Po otřesech

18. srpna 2011 v 17:07 | Myia |  Knihy

Rok: 2000
Autor: Murakami Haruki

Tato knížka je sestavená ze šesti celkem krátkých povídech, které se dějou v čase mezi zemetřesením v Japonsku v roce 1995 a sériovým útokem v tokijském metru (tyto dvě události mezi sebou mají dva měsíce rozestup).

UFO v Kushiru pojednává o panu Komurovi, který je dobře vypadající a solidně zajištěný muž po třicítce. Na první pohled by se mu v životě nemělo dít nic neobvyklého, ale přece jen nastane jistá abnormalita. Jeho manželka už pět dní sleduje zprávy v televizi o zeměstřesení a u toho se ani nehne. Neodpovídá ani na to, když ji Komura osloví, nejí, nepije. Jakmile se pátý den vrátí z práce, manželka nikde není. Jen mu nechá zprávu, že už s ním nebude žít, protože jí nemá již co nabídnout a žít s ním je jako žít se vzduchovou bublinou. Po tomhle se Komura rozhodne, že si vezme v práci na nějakou dobu volno. Při té příložitosti ho poprosí jeden spolupracovník, aby pro něj dovezl něco na Hokkaido. Komura, ani neví proč, souhlasí a letí tam. Na letišti potká sestru svého spolupracovníka a její kamarádku, které jsou obě tak trochu zvláštní.

Krajina s žehličkou nás zavede do jednoho bytu, kde probudí zvonící telefon mladou Junko. Její přítel, Keisuke, právě hraje na kytaru a má na uších sluchátka, takže nic neslyší. Junko volá jistý pak Miyake, se kterým se seznámila v jejich zapadném městečku. Je to trošku záhadný starší pán, co chodí do obchodu, kde Junko prodává třikrát za den a říká se o něm, že maluje. Pak Miyake pravidelně zapaluje na pláži naplavené dřevo a oheň pak pozoruje. Junko tam chodí vždycky za ním a Keisuke někdy společně si ní, i když má proti tomu výhrady. Tentokrát sledujeme jeden z těhle večerů, kdy všichni tři pozorují oheň. Keisuke odejde jako první a pak Miyake a Junko mají zvláštní rozhovor.

Tanec pro všechna dítka Boží začíná, když se probudí mladý Yoshiya ráno po hrozivé kocovině. Nemá energii pořádně ani na to, aby vstal z postele. Nakonec se z ní ale nějak dostane a dojde do práce. Po té večer potká cestou domů metrem muže, který má utržený pravý ušní lalůček. Do toho nás seznamuje se svým životem. Jeho matka je náruživá křesťanka, co se dostala k víře tak, že už potřetí otěhotněla, přestože pečlivě používala ochranu. Dvakrát předtím šla na potrat u jednoho gynekologa a potřetí otěhotněla ve vztahu právě s ním. Ten jí na to řekl, že je to prostě nemožné, protože ochranu používali naprosto bezchybně, a ona určitě musela být nějakého jiného muže. Yoshiyova matka po tom byal tak zoufalá, že chtěla skoro zpáchat sebevraždu, ale zastavil ji jistý kněz a pomohl jí z toho. Matka Yoshiyovi jedno dne řekla, že je sice syn Boží (jak mu lidé okolo tvrdí), ale jeho biologický otec byl právě ten gynekolog a ten měl utržený pravý ušní lalůček.

Thailand má za hlavní postavu Satsuki. Ženu v období klimakteria, která právě letí z Japonska do Thajska na konferenci odporníků na štítnou žlázu v Bangkoku. Po skončení koference si ještě rozhodně týden odpočinout a udělat si příjemnou dovolenou, takže jí jeden známý zařídí ubytování v luxusním hotelu a osobního řidiče, který se tam o ni bude týden starat. Řidič s velice pěknou limuzínou se jmenuje Nimit. Mluví dobrou angličtinou bez přízvuku a je to velice slušný muž po šedesátce. Nabídne Satsuki, která ráda plave, že ji zaveze na jeden odlehlý plavecký bazén, jaký je určený pro sportovní plavání, což pro hotelový bazén zrovna neplatí. Satsuki s tím souhlasí a takhle tam jezdí celý den týden. Ještě se ji za tu dobu zeptá, odkud z Japonska pochází, protože slyšel o zemětřesení v Kobe. Ptá se Satsuki, jestli tam někoho nezná. To ona popře, přestože tam zná dle jejího označení "toho chlapa".

Žabák, zachránce Tokia nás vnese do dost zvláštní situace. Pan Katagiri přijde do svého bytu a tam objeví velkou mluvící žábu. Žabák ho vyzve, ať jde dovnitř. Začne mu začně něco říkat a nejdůležitější informace, kterou Katagiri pochytí je, že potřebuje pomoci se záchranou Tokia. Když se konečně vzpamatuje z toho šoku, zeptá se Žabáka, o co vlastně jde. Ten mu vysvětlí, že pod zemí žije Žížala, která pokud se rozčílí, dokáže způsobit zemětřesení. A přesně takové zemětřesení má naplánované v Tokiu poté, co ji vybudilo zemětřesení v Kobe. Prosí tedy Katagiriho o pomoc, což sám Katagiri nechápe. Přece jen je to obyčejný člověk bez nějakých speciálních schopností, co nemá žádné zvláštní zážitky a naopak má spíš až moc vad. Navíc je to přece jen obří Žabák, co ho žáda o pomoc.

Medovníky začíná vyprávěním jedné vymyšlené pohádky o medvědovi Masakichim, který má spoustu medu a prodává ho na trhu. Vypraveč, Junpei, na vysoké škole studoval literaturu (později se z něj stal povídkář) a sezmánil se tam s Takatsukim, co ho rozhodnul oslovit. Stejně tak Takatsuki oslovil i Sayoko a z nich třech se stali skvělí kamarádi. Všude chodil spolu, všechno spolu dělali a byli prostě nerozlučná trojice. Junpei se do Sayoko zamiloval, ale nechtěl jí do dát najevo, aby neporušil tohle jejich kamarádství. O to větší šok pro něj byl, když mu Takatsuki oznámil, že má Sayoko rád a společně se sblížili a začali spoulu chodit. Junpei to nesl pár dní těžce, ale nakonec se všechno srovnalo. Po vysoké škole měli Takatsuki a Sayoko svatbu, po nějaké době se jim i narodila dcera Sara, které právě Junpei v aktuální dějové linii vypráví pohádku. A na povrch také vyplívají všechny možné složitosti vztahů téhle kamarádské trojice.

Můj názor:

Upřímně mě dost překvapilo, když jsem zjistila, že Murakami vydal pár povídek takhle dohromady. Nějak jsem od něj zvyklá na celistvá díla a nebyla jsem si jistá, jak to přesně bude vypadat. Jenomže po přečtení téhle knížky mám pocit, že je Murakami přesně pro tenhle typ krátkých povídek zrozený. Bylo to jedno z nejlepších děl, co jsem od něj četla. Mělo to takové zvláštní a osobité kouzlo. Možná to trochu podtrhovala právě ta atmosféra zemětřesení. Celkově se mi líbily všechny povídky, ale nejvíc mě zaujaly Medovníky. Mám prostě slabost pro milostné trojúhelníky a z toho mě asi nikdo nedostane. Navíc mi byla postava Junpeie ohromně sympatická a v něčem mi trochu připomněla Martina Edena. Je docela zajímavé, že v Krajině se žehližkou zmiňovala Junko právě jednu povídku od Jacka Londona. A ještě větší náhoda je, že Junpeie a Junko jsem si ze všechny povídek oblíbila nejvíc. Mám ráda takové drobné a nenápadné spojitosti. Nadpřirozenost zapletl Murakami intenzivně jenom do jedné povídky, i když nádech nadpřirozenosti byl asi všude. To by si on nemohl odpustit, ale já jsem za to ráda, protože mám ty drobné náznaky moc ráda. Bude mi ctí tuhle knížku doporučit, je vážně skvělá a navíc si tam člověk úžasně uvědomí Murakamiho spisovatelské schopnosti, které jsou pro mě obdivuhodné.

"Junpei si umínil, že zkusí psát úplně jinak než doposud. Zkusí psát o těch, kdo sní o tom, že dlouhá noc skončí, znovu se ukáže slunce, a oni v jeho světle pevně obejmou ty, které mají rádi. V tuhle chvíli je ale potřeba, aby byl tady a chránil Sayoko a Saru. Nikdo, ať je to kdokoliv, je nesmí zavírat do žádných záhadných beden. I kdyby padalo samo nebe, i kdyby s rachotem pukala zem."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama