Září 2011

Nahý oběd

25. září 2011 v 14:56 | Myia |  Knihy

Rok: 1959
Autor: William S. Burroughs

Nahý oběd je knížka bez dějové linie. Některé části na sebe zdánlivě navazují, ale zároveň jsou schopny existovat úplně samostatně. Jsou to prakticky drogové zápisky pospojované dohromady, aby vytvořily trochu zmatený a zvláštní celek, který je jakási prorocká satira plná drog, halucinací, lidské závislosti, zvráceného sexu a homosexuality. Celou dobu se pohybujeme ve fiktivním světě (zemi) Interzóně, který existuje v autorově mysli, a nahlédneme tím na všechna místa, kde autor sám byl... ať už jako osoba nebo jenom ve svých představách. Můžeme se zde setkávat s jistým člověkem jménem Lee, který je autorovo alter ego. Zároveň se zde objevují opakovaně některé postavy, ale ne moc důležitě, většina lidí zde ani nemá jméno. Autor je prostě jenom využije na nastínění situace. Není divu, že tenhle neobvyklý počin byl několik let v USA zakázan a autor s ním byl popotahovaný po soudech.
"Dnes v noci jsem se probudil, někdo mi mačkal ruku. Byal to moje druhá ruka..."

Můj názor:

K tomhle dílu jsem toho moc napsat nemohla, protože do první části svých recenzí píšu pouze fakta... a tady se nic jako fakt skoro vyložit nedá, všechno spadá jenom do doměnek. Každý bude Nahý oběd vnímat jinak. Buď si ho zamiluje a bude obdivovat autorovu nadčasovost a smysl pro neobvyklou satiru nebo ho bude považovat za nechutnou věc, po které raději ani neměl sáhnout. Ze začátku jsem převážně spadala do té druhé skupiny. Je těžké si zvyknout na Burroughsův popis některých skutečností. Vážně mi to přišlo dost nechutné a zvrácené. Nesmím ale zapomínat na to, že knížka měla několik zajímavých myšlenek a cenných lidských postřehů. Rozhodně mě dokázala zaujmout. Asi bych nechtěla pana Burroughse rovnou odsoudit, přestože jsem k tomu měla namířeno a teď se za to stydím. Člověk mu prostě musí přijít na chuť a ztotožnit se s jeho špinavým, zdrogovaným a halucinogením světem. Ano, je to těžké. Navíc jsem samozřejmě trochu postrádala dějovou linii, na kterou jsem zvyklá. Všechno pro mě bylo zmatené a rozmazané... ale co jiného bych mohla chtít po drogových zápiscích, že? Jack Kerouac určitě udělal dobře, že pomohl Burroughsovi tuhle knížku sestavit. Ať už s ní byly sebevětší problémy a lidi sebevíc odrazovala, všem se určitě zapíše do paměti. Buď negativně nebo pozitivně, záleží na člověku. Nejdůležitější je právě ta nezapomenutelnost a bláznivé šílenství, které zanechává. A jak jsem se k Nahému obědu vlastně dostala? Těm, kdo četli Kvílení od Allena Ginsberga, nemusím asi připomínat, že je věnováno mimo jiné právě i Williamovi Sewardu Burroughsovi. Allen tam píše: "autorovi Nahého oběda, nekonečného románu, který každého dovede k šílenství". To mě natolik zaujalo, že jsem si tuto knížku musela půjčit. Na závěr toho rozhodlě nelituju, je to zase jiný pohled na beatnickou generaci, o kterou ráda zajímám. Nahý oběd bych rozhodně nedoporučila slabým povahám a slušným lidem.

"Poničená podoba Člověka se již blízí, minutu za minutou, buňku za buňkou... Bída, nenávist, válka, policie-zločinci, byrokracie, šílenství, prostě všechny symptomy Lidského viru.
Lidský virus již lze izolovat a dál s ním pracovat."


Jana Eyrová

21. září 2011 v 23:30 | Myia |  Knihy

Rok: 1847
Autor: Charlotte Brontëová

Jana Eyrová je sirotek. Po smti rodičů si ji vzal do opatrování bratr její matky, pan Reed. Sice brzy umřel, ale jeho žena mu musela slíbit, že Janu bude vychovávat. Pání Reedová ji ovšem ráda a považuje za lhářku. Jana je také utiskována jejím synem. Jednoho dne nevydrží být pouze týrána a postaví se mu, přičemž ho zraní. To paní Reedovou definitivně vyburcuje k tomu, aby ji poslala do školy. Vybere přísnou Lowoodskou školu pro osiřelé dívky, kam teda Janu v deseti letech pošle. Malá dívka si musí zvykat na zdejší poměry... zima, nedostatek jídla a přísné vyučování. Naváže zde zvláštní přátelství se svojí spolužačkou, Helenou Burnsovou. Lowoodská škola je umístěna na dost nezdravém místě a tak není divu, že tam vypukne tyfová epidemie, při které Helena umírá. Další osm let zde Jana stráví studiem a následně také vyučováním. Nezná prakticky jiný život než ten v Lowoodu. Jakmile ale odejde jedna z jejích oblíbených učitelek, také se rozhodně pro odchod a podá si inzerát jako vychovatelka. Po nějaké době dostate odpověď od jisté paní Fairfaxové. Ta jí nabídle, aby dělala vychovatelku jedné malé francouzské dívce. Jana opuští školu, ve které strávila tak dlouhý čas a vydává se na cestu vstříct neznámému. To ještě netuší, že v Thornfieldu, sídlu pana Rochestra, se setká se svým osudem a zažije zde lásku, která se potkává jen jednou za život.

Můj názor:

Tohle upřímně není styl literatury, který bych přímo vyhledávala. Romantismus 19. století je pro mě zatím neprobádaná oblast, ale vstoupila jsem do ní pomocí této knížky. K mému překvapení se mi tam zalíbilo. Janu Eyrovou jsem si upřímně představovala úplně jinak. Pravděpodobně jako nějakou normální upjatou ženu té doby, ale Charlotte Brontëová mě seznámila se ženou s vlastním názorem, cíly a rozumnými postoji. Dobře, musím pominout to, že se mi nelíbí velký důraz na křesťaství, ale má to co dělat s tou dobou, tak se s tím musím smířit. Každopádně mě tohle dílo příjemně překvapilo a bavilo po celou dobu čtení. Téma osudové a opravdové lásky bez výhrad je něco, čemu moc nedůvěřuji, ale zde byla tahle situace stvárněná realisticky a opravdově. Žádné přehnané prvky... dva rozumní lidé se našli a zamilovali se do sebe láskou, kterou si opláceli stejnou mírou. Tak by to přece mělo být, v tom je ten pravý smysl. Jenomže ten je pravděpodobně v dnešním světě nedosažitelný (říkejte mi klidně pesimisto, mně to tak přijde). Samozřejmě některé zamilované dlouhé proslovy a metafory pro mě nebyly úplně to pravé, ale zase to patřilo k té době a také povaze hlavních postav.

Některé charaktery se mi zalíbily a některé zase ne. Janu jsem měla moc ráda, protože si dokázala prosadit svoji vůli a věděla, co chce. Zachovat si svoji důstojnost, i kdyby se měla vzdát něčeho, na čem jí záleží na světě nejvíc. Osobně bych si z toho ráda vzala příklad, ale pochybuju, že to budu někdy potřebovat nebo to skutečně dodržím. Nejvíce sympatická mi byla Helena Burnsová. Část o její smti patří mezi moje nejoblíbenější pasáže knihy. Někde jsem se dozvěděla, že tahle postava byla inspirována Marii Brönteovou, která umřela jako velice mladá na tyfus. Kdybychom měli přejít k méně oblíbeným lidem z tého knížky... asi bych jmenovala Jana Křtitele. Byl to člověk se skvělým charakterem a cílevědomostí, nicméně jeho upjatost na misionářství a přístup k Janě byly až úrážlivé. Bylo zde hodně postav, tihle tři na mě zapůsobili asi nejintenzivněji.

"Mám totiž vůči vám takový divný pocit, zvlášť když jste mi nablízku, jako teď. Je mi, jako bych měl někde nalevo pod žebry provázek, který je svázán pevným nerozpletitelným uzlem s podobným provázkem v témž místě vašeho křehkého těla. A až nás oddělí bouřlivý mořský průliv a asi tak dvě stě mil pevné země, mám strach, že ten provázek, který nás spojuje, najednou praskne - a velice mě znepokojuje pocit, že bych mohl vnitřně vykrvácet."