Prosinec 2011

Hrdý Budžes

29. prosince 2011 v 20:16 | Myia |  Knihy

Rok: 1998
Autor: Irena Dousková

Malá dívka Helenka Freisteinová (nebo Součková, jestli chcete) nám vypráví příhody ze svého života. Představuje nám svoji rodinu... maminku, které říká Kačenko, nevlastího tatínka Pepu a svého malého bratříčka. Její rodičové jsou oba herci a ona za nimi do divadla často chodí, takže se v tom samozřejmě velmi vyzná a děj knížky se často týká toho, co se v divadle děje, přestože na to hlavní hrdinka pohlíží naivním způsobem dítěte, ale my vidíme, že to má důležitý význam. Helenka je takové neohrabané a jaksi zakulacené dítě, co nemá moc kamarádů a to jí samozřejmě přivádí do spousty různých potíží, do kterých se omylem dostává. Provádí nás také tím, jak kdysi vypadala společnost výrazně ovliveněná komunismem, kde lidé, co nepatřili do strany, neměli moc možností. Tato humorná knížka člověka sice pobaví, ovšem na druhou stranu v ní lze nalézt i vážnou stránku věci.
"Jinak se mi včera stala taková nemilá věc."

Můj názor:

Myslím, že k téhle knížce budu mít vždycky velice kladný vztah. Ono to ani jinak nejde, protože Helenka člověku prostě přiroste k srdci, zasmějete se s ní a moc vás baví. Dostala jsem se k téhle knížce díky tomu, že jsem viděla záznam divadelnýho představení, které se touto knížkou inspirovalo. To představení jsem měla ohromně ráda, jenomže knížka ho v mých očích překonala (asi by bylo lepší, kdybych se s nimi seznámila v opačném pořadí, ale co se dá dělat). Irena Dousková je naše známá spisovatelka, to mi bylo jasné, ale, jak moc nemusím českou literaturu, nečekala jsem až takové příjemné překvapení. Téma komunismu mi nikdo nebylo moc blízké, nevyrůstala jsem v té době, tak tomu nemám takový vztah jako moji rodiče nebo pradodiče, takže jsem se celkem obávala, jestli mi to dojem z knížky nezí. Nestalo se a jsem za to skutečně ráda. Hrdého Budžese si každopádně vždycky ráda znovu přečtu.

"Vzala jsem si fixy, oblékla jsem si kabát a kulicha a šla jsem ven. Před barákem jsem si sedla na bobek a ty fixy jsem jeden po druhým házela do kanálu, i růžovej a modrozelenej. Potom jsem si lehla na břicho a dívala jsem se za nima dolů tou mřížkou. Ale už jsem je neviděla, bylo to moc hluboko a začínalo se stmívat."


Tonoucí

27. prosince 2011 v 11:32 | Myia |  Knihy

Rok: 1999
Autor: Richard Mason

Postarší muž s jménem James Farell nás přivede do svého života. První informace, kterou nám sdělí, je, že jeho žena umřela a vzápětí se dozvídáme, že to byl on, kdo ji zabil. Abychom pochopili všechno, co k tomu vedlo a on sám si svoje myšlenky uspořádal, začne nám vyprávět příběh svého života. Některé vzpomínky jsou zamlžené a jiné zase tak ostré, až to zabolí. Jako první se James přenese do okamžiku, kdy poprvé potkal Ellu Harcoutovou. Šel si ráno zaběhat do parku a tam ji uviděl sedět na lavičce... pila kávu, kouřila, neměla na sobě boty a její krása se stejně nedala za nic skrýt. Dal se s ní do na první pohled bezvýznamné řeči a jakmile odešla, působilo to, že už ji nikdy neuvidí, ale on přesto po jejich setkání toužil. To se mu vyplnilo na narozeninové oslavě jeho známé. U věhlasné Kamily Boardmanové se totiž sešlo spoustu lidí a tam právě Ellu znovu potkal a zároveň zjistil, že už je zasnoubená s někým jiným. Takhle informace a další věci, které zatím zjistil, mu v hlavě rozpoutali tornádo různých dohadů. Měl pocit, že on má být ten, kdo Ellu vysvobodí z nešťastného zasnoubení. Jednoho dne v parku měl pocit, že ji zase vidí, tak se za ní rozběhl, ale k jeho překvapení to nebyla ona, nýbrž její sestřenice Sára, se kterou jsi byly velice podobné a tahle jejich podoba znamenala ten zásadní problém v jejich životech. To se James dozvěděl teprve, když se mu Ella trochu otevřela, vypověděla mu celou historii o šílenství její rodiny a dali se dohromady s rozhodnutím, že až bude vhodná chvíle, ona zruší své zasnoubení a budou moci být spolu. James čekal a do toho začal rozvíjet svoji vysněkou kariéru houslisty. Díky tomu se seznámil s klavíristou Erikem. Jednou spolu vystupovali a od té doby se začalo rozvíjet jejich přátelství. Tedy alespoň on to vnímal jako přátelství. Jak se dozvídáme, celý Jamesův život se zhroutil právě střetem Erika a Elly a dorazil ho střet Elly a Sáry.... lze se pak snad divit jeho činu?
"Teď je mi to jasné."

Můj názor:

Pokud bych měla svůj názor na tento román shrnout do jedné věty, asi bych řekla, že se mi líbil. Což by samozřejmě nemohlo pokrýt všechny mé názory a také pocity. Začala bych asi informací, že tohle je první dílo Richarda Masona a velmi se o něm diskutovalo z toho důvodů, že na něj dostal vysokou částku na začínajícího autora od vydavatela a tak všichni přirozeně očekávali něco ohromného. To podle mě byla už začáteční chyba... člověk by neměl budovat moc velká očekávní, které se dají rychle zbořit. Vydavateli to možná pomohlo v prodeji, ale panu Masonovi to spíš uškodilo v tom, že na něj byla naložena až příliš velká váha. Já se chci do tohoto faktu odprostit, přestože by i bez toho nijak můj názor neovlivnil, ale možná bych ho často zpomínala. Panu Mason je svým stylem na první pohled celkem umírněný a obyčejný, jenže právě v tom lze nalézt originalita a má opravdu cit pro popis. Někdy až zdlouhavě opakoval pořád jedno a to samé, ale musíme si uvědomit, že to má být vyprávění starého člověka a tam se neustálé opakování hodí, přestože pro knížku je to spíše nepříjemný ukazatel. Dokázala jsem se přes to přenést a raději svoji pozornost přenesla na povahy postav, která na můj vkus nebyly moc hloubkově propracované, ovšem nemůžeme od začínajícího autora hned očekávat zázraky. Je to dobrá a zajímavá knížka, což už je ohromný úspěch a pan Mason mě už jen díky tomu zaujal.

"Teď chápu, že právě láska mě poprvé vylákala z mělčin a naučila plavat bez pomoci druhých; kvůli spoluvině na smrti svého přítele jsem se málem utopil."

U téhle knížky jsem se těšila nejvíc právě na tuhle část recenze, protože postavy jsou zde velice důležité... řekla bych důležitější, než atmosféra a všemožné události. Začnu hlavní postavou. James mi byl ze začátku celkem sympatický, dokázala jsem se vžít do toho, jak moc je poblázněný svou zamilovaností, ale nikdy jsem si nemyslela, že by dokázal kvůli nějaké rozmazlené holce zajít až tak daleko. Tím měl naštval jako člověk, ovšem jeho chování jako postavy mi přišlo přirozené. Ellu jsem musela nesnášet už jen kvůli tomu, jak si zahrávala s ostatními lidmi a hlavně jaké měla nároky, co jimi všechno zkazila... prostě si neuvědomovala spoustu věcí a hrála si, že ví všechno na světě. Na můj vkus to byla od autora trochu nedotažená postava v tom, jak moc lehce se nechala v některých věcech oblomit, asi bych od ní čekala mnohem větší zarputilost. Neumím to přestně vysvětlit, jen mám takový pocit. O Sáře toho moc říct nemohu, ale přišlo mi nepřirozené, že si zvládla Jamese tak jednoduše omotat okolo prstu a prakticky z něj udělat jiného člověka. Na druhou stranu musím obdivovat, jak si dokázala vydobít všechno, co chtěla, i když ji to značně poznamenalo na psychice. Jako posledního jsem si nechala mého milovaného Erika, který mi byl ze všech nejsympatičtější a přesto musel skončit nejdrastičtěji. Byl to skromný člověk, jaký by svoji lásku nechal klidně ukrytou a žil by s ní, jenomže James musel být takový hlupák a poslechnout Ellu v jejích přehnaných plánech. Erik si nezasloužil nic z toho, co mu ti dva provedli a jeho osud na mě opravdu hodně zapůsobil.

"Neusnul jsem, dokud slunce nezměnilo černotu nebe v mlhavě šedou, ale když spánek konečně přišel, byl tak tvrdý, že ráno jsem nezaslechl Erika, jak otevřel dveře. Spal jsem dál, i když přešel celý pokoj, a probudilo mě, teprve když mi odhrnul vlasy z čela. V tu chvíli jsem věděl, že včerejší večer se mi nezdál, že jeho děsivá logika jako ze zlého snu byla součástí skutečného světa, že jeho následky spánkem nepominou."


Murakami Haruki

16. prosince 2011 v 20:25 | Myia |  Osobnosti

Narození: 12. ledna 1949 v Kyotu

Murakami se narodil v Kjótu v roce 1949, ale většinu mládí strávil v Kóbe. Jeho otec byl syn buddhistického mnicha a matka dcera ósackého obchodníka. Oba jeho rodiče byli učitelé japonské literatury. Již od dětství byl Murakami silně ovlivněn západní kulturou, zvláště západní hudbou a literaturou. Vyrostl na četbě děl od amerických spisovatelů jakými byli např. Kurt Vonnegut nebo Richard Brautigan a často je oddělován od ostatních japonských spisovatelů právě kvůli ovlivnění Západem. Murakami studoval divadelní umění na univerzitě Waseda v Tokiu. Těsně předtím, než dokončil studia, otevřel si kavárnu (resp. jazzový bar fungující v noci) "Peter Cat" v Kokubunji spolu se svou ženou Yoko.

Ocenění:

1979 - cena Gunzo
1982 - Nomova cena
1991 - Tanzakiho cena
2006 - cena Franze Kafky
2009 - Jeruzalémská cena

(nominace 2010 na Nobelovu cenu za literaturu)

Zdroj informací: wikipedie.cz

Můj názor:

Upřímně jsem se těšila, až takhle chvíle přijde. Napsat článek o samotném Murakamim mě lákalo už dlouhou dobu, ale uskutečnění jsem odkládala na okamžik, kdy dočtu všechny jeho knížky přeložené do češtiny. To se mi nedávno podařilo a z toho důvodu si myslím, že mám dostatečný přehled, abych jeho tvorbu souhrně zhodnotila, porovnala a trochu si sama svoje názory uspořádala v hlavě. Není potřeba zmiňovat, že pan Murakami patří mezi nejoblíbenější japonské autory současnosti a je uznávaným spisovatelem, o čemž pojednává především nominace na Nobelovu cenu za literaturu. Já sama jsem si ho velice oblíbila a nalezla v jeho knížkách zalíbení... každá bez výjimky se mi určitým způsobem líbila a zaujala mě.

Co se týče základních znaků jeho děl, určitě je hodně znát, že čerpá z osobních zkušeností a věcí, co si sám někdy prožil. Má značnou slabost pro nadpřirozeno a záhady, které se v jeho knížkách hojně vyskytují. To se některým lidem může líbit a jiným zase ne. Mně jeho užívání napřirozena nevadilo, protože mě celou dobu při četně udržoval v pevném přesvědčení, že pokud to takhle napsal, má to tak být. Což by měl spisovatel zvládnout, ne? Přesvědčit čtenáře o tom, že jeho knížka má přesně tolik kapitol, postav, slov a událostí, co by měla mít. Hlavní postavy bývají především muži, kteří jsou nějakým způsobem sportovně založení a zdají se mít sklony k realistickému pohledu na svět. Ženské postavy jsou zpravidla záhadné a nepředvídatelné. Nadpřirozeno se vztahuje převážně k nim. Že by nám tím chtěl Murakami něco sdělit? Často mají jeho postavy blízko k literatuře a snad v každé jeho knížce můžete najít zmínku o hudbě. Murakami je milovník starší hudby, jazzu a je vidět, že v tom má oborovský znalecký přehled. Nalézáme u něj také postavy (jsou to především hlavní hrdinové) dodržující důslednost, řád a určitou uhlazenou jednoduchost ve všem věcech, co dělají. Nebojí se zajít do erotických popisů, i když sexuálně neprovukuje nijak přehnaně.

Určitě bych k četbě lidem Murakamiho doporučila. Jeho díla se čtou dobře a mají schopnost zaujmout. U každého autora se vždycky najdou lidé, co ho budou kritizovat, ale mám takový zvláštní pocit, že právě pan Murakami si podobné lidi nezaslouží. K tomu jsem dospěla po přečtení O čem mluvím, když mluvím o běhání. Možná je to moje naivní představa nebo jde jen o to, jak moc mi přirostl k srdci, ale on má pro literaturu ten zvláštní cit. Nemusí se vám zamlouvat, ale zároveň jsem nenašla žádný důvod, proč by ho někdo mohl mít vyloženě nerad. Pravděpodobně to vypadá až moc monotóně a nezajímavě, protože správný spisovatel byl měl být kontroverzní, jenomže kouzlo pana Murakamiho je právě v tom, že je to poklidný člověk, který si v klidu píše svoje knížky se zajímavým nádechem.

Knížky mnou přečtené:



Konec světa & Hard-boiled Wonderland

9. prosince 2011 v 21:21 | Myia |  Knihy

Rok: 1985
Autor: Murakami Haruki

Tato knížka se skládá ze dvou částí prolínaných střídáním kapitol do sebe. Tyto dvě části mezi sebou nemají na první pohled žádný vztah, ale v průběhu knížky zjišťujeme, jak moc je jejich vzájemné působení na sebe důležité a vlastně rozhoduje o celém příběhu. První část obsahuje vyprávění z reálného světa. Seznamujeme se s třicetipětiletým mužem, který má poněkud ojedinělé zaměstnání. Pracuje jako kalkulátor, což je člověk, který zabězpečuje na objednávku data a tuhle činnost vykonává pod dohledem oragnizace zvané Systém. Proti Systému ovšem stojí Továrna, další oranizace zaměstnávající takzvané kódmany. Ti pro změnu data kradou a dešifrují je. Tento náš určitý kalkulátor se ocitne na jedné zadané práci, která se zdá nejprve jako každodenní záležitost, ale dost mu zamotá životem. Přivítá ho zde poněkud objemější dívka oblečená celá v růžové, jejíž tloušťkou je okamžitě okouzlený. Ta dívka mu něco říká, ale z jejích úst nevychází žádný zvuk, což mu nevadí až tak moc, protože umí alespoň trochu odezírat. Záhada pokračuje, jakmile ho tlustá dívka pošle do podzemí v pláštěnce a s baterkou v ruce. Našemu hrdinovi to přijde zvláštní, ale následuje jejích pokynů, které říkají, že má dojít k vodopádu. Není to jednohoduchá cesta a i přes všechny pochybnosti ji překoná. To mu zajistí setkání se s postarším panem profesorem, který si ho objednal na zakódování dat. Poprosí ho však o jednu zvláštní metodu kódování, jaká už je dávno zakázaná, což je pozeřelé samo o sobě, ale má k tomu oficiálně schválený dokument. Během přestávek při kódování mu pak vypráví o tom, jak dokáže odstraňovat zvuky a přesně z toho důvodu po něm jdou všemožní lidé a také stvoření zvané pokoutníci. Po dokončení práce dostává muž krabici jako dárek a ta mu zamotá život už nevratným způsobem, o čemž bylo už stejně dříve rozhodnuté bez jeho vědomí. Druhá část se odehrává ve smyšleném městě, kterému se říká také Konec světa. Zde se od lidí odtrhávají jejich stíny a ty když umřou vyčerpáním, dotyčnému člověku i zmizí jeho duše. Do tohohle všeho přišel dobrovolně jistý muž a začíná ve městě žít. Dostává práci Čtenáře snů, což obnáší chodit každý den do knihovny, číst tam staré sny z lebek zvířat a také nosit brýle, aby slunce nepoškodilo jeho speciálně uzpůsobené oči. V knihovně se setkává s dívkou, která mu tam vypomáhá. Má zvláštní pocit, že už se někde setkali a chová k ní vřelé city, které mu ona nemůže opětovat, protože už o svoji duši přišla. Navštěvuje také svůj umírající stín. Ten mu při chvilce samoty sdělí jednu zásadní věc... chce odtamtud útéct a proto ho prosí, aby nakreslil plán celého města a podle něj už se útěk vymyslí. Muž s tím souhlasí a zatím co kreslí plán, seznamuje se s celým městem, jeho záhadami a neobvyklostmi.
"Ti, kdo vystoupali, nevyhnutelně klesnou, vše, co má tvar, bude nevyhnutelně zničeno."

Můj názor:

Tahle knížka dokončuje moje obeznamování se všemi knihami od pana Murakamiho, co byly vydané v češtině. Tím k ní mám samozřejmě trochu zvláštní vztah, ale nemyslím si, že by se nějak odrážel na mém hodnocení. Ze všeho nejdřív bych ráda upozornila na to, že tahle knížka měla asi největší ohlas z děl pana Murakamiho a dostal za ní dokonce prestižní Tanazakiho cenu. Pokud člověk ví tohle, také už podle toho Konec světa & Hard-boiled Wonderland soudí. Od začátku mi bylo jasné, proč si právě tohle dílo vysloužilo cenu. Je to ohromně psychologicky rozvinuté, životně objemné a zahruje to i nadpozemské prvky v podobě jednorožců a pokoutníků. Dvě části knihy do sebe na konci zapadnou jako dokonalá skládačka, o které jsem si na začátku mysleli, že se nám ji nepodaří sestavit... to zanechá rozhodně dojem. Upřímně jsem si nemyslela, že pan Murakami umí až tak promyslet svoje díla, ale tady mě přesvědčil o opaku. I tak si myslím, že některé jeho knížky jsou zajímavější. Pravděpodobně proto, že tohle nebyl zrovna můj šálek kávy. Nadpřirozené prvky tam sice působily přirozeně, ale já bych dala přednost čistě lidskému příběhu bez zbytečného komplikování složitými biologickými a technologickými teoriemi.

"Já přišel udělat svoji práci a té se nijak netýká, jestli se klientovi zlíbí zvuky kolem sebe vypínat, odstraňovat, nebo třeba mixovat jako citronovou šťávu do vodky."

Co se postav týče, oblíbila jsem si především vypravěče (jak už tomu u pana Murakamiho bývá). Byl to člověk se životní filozifií, kterou jsem chápala a podařilo se mi vciťovat do jeho kůže. Sice měl život krásně uhlazený a načasovaný, ale přesto měl v sobě přirozený zmatek, který si uvědomoval teprve v tom okamžiku, kdy mu bylo oznámeno, že jeho život bude muset skončit a on už s tím nic neudělá. Navíc jsem obdivovala jeho schopnost všímat si malých detailů. Naopak nesympatická mi byla tlustá dívka oblékající se do růžové. Z nějakého důvodu jsem jí nemohla přijít na chuť a pořád mi nebylo jasné, jak při své tělesné stavbě dokáže být tak pohybově zdatná. Zvláští vztah jsem si také vybudovala k oběma knihovnicím... k té v normálním světě i na Konci světa. Líbilo se mi, jakým způsobem oblivňovaly vypravěče a přestože se zdály nenápadné, jejich úloha v celém příběhu byla opravdu důležitá (nebo se mi to tak alespoň zdálo). Celkově tedy knížku hodnotím jakou zajímavou, poutavou a v mnoha směrech neobvyklou. Myslím, že bych ji mohla doporučit i lidem, co ostatním Murakamiho dílům nepřišly až tak na chuť, protože se od nich liší a nese si sebou něco osobitého, co stojí za to prozkoumat.

"Po téhle nenáročné analýze svých vidin jsem znovu otevřel knihu. Nemohl jsem se na ni už ale soustředit. Napadlo mě při ní totiž, že je můj život vlastně prázdný. Dočista na nule. Nic na něm není. Co jsem v něm doposavad vytvořil? Nic. Komu jsem přinesl štěstí? Nikomu. Co mám? Úplné houby. Nemám rodinu, nemám kamarády, nemám dveře. Dokonce se mi už ani nepostaví. A co se práce týče, s tou je to taky nahnuté."