sídla vypadá dost prostě, ale jemu to alespoň v rámci možností nevadí. Po přestěhování zjistí, že se na Východní Vejce (další část New Yorku) přestěhovala jeho sestřenka s manželem, a tak se je rozhodně navštívit. Jeho sestřenice Daisy je mladá velice půvabná dáma se vším všudy. Vzala si Toma Buchanana, který je milionář, žijí ve velkém sídle a mají spolu jedno dítě. Na návštěvě u nich se Nick seznámí ještě s Jordan Bakerovou, kamarádkou Daisy ještě z jejího mladí a profesionální golfistkou. Tam mu podá informaci, když jsou na chvíli sami, že Tom má údajně milenku (o čem se Nick později utvrdí, když mu ji Tom představí a zavede ho do jejich společného bytu v New Yorku) a atmosféra toho se rozprostírá v celém domě. Pak se ho ještě zeptá, jestli zná Gatsbyho se Západního Vejce. Nick ho sice nezná osobně, ale je to jeho soused s tím obrovským, honosným sídlem. Gatsby pořádá pravidelně ohromné věčírky, kam chodí spousta nepozvaných lidí a je tam vždycky veselo a spoustu jídla i pítí. O Gatsbym se tam roznáší spousta zvěstí, ale nikdo vlastně pořádně neví, jak to s ním ve skutečnosti je. Na jeden z večírků je Nick dokonce pozván (což je opravdu málo hostů). Potká se tam s Jordan a tráví tam společně nějaký čas, stejně tak tam stihne poznat několik přiopilých lidí. Celkem nedávno po všech možných událostech ho Gatsby požádá o laskavost, kterou mu ovšem sdělí právě Jordan. Ukáže se, že Gatsby zná Daisy z minulosti a velmi touží se s ní znovu setkat. Nick ji tedy musí pozvat na čaj, kam "náhodou" zavítá i Gatsby, aby se zase po letech setkali. Tak se odhaluje jejich vztah, který Nick sleduje společně s Gatsbyho odhalováním povahy a skutečné pravdivé minulosti, seznamováním se s jeho podivnými známými a vývojem vlastní osobnosti.
"A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti."

Můj názor:

Tak jsem konečně přečetla Velkého Gatsbyho. Mám z toho nevýslovně dobrý pocit i díky tomu, že jsem nedávno poslouchala jeden rozhovor s Chuckem Palahniukem a on tam zmiňoval z tého knihu jednu scénu a bylo příjemné vědět, o co jde, a chápat jeho pocity ohledně toho. Ale aby přestoupila ke knížce jako samotné. Ze začátku čtení jsem byla velice skeptická, protože se mi četla docela složitě a úplně jsem nepochytávala všechny myšlenky, ale to se nějak samo od sebe změnilo a byla jsem prudce a efektivně vtažená do děje. Jedno se panu Fitzgeraldovi musí nechat... popisuje lidské výrazy ve tváři jako nikdy jiný a je to neuvěřitelně zajímavé a poutavé. Stejně tak mu jde popis pocitů, povah a reakcí na nečekané situace. Upřímně si myslím, že musel být trochu psycholog a mít nastudované lidi, aby dokázal něco takového napsat. Nevidím úplně do pozadí jeho celkového díla, natolik jsem ho jako autora rozhodně nezkoumala, ale doufám, že budu mít příležitost se s tím seznámit ještě o něco víc. Velký Gatsby je skvělá knížka. Jen nevím, jestli bych ji označila za nejlepší americké literární dílo, jak jsem si někde přečetla. Rozhodně to byla hezká, obdivuhodná a zajímavá knížka, jen se nepouštím do takového ohromného vychvalování.

"Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní cnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal."

Teď si říkám, jaké postavy mě vlastně zaujaly. Všechny měly v sobě něco, za co jsem je měla ráda a pak něco, za co bych jim nejradši namlátila. Ale tak to bývá normálně i u lidí, takže je to značně realistické. Nejvíce mi k srdci přirostl asi právě Nick. Jeho schopnosti pozorování a to, jak dokázal být svůj, i když se pohyboval v takové někdy až stereotypní společnosti, bych řekla. Bylo mi ho trochu líto, že byl vtažený do situace, se kterou neměl skoro nic společného, ale přesto byl nucený se účastnit málem všeho. Soucítila jsem s ním u konce a hodně. Tam se ukázal jako rozumný a správný člověk. Samozřejmě nám v průběhu knížky ukázal, že má i svoji tmavou a ďábelskou stránku, jaká mi byla taky moc sympatická. Gatsby byl pro mě jako jedna velká záhada. Nedokázala jsem si ujasnit myšlenky ohledně něho stejně jako Nick, takže nevím, jak ho vlastně vnímám. Někdy to dokázal být člověk na úrovni, ale jakmile přišlo na Daisy, ukázal se mi jako slaboch a přecitlivělý člověk. Čekala bych od něj něco víc, ale zaslepenost láskou je zaslepenost láskou, co si budeme povídat. Daisy jsem také moc nemusela. Neuměla nic pořádně utnout a chovala se rozmazelně. Jordan bych přála, aby Nicka víc pochopila, ale to s jejím lehce "omezeným" vnímáním světa nešlo. Každopádně všechny charaktery tam měly svůj význam a nebyly nucené, což je velký úspěch.

"Všechno, co říkal, dokonce i jeho děsivá sentimentalita, mi něco připomínalo. Prchvý rytmus, úlomky ztracených slov, které jsem slyšel někdy dávno v minulosti. Na okamžik se mi na jazyk drala jakási věta, bojovala o zrození, a rty se pootevřely jako rty němého člověka, jako kdyby se na nich odehrával větší zápas než jen záchvěv polokaného vzduchu. Ale nic se z nich neozvalo a to, nač jsem se málem rozpomněl, zůstalo navždy nesdělitelné."

Zvláštní na téhle knížce je, že vím jednu věc... budu si ji chtít pravděpodobně přečíst znovu. To se nestává skoro nikdy a samotnou mě to zaskočilo. Asi mám pocit, že je tam toho mnohem víc na objevování, co objevit chci. Člověk musí trochu umět číst mezi řádky, jinak mu ta knížka přijde nudná. Nepřijímat informace jenom tak pasivně, ale trochu aktivně s němi pracovat a vžívat se do situace jednotlivých postav. Pan Fitzgerald nás naštěstí nutí být opavdovými čtenáři, alespoň mně to tedy tak přišlo. Knížku bych doporučila určitě už jenom z toho důvodu, že je to literární klasika a člověk o ní docela často slyší nebo čte určité zmínky. Je to dobré pro všeobecný přehled. Když pominu tohle, doporučila bych ji tak jako tak, jen si nemyslím, že ji většina mé generace dokáže přijmout tak, jak by přijatá být měla. Nehledíme na to, že moje generace prakticky vůbec nečte, pokud nepočítáme fantasy a podobně. Závěrem bych jen chtěla říct, že je to moc pěkný román a rozhodně stojí za přečtení.

"Neodpověděla. Obrátil jsem se k odchodu, rozzloben a napůl do ní zamilován, a bylo mi toho strašně líto."


Kokuhaku

13. srpna 2011 v 22:50 | Myia |  Filmy

















Rok: 2010
Režie: Tetsuya Nakashima

Film začíná v jedné třídě na nižší střední škole, kde všichni pijí povinně mléko. Třídní učitelka pak všem oznámí, že odchází ze svého zaměstnání. Ještě předtím jim však chce něco říci, přestože většina studentů stejně neposlouchá. Začne mluvit o jistém spisovateli, o jejím přístupu jako učitelce, o muži svého života a nakonec se dostane ke svojí dceři, která nedávno zemřela. Hned na rovinu řekne, že byla zavražděna dvěmi studenty té třídy. Všichni okamžitě zporozní. Aby neříkala jména, označí ty dva jako A a B, ale všem je hned podle popisu jasné, kdo to je. První, Shuya Watanabe, je velice nadaný student s úspěchy z vědeckých soutěží. Sestrojil peněženku proti zlodějům, která vydává elekrické výboje. Jako první ji vyzkouší právě na třídní učitelce a následně tajně i na její dceři. K tomu si přizve druhého studenta, Naokiho Shimomuru, jaký není nijak výjimečný, ale hodí se mu pro plán. Třídní učitelka, paní Moriguchiová, jim oznámí, že to nebyl elektrický výboj, co zabil její dceru, ale hození do bazénu, u kterého všechno provedli. To udělal Naoki, jakmile Shuya odešel. A poslední informace, kterou sdělí je, že těm dvěma dala do mléka krev nakaženou virem HIV (od otce její zemřelé dcery, již zmíněného známého spisovatele). Pak nastávají prázdniny. Po těch třída dostane nového, mladého a velice energického učitele. Naoki přestane chodit do školy, ale Shuya v tom ještě dál pokračuje. Je na něj uskutečněno hromadné šikanování a Naoki se zatím doma chová jako šílenec, což velice špatně snáší jeho matka. Sám se nemyje, ale přitom drhe všechno okolo sebe (aby se jeho matka náhodou nenakazila). Do všemu ještě jako pozorovatel přistupuje jedna ze studentek, Mizuki Kitaharová, která se sblíží se Shuyem. Celý film je nervydrásající drama o pomstě, osobních vyznáních a dnešní mladé zkažené generaci.

Můj názor:

K tomuhle filmu jsme se dostaly náhodou s jednou mojí kamarádkou a jsem za to ohromně vděčná. Nebylo mi jisté, co od toho mám čekat a skoro mi to vyrazilo dech. Tenhle psychologický (a především i psychopatický) film mě dostal se vším všudy a ani na chvíli mě nenudil. Každá vteřina toho filmu byla dokonale využitá, herecké výkony byly famózní a ještě všechno skvěle podtrhnul soundtrack, jaký jsem si musela okamžitě stáhnout. Co víc si od filmu přát. Teď začínám uvažovat nad tím, že bych si moc ráda přečetla knížku, podle které je natočený. Je to prostě něco výjimečného a takové úžasné drama se v dnešní době moc nevidí. Ano, točí se spousta dobrých filmů, ale tohle je pro mě osobně vrchol přesně trefený do mého vkusu. Z hereckých výkonů bych chtěla zmínit Yukita Nishia. Ten zahrál Shuyu zcela famózně a to je na jeho věk (o rok mladší než já sama) dost obdivuhodné. Nebylo to určitě nic jednoduchého, ale zhostil se toho profesionálně a jeho výstup nepůsobil přehnaně, což při Shuyovi bylo velké nebezpečí. Ještě Takako Matsu mě mile překvapila jako učitelka Moriguchiová. Také pro ni muselo být těžké působit nenuceně, ale zvládla to ohromně. Všeobecně bych herecké obsazení označila za vysoce nadprůměrné. Tenhle film je jednoduše trefa do černého a přeju si, abych narazila na víc takových geniálních věcí.


Na jih od hranic, na západ od slunce

13. srpna 2011 v 21:50 | Myia |  Knihy

Rok: 1992
Autor: Murakami Haruki

Hlavní postava této knihy, Hajime, nás hned na začátku ujistí, že na jeho narození nebylo nic moc zajímavého a ostatně ani na jeho vyrůstání. Jen jedna věc ho dost oddělovala od ostatních a to byl fakt, že je jedináček. Takových lidí za jeho mládí bylo málo a dost ho za to odsuzovali. Asi v pátem ročníku ale poznal stejně starou dívku, která byla rovněž jedináček. Jmenovala se Shimamoto a její další odlišností bylo, že kulhala na levou nohu kvůli obrně, co prodělala v dětství. Hajime a Shimamoto se spolu rázem spřátelili, skvěle spolu vycházeli a naprosto si rozuměli ohledně literatury, hudby i názorů. Jejich společnou idylku přerušilo stěhování Hajimeho do jiného města. Párkrát se spolu ještě viděli, ale nakonec se přestali vídat úplně. Hajime tedy vstoupil do nového žviota už beze své drahé Shimamoto. Měl poměrně obyčejné dospívání. Našel si dívku, Izumi, se kterou dobře vycházel a měl ji rád. Jenomže to se zvrtlo, jakmile potkal Izuminu sestřenici. Přeskočila mezi nimi sexuální jiskra a začali se stýkat jenom kvůli tomu jednomu. Izumi na to časem ovšem přišla a dost ošklivě se rozešli. Hajime pak začal chodit na vysokou školu, nezažíval nic moc zajímavého. Hned po škole nastoupil do firmy, kde ho práce ale vůbec nebavila. Jeho záchranou se však stalo náhodné setkání s o pět let mladší Yukiko. Okamžitě se do ní zamiloval a po třech měsicích požádal ruku. Yukiko byla dcera jednoho dost dobře finančně zajištěného podnikatele a ten Hajimemu nabídnul že mu půjčí peníze na jeho vlastní podnikání. Ten neváhal a otevřel si jazzový bar. Všechno šlo skvěle, bar mu jen kvetl, brzy si otevřel i další, měli s Yukiko dvě děti, ale do jeho života se vrátila minulost... do jednoho z jeho barů přijde Shimamoto. A jejich obnovení vztahu a komplikace můžou začít.
"Jen by rázem bylo o jednoho nešťastného člověka víc."

Můj názor:

Řekla bych, že Murakami napsal prostě příjemný romantický příběh. Sice jsem ho každou chvíli podezřívala, že tam zapojí nějaké nadpřirozeno, ale to se nestalo. Přesto mám pocit, že něco nadpřirozeného za tím koncem bylo. Shimamoto nebyla jen tak někdo a její existence byla jedna velká záhada. Možná bych byla ráda, kdyby se to v knížce vyjasnilo, ale pokud to Murakami nechtěl, věřím, že je to lepší tím způsobem, jakým to napsal. V podobných věcech jsem se mu naučila důvěřovat, protože ho jako spisovatele obdivuju. Na mě píše až moc příběhů o lásce, ale dokáže je obohatit i o něco zajímavého... přiznejme si, že většina lidí stejně pořád řeší milostné problémy, tak o čem jiném by se asi tak mělo psát, když už musím myslet vyloženě realisticky. V téhle knížce jsem přeze všechny zajímavé popisy emocí a milý příběh nenašla nic, co by mě efektivně vtáhlo do děje a upoutalo. Nevím proč, asi jsem se dost nesoustředila na čtení nebo něco takového. Murakami také mohl tentokrát nenapsat tak dobrou knížku... i takové věci se dějí na naši plateně převrácené vzhůru nohama. Ale i přes nějaké námitky byl tento román pěkný a hezky se četl.

"Možná jsme cítili, jak jsem nedokonalí, a že se to musíme pokusit nějak skrýt, vyplnit něčím nově vytvořeným. Stáli jsme před dveřmi k změnám, a v nejasném, bledém světle se sami dva na deset vteřin chytli za ruce."

Hlavní postavy byli oba jedináčci, takže jsem se s nimi docela dokázala sžít. Hajime mi byl od základu sympatický, protože jsme měli v mnoha věcech dost podobné povahy i názory. Jen bych asi nebyla v některých případech svědomitá jako on a nejsem takový nadšeněc pro hudbu. Ale jeho opakování těch samých chyb a uvědomování si situace zcela chápu. Trochu mi vadila jeho nerozhodnost, jenomže, když jsem se nad tím zamyslela, mi došlo, že moc na výběr neměl. Kdo by chtěl přijít o svoje pevné místo. Shimamoto byla záhadná a zároveň kouzelná. Na můj vkus až moc dokonalá postava, ale u Murakamiho se tomu nedivím. Vždycky má jednu dokonalou ženu, která má ale nějakou podivuhodnou chybu... dobře, ne zrovna chybu, jen se něčím zásadním a záhadným liší. Pak mě ještě hodně zaujal Hajimeho tchán se svým obchodním uvažováním. Jako člověka jsem ho musela obdivovat a kritizovat zároveň za jeho ne zrovna legální postupy. Celkově byli postavy dobré, i když bych jim možná někdy vyčetla až moc velkou pokoru.

"Nahoře na nebi kroužili ve velých kruzích luňáci. Ti se mají, pomyslel jsem si. Lítají si jen tak po obloze, a nemusí si lámat hlavu s nějakou antikoncepcí."


Proměna

13. srpna 2011 v 18:20 | Myia |  Knihy

Rok: 1915
Autor: Franz Kafka

Celý děj knihy se očí okolo toho, že se jednoho rána probudil obchodní cestující, Řehoř Samsa, proměnený na podivuhodný hmyz. Žil v bytě se svojou rodinou... matkou, otcem a sestrou. Všechny finanční záležitosti rodiny zařizoval on. Vydělával jako jediný, splácel dluhy a platil všechny poplatky. Sledujeme, jak se Řehoř se svojí proměnou vyrovnává a jak se k němu chovají členové rodiny. Sestra se o něj stará, přestože se ho napřed bojí. Časem už ale dělá všechno ryze mechanicky a ani se o něj moc nezajímá. Matka za ním nechodí, jelikož má slabé zdraví a sestra s otce mají obavy, že by se jí mohlo přitížit. Otec se raději moc nezapojuje, má starosti se scháněním peněz. Řehoř se zatím učí žít jako brouk a snaží se být ke zbytku rodiny ohleduplný, jenomže to ho také časem omrzí při jeho utápění se v bezradnosti.

Můj názor:

Vzhledem k tomu, že je tato knížka velice krátká, nestihla jsem si na ni asi utvořit úplně ucelený názor během čtení, ale tvořím si ho teď při vybavování všemožných detailů. Něco od Franze Kafky jsem si chtěla přečíst už dávno a tohle se nabízelo jako ideální ukázka jeho schopností. Musím obdivovat jeho vypravovací styl i schopnost popisu, která zde byla dozajista značně komplikovaná. Je zajímavé, kolik myšlenek se dá za tím dílem najít (také je spousta teorií ohledně této krátké knihy). Řehoře mi bylo většinu času líto, i když jsem mu nadávala každou chvíli do idiotů. Nemůžu ani říct, že bych si tam nějakou postavu oblíbila, o tom ta knížka rozhodně není. Je to prostě popis absurdní a bezvýchodné situace. Nejvíce mě překvapilo, jak moc mě dojal konec, to jsem skutečně netušila. Mrzí mě, že k této knížce nemůžu napsat nic delšího, na to bych asi potřebovala zdát dílo Franze Kafky lépe. Rozhodně mě ale Proměna navnadila, abych se o něj nadále zajímala.

"Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz."