Knihy

Utrpení mladého Wethera

7. ledna 2012 v 18:08 | Myia

Rok: 1774
Autor: Johann Wolfgang Goethe

Tento román se sestavuje především z dopisů, které píše Werther svému kamarádovi Vilémovi. Napřed popisuje, kam se odstěhoval, jaká je tam příroda a co poznává za nové lidi. Užívá si klidu, baví se s dětmi a všechno vypadá tak nějak dobře. Tahle poklidnost se přeruší v den, kdy potká lásku svého života. Lotta je milá, přijemná a obětavá divka, která se stará o své mladší sourozenci po té, co její matka zemřela. Zamiluje se do ní na první pohled, přestože ví, že už je dávno zasnoubená. Prohlubuje jejich přátelství a tím i svoji lásku, snaží se s Lottou trávit co nejvíce času, nemůže bez ní vydržet. Pozná také jejího snoubence Alberta, který je k jeho zklamání skvělý muž. Dalo by se říci, že se z nich stanou dobří přátelé, i když mají na něco rozdílné názory. Werther se rozhodne, že odjede pracovat. Zmizí tedy z okolí Lotty a Alberta, ale při jeho práci se setkává se společenstvími problémy, které ho ubíjejí, takže mu to odloučení moc dlouho nevydrží a vrací se zpátky. Jeho láska k Lottě za tu dobu nezeslábla, spíše je ještě silnější, jenomže ona už je vdaná žena a Werther s tím nic nezmůže. I tak ji nepřestává navštvěvovat a zmítá se v pocitech obrovské a hluboké lásky, která nikdy nebude naplněna.
"Nejsem jediný, kdo takhle trpí."

Můj názor:

Tuhle knížku jsem si půjčila od naší profesorky češtiny, když nám ji ve třídě nabídla po přečtení celého závěru (což mi nepřijde moc moudré, ale budiž). Už dlouho mě lákalo si přečíst něco od Goetheho jen kvůli tomu, abych zjistila, jestli je opravdu takový dobrý autor, jak se o něm traduje. Bohužel asi nikdy nebudu jeho kvality moci ocenit naplno, protože mě moc preromantismus jako směr v literatuře neláká, ale to je můj osobní problém. Ale to odbočuju od tématu... román se mi zalíbil. Ano, bylo tam dost zdlouhového popisu a na pár místech jsem se i nudila, jenže o to lepší předvedl Goethe výkon po straně citové. Dokázal vystihnout zoufalost lásky, což je podle mě neobvyklé. Většina autorů umí jen popsat, jak moc láska dokáže bolet nebo být povzdášející, jenomže vystihnout opravdovou zoufalost jim převážně nejde (nebo o tom ani nepíšou). Utrpení mladého Werthera mi každopádně přineslo moc pěkný literární zážitek. Na závěr bych se ještě chtěla vyjádřit k jedné postavě a to k Lottě. Říkám to každému, s kým o téhle knížce mluvím. Byla ohromně pokrytecká, sobecká a mohla za to, co Werther prožíval, protože mu nedovolila se lásky k ní zbavit. Držela si ho u sebe, sledovala ho, jak se ničí a nic s tím neudělala. Ale tací lidé jsou, takže to bylo jen přirozené... ovšem musím ji zkritizovat jako člověka.

"Nechápu někdy, jak ji může, jak ji smí mít rád jiný, když já ji přece jediný tak vroucně, tak z celého srdce miluji, nic jiného neznám, nevím a nemám než ji."

Hrdý Budžes

29. prosince 2011 v 20:16 | Myia

Rok: 1998
Autor: Irena Dousková

Malá dívka Helenka Freisteinová (nebo Součková, jestli chcete) nám vypráví příhody ze svého života. Představuje nám svoji rodinu... maminku, které říká Kačenko, nevlastího tatínka Pepu a svého malého bratříčka. Její rodičové jsou oba herci a ona za nimi do divadla často chodí, takže se v tom samozřejmě velmi vyzná a děj knížky se často týká toho, co se v divadle děje, přestože na to hlavní hrdinka pohlíží naivním způsobem dítěte, ale my vidíme, že to má důležitý význam. Helenka je takové neohrabané a jaksi zakulacené dítě, co nemá moc kamarádů a to jí samozřejmě přivádí do spousty různých potíží, do kterých se omylem dostává. Provádí nás také tím, jak kdysi vypadala společnost výrazně ovliveněná komunismem, kde lidé, co nepatřili do strany, neměli moc možností. Tato humorná knížka člověka sice pobaví, ovšem na druhou stranu v ní lze nalézt i vážnou stránku věci.
"Jinak se mi včera stala taková nemilá věc."

Můj názor:

Myslím, že k téhle knížce budu mít vždycky velice kladný vztah. Ono to ani jinak nejde, protože Helenka člověku prostě přiroste k srdci, zasmějete se s ní a moc vás baví. Dostala jsem se k téhle knížce díky tomu, že jsem viděla záznam divadelnýho představení, které se touto knížkou inspirovalo. To představení jsem měla ohromně ráda, jenomže knížka ho v mých očích překonala (asi by bylo lepší, kdybych se s nimi seznámila v opačném pořadí, ale co se dá dělat). Irena Dousková je naše známá spisovatelka, to mi bylo jasné, ale, jak moc nemusím českou literaturu, nečekala jsem až takové příjemné překvapení. Téma komunismu mi nikdo nebylo moc blízké, nevyrůstala jsem v té době, tak tomu nemám takový vztah jako moji rodiče nebo pradodiče, takže jsem se celkem obávala, jestli mi to dojem z knížky nezí. Nestalo se a jsem za to skutečně ráda. Hrdého Budžese si každopádně vždycky ráda znovu přečtu.

"Vzala jsem si fixy, oblékla jsem si kabát a kulicha a šla jsem ven. Před barákem jsem si sedla na bobek a ty fixy jsem jeden po druhým házela do kanálu, i růžovej a modrozelenej. Potom jsem si lehla na břicho a dívala jsem se za nima dolů tou mřížkou. Ale už jsem je neviděla, bylo to moc hluboko a začínalo se stmívat."

Tonoucí

27. prosince 2011 v 11:32 | Myia

Rok: 1999
Autor: Richard Mason

Postarší muž s jménem James Farell nás přivede do svého života. První informace, kterou nám sdělí, je, že jeho žena umřela a vzápětí se dozvídáme, že to byl on, kdo ji zabil. Abychom pochopili všechno, co k tomu vedlo a on sám si svoje myšlenky uspořádal, začne nám vyprávět příběh svého života. Některé vzpomínky jsou zamlžené a jiné zase tak ostré, až to zabolí. Jako první se James přenese do okamžiku, kdy poprvé potkal Ellu Harcoutovou. Šel si ráno zaběhat do parku a tam ji uviděl sedět na lavičce... pila kávu, kouřila, neměla na sobě boty a její krása se stejně nedala za nic skrýt. Dal se s ní do na první pohled bezvýznamné řeči a jakmile odešla, působilo to, že už ji nikdy neuvidí, ale on přesto po jejich setkání toužil. To se mu vyplnilo na narozeninové oslavě jeho známé. U věhlasné Kamily Boardmanové se totiž sešlo spoustu lidí a tam právě Ellu znovu potkal a zároveň zjistil, že už je zasnoubená s někým jiným. Takhle informace a další věci, které zatím zjistil, mu v hlavě rozpoutali tornádo různých dohadů. Měl pocit, že on má být ten, kdo Ellu vysvobodí z nešťastného zasnoubení. Jednoho dne v parku měl pocit, že ji zase vidí, tak se za ní rozběhl, ale k jeho překvapení to nebyla ona, nýbrž její sestřenice Sára, se kterou jsi byly velice podobné a tahle jejich podoba znamenala ten zásadní problém v jejich životech. To se James dozvěděl teprve, když se mu Ella trochu otevřela, vypověděla mu celou historii o šílenství její rodiny a dali se dohromady s rozhodnutím, že až bude vhodná chvíle, ona zruší své zasnoubení a budou moci být spolu. James čekal a do toho začal rozvíjet svoji vysněkou kariéru houslisty. Díky tomu se seznámil s klavíristou Erikem. Jednou spolu vystupovali a od té doby se začalo rozvíjet jejich přátelství. Tedy alespoň on to vnímal jako přátelství. Jak se dozvídáme, celý Jamesův život se zhroutil právě střetem Erika a Elly a dorazil ho střet Elly a Sáry.... lze se pak snad divit jeho činu?
"Teď je mi to jasné."

Můj názor:

Pokud bych měla svůj názor na tento román shrnout do jedné věty, asi bych řekla, že se mi líbil. Což by samozřejmě nemohlo pokrýt všechny mé názory a také pocity. Začala bych asi informací, že tohle je první dílo Richarda Masona a velmi se o něm diskutovalo z toho důvodů, že na něj dostal vysokou částku na začínajícího autora od vydavatela a tak všichni přirozeně očekávali něco ohromného. To podle mě byla už začáteční chyba... člověk by neměl budovat moc velká očekávní, které se dají rychle zbořit. Vydavateli to možná pomohlo v prodeji, ale panu Masonovi to spíš uškodilo v tom, že na něj byla naložena až příliš velká váha. Já se chci do tohoto faktu odprostit, přestože by i bez toho nijak můj názor neovlivnil, ale možná bych ho často zpomínala. Panu Mason je svým stylem na první pohled celkem umírněný a obyčejný, jenže právě v tom lze nalézt originalita a má opravdu cit pro popis. Někdy až zdlouhavě opakoval pořád jedno a to samé, ale musíme si uvědomit, že to má být vyprávění starého člověka a tam se neustálé opakování hodí, přestože pro knížku je to spíše nepříjemný ukazatel. Dokázala jsem se přes to přenést a raději svoji pozornost přenesla na povahy postav, která na můj vkus nebyly moc hloubkově propracované, ovšem nemůžeme od začínajícího autora hned očekávat zázraky. Je to dobrá a zajímavá knížka, což už je ohromný úspěch a pan Mason mě už jen díky tomu zaujal.

"Teď chápu, že právě láska mě poprvé vylákala z mělčin a naučila plavat bez pomoci druhých; kvůli spoluvině na smrti svého přítele jsem se málem utopil."

U téhle knížky jsem se těšila nejvíc právě na tuhle část recenze, protože postavy jsou zde velice důležité... řekla bych důležitější, než atmosféra a všemožné události. Začnu hlavní postavou. James mi byl ze začátku celkem sympatický, dokázala jsem se vžít do toho, jak moc je poblázněný svou zamilovaností, ale nikdy jsem si nemyslela, že by dokázal kvůli nějaké rozmazlené holce zajít až tak daleko. Tím měl naštval jako člověk, ovšem jeho chování jako postavy mi přišlo přirozené. Ellu jsem musela nesnášet už jen kvůli tomu, jak si zahrávala s ostatními lidmi a hlavně jaké měla nároky, co jimi všechno zkazila... prostě si neuvědomovala spoustu věcí a hrála si, že ví všechno na světě. Na můj vkus to byla od autora trochu nedotažená postava v tom, jak moc lehce se nechala v některých věcech oblomit, asi bych od ní čekala mnohem větší zarputilost. Neumím to přestně vysvětlit, jen mám takový pocit. O Sáře toho moc říct nemohu, ale přišlo mi nepřirozené, že si zvládla Jamese tak jednoduše omotat okolo prstu a prakticky z něj udělat jiného člověka. Na druhou stranu musím obdivovat, jak si dokázala vydobít všechno, co chtěla, i když ji to značně poznamenalo na psychice. Jako posledního jsem si nechala mého milovaného Erika, který mi byl ze všech nejsympatičtější a přesto musel skončit nejdrastičtěji. Byl to skromný člověk, jaký by svoji lásku nechal klidně ukrytou a žil by s ní, jenomže James musel být takový hlupák a poslechnout Ellu v jejích přehnaných plánech. Erik si nezasloužil nic z toho, co mu ti dva provedli a jeho osud na mě opravdu hodně zapůsobil.

"Neusnul jsem, dokud slunce nezměnilo černotu nebe v mlhavě šedou, ale když spánek konečně přišel, byl tak tvrdý, že ráno jsem nezaslechl Erika, jak otevřel dveře. Spal jsem dál, i když přešel celý pokoj, a probudilo mě, teprve když mi odhrnul vlasy z čela. V tu chvíli jsem věděl, že včerejší večer se mi nezdál, že jeho děsivá logika jako ze zlého snu byla součástí skutečného světa, že jeho následky spánkem nepominou."

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

9. prosince 2011 v 21:21 | Myia

Rok: 1985
Autor: Murakami Haruki

Tato knížka se skládá ze dvou částí prolínaných střídáním kapitol do sebe. Tyto dvě části mezi sebou nemají na první pohled žádný vztah, ale v průběhu knížky zjišťujeme, jak moc je jejich vzájemné působení na sebe důležité a vlastně rozhoduje o celém příběhu. První část obsahuje vyprávění z reálného světa. Seznamujeme se s třicetipětiletým mužem, který má poněkud ojedinělé zaměstnání. Pracuje jako kalkulátor, což je člověk, který zabězpečuje na objednávku data a tuhle činnost vykonává pod dohledem oragnizace zvané Systém. Proti Systému ovšem stojí Továrna, další oranizace zaměstnávající takzvané kódmany. Ti pro změnu data kradou a dešifrují je. Tento náš určitý kalkulátor se ocitne na jedné zadané práci, která se zdá nejprve jako každodenní záležitost, ale dost mu zamotá životem. Přivítá ho zde poněkud objemější dívka oblečená celá v růžové, jejíž tloušťkou je okamžitě okouzlený. Ta dívka mu něco říká, ale z jejích úst nevychází žádný zvuk, což mu nevadí až tak moc, protože umí alespoň trochu odezírat. Záhada pokračuje, jakmile ho tlustá dívka pošle do podzemí v pláštěnce a s baterkou v ruce. Našemu hrdinovi to přijde zvláštní, ale následuje jejích pokynů, které říkají, že má dojít k vodopádu. Není to jednohoduchá cesta a i přes všechny pochybnosti ji překoná. To mu zajistí setkání se s postarším panem profesorem, který si ho objednal na zakódování dat. Poprosí ho však o jednu zvláštní metodu kódování, jaká už je dávno zakázaná, což je pozeřelé samo o sobě, ale má k tomu oficiálně schválený dokument. Během přestávek při kódování mu pak vypráví o tom, jak dokáže odstraňovat zvuky a přesně z toho důvodu po něm jdou všemožní lidé a také stvoření zvané pokoutníci. Po dokončení práce dostává muž krabici jako dárek a ta mu zamotá život už nevratným způsobem, o čemž bylo už stejně dříve rozhodnuté bez jeho vědomí. Druhá část se odehrává ve smyšleném městě, kterému se říká také Konec světa. Zde se od lidí odtrhávají jejich stíny a ty když umřou vyčerpáním, dotyčnému člověku i zmizí jeho duše. Do tohohle všeho přišel dobrovolně jistý muž a začíná ve městě žít. Dostává práci Čtenáře snů, což obnáší chodit každý den do knihovny, číst tam staré sny z lebek zvířat a také nosit brýle, aby slunce nepoškodilo jeho speciálně uzpůsobené oči. V knihovně se setkává s dívkou, která mu tam vypomáhá. Má zvláštní pocit, že už se někde setkali a chová k ní vřelé city, které mu ona nemůže opětovat, protože už o svoji duši přišla. Navštěvuje také svůj umírající stín. Ten mu při chvilce samoty sdělí jednu zásadní věc... chce odtamtud útéct a proto ho prosí, aby nakreslil plán celého města a podle něj už se útěk vymyslí. Muž s tím souhlasí a zatím co kreslí plán, seznamuje se s celým městem, jeho záhadami a neobvyklostmi.
"Ti, kdo vystoupali, nevyhnutelně klesnou, vše, co má tvar, bude nevyhnutelně zničeno."

Můj názor:

Tahle knížka dokončuje moje obeznamování se všemi knihami od pana Murakamiho, co byly vydané v češtině. Tím k ní mám samozřejmě trochu zvláštní vztah, ale nemyslím si, že by se nějak odrážel na mém hodnocení. Ze všeho nejdřív bych ráda upozornila na to, že tahle knížka měla asi největší ohlas z děl pana Murakamiho a dostal za ní dokonce prestižní Tanazakiho cenu. Pokud člověk ví tohle, také už podle toho Konec světa & Hard-boiled Wonderland soudí. Od začátku mi bylo jasné, proč si právě tohle dílo vysloužilo cenu. Je to ohromně psychologicky rozvinuté, životně objemné a zahruje to i nadpozemské prvky v podobě jednorožců a pokoutníků. Dvě části knihy do sebe na konci zapadnou jako dokonalá skládačka, o které jsem si na začátku mysleli, že se nám ji nepodaří sestavit... to zanechá rozhodně dojem. Upřímně jsem si nemyslela, že pan Murakami umí až tak promyslet svoje díla, ale tady mě přesvědčil o opaku. I tak si myslím, že některé jeho knížky jsou zajímavější. Pravděpodobně proto, že tohle nebyl zrovna můj šálek kávy. Nadpřirozené prvky tam sice působily přirozeně, ale já bych dala přednost čistě lidskému příběhu bez zbytečného komplikování složitými biologickými a technologickými teoriemi.

"Já přišel udělat svoji práci a té se nijak netýká, jestli se klientovi zlíbí zvuky kolem sebe vypínat, odstraňovat, nebo třeba mixovat jako citronovou šťávu do vodky."

Co se postav týče, oblíbila jsem si především vypravěče (jak už tomu u pana Murakamiho bývá). Byl to člověk se životní filozifií, kterou jsem chápala a podařilo se mi vciťovat do jeho kůže. Sice měl život krásně uhlazený a načasovaný, ale přesto měl v sobě přirozený zmatek, který si uvědomoval teprve v tom okamžiku, kdy mu bylo oznámeno, že jeho život bude muset skončit a on už s tím nic neudělá. Navíc jsem obdivovala jeho schopnost všímat si malých detailů. Naopak nesympatická mi byla tlustá dívka oblékající se do růžové. Z nějakého důvodu jsem jí nemohla přijít na chuť a pořád mi nebylo jasné, jak při své tělesné stavbě dokáže být tak pohybově zdatná. Zvláští vztah jsem si také vybudovala k oběma knihovnicím... k té v normálním světě i na Konci světa. Líbilo se mi, jakým způsobem oblivňovaly vypravěče a přestože se zdály nenápadné, jejich úloha v celém příběhu byla opravdu důležitá (nebo se mi to tak alespoň zdálo). Celkově tedy knížku hodnotím jakou zajímavou, poutavou a v mnoha směrech neobvyklou. Myslím, že bych ji mohla doporučit i lidem, co ostatním Murakamiho dílům nepřišly až tak na chuť, protože se od nich liší a nese si sebou něco osobitého, co stojí za to prozkoumat.

"Po téhle nenáročné analýze svých vidin jsem znovu otevřel knihu. Nemohl jsem se na ni už ale soustředit. Napadlo mě při ní totiž, že je můj život vlastně prázdný. Dočista na nule. Nic na něm není. Co jsem v něm doposavad vytvořil? Nic. Komu jsem přinesl štěstí? Nikomu. Co mám? Úplné houby. Nemám rodinu, nemám kamarády, nemám dveře. Dokonce se mi už ani nepostaví. A co se práce týče, s tou je to taky nahnuté."

Nahý oběd

25. září 2011 v 14:56 | Myia

Rok: 1959
Autor: William S. Burroughs

Nahý oběd je knížka bez dějové linie. Některé části na sebe zdánlivě navazují, ale zároveň jsou schopny existovat úplně samostatně. Jsou to prakticky drogové zápisky pospojované dohromady, aby vytvořily trochu zmatený a zvláštní celek, který je jakási prorocká satira plná drog, halucinací, lidské závislosti, zvráceného sexu a homosexuality. Celou dobu se pohybujeme ve fiktivním světě (zemi) Interzóně, který existuje v autorově mysli, a nahlédneme tím na všechna místa, kde autor sám byl... ať už jako osoba nebo jenom ve svých představách. Můžeme se zde setkávat s jistým člověkem jménem Lee, který je autorovo alter ego. Zároveň se zde objevují opakovaně některé postavy, ale ne moc důležitě, většina lidí zde ani nemá jméno. Autor je prostě jenom využije na nastínění situace. Není divu, že tenhle neobvyklý počin byl několik let v USA zakázan a autor s ním byl popotahovaný po soudech.
"Dnes v noci jsem se probudil, někdo mi mačkal ruku. Byal to moje druhá ruka..."

Můj názor:

K tomhle dílu jsem toho moc napsat nemohla, protože do první části svých recenzí píšu pouze fakta... a tady se nic jako fakt skoro vyložit nedá, všechno spadá jenom do doměnek. Každý bude Nahý oběd vnímat jinak. Buď si ho zamiluje a bude obdivovat autorovu nadčasovost a smysl pro neobvyklou satiru nebo ho bude považovat za nechutnou věc, po které raději ani neměl sáhnout. Ze začátku jsem převážně spadala do té druhé skupiny. Je těžké si zvyknout na Burroughsův popis některých skutečností. Vážně mi to přišlo dost nechutné a zvrácené. Nesmím ale zapomínat na to, že knížka měla několik zajímavých myšlenek a cenných lidských postřehů. Rozhodně mě dokázala zaujmout. Asi bych nechtěla pana Burroughse rovnou odsoudit, přestože jsem k tomu měla namířeno a teď se za to stydím. Člověk mu prostě musí přijít na chuť a ztotožnit se s jeho špinavým, zdrogovaným a halucinogením světem. Ano, je to těžké. Navíc jsem samozřejmě trochu postrádala dějovou linii, na kterou jsem zvyklá. Všechno pro mě bylo zmatené a rozmazané... ale co jiného bych mohla chtít po drogových zápiscích, že? Jack Kerouac určitě udělal dobře, že pomohl Burroughsovi tuhle knížku sestavit. Ať už s ní byly sebevětší problémy a lidi sebevíc odrazovala, všem se určitě zapíše do paměti. Buď negativně nebo pozitivně, záleží na člověku. Nejdůležitější je právě ta nezapomenutelnost a bláznivé šílenství, které zanechává. A jak jsem se k Nahému obědu vlastně dostala? Těm, kdo četli Kvílení od Allena Ginsberga, nemusím asi připomínat, že je věnováno mimo jiné právě i Williamovi Sewardu Burroughsovi. Allen tam píše: "autorovi Nahého oběda, nekonečného románu, který každého dovede k šílenství". To mě natolik zaujalo, že jsem si tuto knížku musela půjčit. Na závěr toho rozhodlě nelituju, je to zase jiný pohled na beatnickou generaci, o kterou ráda zajímám. Nahý oběd bych rozhodně nedoporučila slabým povahám a slušným lidem.

"Poničená podoba Člověka se již blízí, minutu za minutou, buňku za buňkou... Bída, nenávist, válka, policie-zločinci, byrokracie, šílenství, prostě všechny symptomy Lidského viru.
Lidský virus již lze izolovat a dál s ním pracovat."

Jana Eyrová

21. září 2011 v 23:30 | Myia

Rok: 1847
Autor: Charlotte Brontëová

Jana Eyrová je sirotek. Po smti rodičů si ji vzal do opatrování bratr její matky, pan Reed. Sice brzy umřel, ale jeho žena mu musela slíbit, že Janu bude vychovávat. Pání Reedová ji ovšem ráda a považuje za lhářku. Jana je také utiskována jejím synem. Jednoho dne nevydrží být pouze týrána a postaví se mu, přičemž ho zraní. To paní Reedovou definitivně vyburcuje k tomu, aby ji poslala do školy. Vybere přísnou Lowoodskou školu pro osiřelé dívky, kam teda Janu v deseti letech pošle. Malá dívka si musí zvykat na zdejší poměry... zima, nedostatek jídla a přísné vyučování. Naváže zde zvláštní přátelství se svojí spolužačkou, Helenou Burnsovou. Lowoodská škola je umístěna na dost nezdravém místě a tak není divu, že tam vypukne tyfová epidemie, při které Helena umírá. Další osm let zde Jana stráví studiem a následně také vyučováním. Nezná prakticky jiný život než ten v Lowoodu. Jakmile ale odejde jedna z jejích oblíbených učitelek, také se rozhodně pro odchod a podá si inzerát jako vychovatelka. Po nějaké době dostate odpověď od jisté paní Fairfaxové. Ta jí nabídle, aby dělala vychovatelku jedné malé francouzské dívce. Jana opuští školu, ve které strávila tak dlouhý čas a vydává se na cestu vstříct neznámému. To ještě netuší, že v Thornfieldu, sídlu pana Rochestra, se setká se svým osudem a zažije zde lásku, která se potkává jen jednou za život.

Můj názor:

Tohle upřímně není styl literatury, který bych přímo vyhledávala. Romantismus 19. století je pro mě zatím neprobádaná oblast, ale vstoupila jsem do ní pomocí této knížky. K mému překvapení se mi tam zalíbilo. Janu Eyrovou jsem si upřímně představovala úplně jinak. Pravděpodobně jako nějakou normální upjatou ženu té doby, ale Charlotte Brontëová mě seznámila se ženou s vlastním názorem, cíly a rozumnými postoji. Dobře, musím pominout to, že se mi nelíbí velký důraz na křesťaství, ale má to co dělat s tou dobou, tak se s tím musím smířit. Každopádně mě tohle dílo příjemně překvapilo a bavilo po celou dobu čtení. Téma osudové a opravdové lásky bez výhrad je něco, čemu moc nedůvěřuji, ale zde byla tahle situace stvárněná realisticky a opravdově. Žádné přehnané prvky... dva rozumní lidé se našli a zamilovali se do sebe láskou, kterou si opláceli stejnou mírou. Tak by to přece mělo být, v tom je ten pravý smysl. Jenomže ten je pravděpodobně v dnešním světě nedosažitelný (říkejte mi klidně pesimisto, mně to tak přijde). Samozřejmě některé zamilované dlouhé proslovy a metafory pro mě nebyly úplně to pravé, ale zase to patřilo k té době a také povaze hlavních postav.

Některé charaktery se mi zalíbily a některé zase ne. Janu jsem měla moc ráda, protože si dokázala prosadit svoji vůli a věděla, co chce. Zachovat si svoji důstojnost, i kdyby se měla vzdát něčeho, na čem jí záleží na světě nejvíc. Osobně bych si z toho ráda vzala příklad, ale pochybuju, že to budu někdy potřebovat nebo to skutečně dodržím. Nejvíce sympatická mi byla Helena Burnsová. Část o její smti patří mezi moje nejoblíbenější pasáže knihy. Někde jsem se dozvěděla, že tahle postava byla inspirována Marii Brönteovou, která umřela jako velice mladá na tyfus. Kdybychom měli přejít k méně oblíbeným lidem z tého knížky... asi bych jmenovala Jana Křtitele. Byl to člověk se skvělým charakterem a cílevědomostí, nicméně jeho upjatost na misionářství a přístup k Janě byly až úrážlivé. Bylo zde hodně postav, tihle tři na mě zapůsobili asi nejintenzivněji.

"Mám totiž vůči vám takový divný pocit, zvlášť když jste mi nablízku, jako teď. Je mi, jako bych měl někde nalevo pod žebry provázek, který je svázán pevným nerozpletitelným uzlem s podobným provázkem v témž místě vašeho křehkého těla. A až nás oddělí bouřlivý mořský průliv a asi tak dvě stě mil pevné země, mám strach, že ten provázek, který nás spojuje, najednou praskne - a velice mě znepokojuje pocit, že bych mohl vnitřně vykrvácet."

O čem mluvím, když mluvím o běhání

24. srpna 2011 v 17:37 | Myia

Rok: 2007
Autor: Murakami Haruki

Tato kniha jsou jakési memoáry Murakamiho Harukiho. Popisuje zde svůj vztah k běhání. Už dlouhou dobu pravidelně běhá takových deset kilometrů denně (samozřejmě to nejde vždy, ale většinou tomu tak je) a každý rok se účastní alespoň jednou maratonu. Tady se snaží zachytit to, co pro něj vytrvalostní běh znamená, jak to ovlivňuje jeho život a zhruba nám nastiňuje svoje názory. Také nezapomíná přidat nějaké svoje postřehy ohledně literárního světa a uvede nás do obrazu ohledně jeho literárních začátků. Nikdo mu neřekl, aby začal běhat nebo psát. Rozhodl se proto sám. Tyhle dvě věci, běhání a psaní, dost spojuje dohromady, protože právě běh mu pomáhá se udržet v kondici pro psaní, při kterém on sám považuje za důležité i dobrou fyzičku. Dozvíme se, jaké to pro něj bylo běžet svůj první maraton na originální trase za neskutečného vedra a dokonce pak také za jeden den uběhnout sto kilometrů. Pan Murakami se při každém závodě snaží, aby vydržel běžet až do konce, i kdyby běžel sebepomaleji. Je to přece běžecký závod. Tak nahlížíme blíže do jeho myšlenek a životních postupů i zkušeností.
"Nejsem člověk, jsem stroj. Stroj, co vůbec nic necítí a jenom běží dál."

Můj názor:

Pro mě osobně bylo velmi přínosné si přečíst, jak pan Murakami uvažuje. Nečekala jsem, že bude mít v některých věcech až tak nízké sebevědomí, spíš bych od něj čekala, že si bude trochu víc věřit. To sice někdy ukázal, ale jenom po hodně dlouhé přípravě na něco, na čemu mu záleželo. A bylo to navíc ohledně běhání a ne psaní. Fascinuje mě, když píše o svém literárním snažení. Ocenila bych, kdyby více popisoval, jak tvořil knížky, které od něj mám nejraději, ale nemůžu mít všechno. Napřed jsem měla trochu obavy, že mě od knížky odradí jen to startovní téma... běhání. Upřímně nejsem moc velký nadšenec pro aktivní sport, vážně ne, běhání se pokud možno vyhýbám a hlavně tomu vytrvalostnímu. Jenomže tady mi žádný názor nebyl nucený, prostě jsem si přečetla o pohledu na svět patřícímu člověku, kterého obdivuju a ráda bych se s ním jednou osobně setkala. To se mi asi nepodaří, ale stálo by to za to. Závidím Murakamimu a Johnu Irvingovi, že se spolu setkali a běhali spolu. Dobře, tu běhací část moc ne. Tuhle knížku bych doporučila především lidem, co trochu znají tvorbu pana Murakamiho (a zajímají se o něj jako o osobnost), ale podle mě ani ostatní neudělají špatnou věc, když si jí přečtou. Je to zajímavé čtení, alespoň tedy pro mě bylo. Teď už jenom doufám, že se mi od tohoto autora i dostane nějaká pěkná autobiografie, kde bude více o jeho literární kariéře.

"Alespoň pro mě je ale skoro nepředstavitelné, že bych si jako spisovatel mohl během dlouhého období, po které píšu, snad zíkat něčí sympatie. Připadalo by mi málem přirozenější, že mě nebudou mít rádi, že mě budou nenávidět, že budou vůči mně zaujatí. Neříkám, že bych se cítil líp, kdyby to tak bylo. Ani mě by totiž netěšilo vědomí, že mě nikdo nemá rád."

Po otřesech

18. srpna 2011 v 17:07 | Myia

Rok: 2000
Autor: Murakami Haruki

Tato knížka je sestavená ze šesti celkem krátkých povídech, které se dějou v čase mezi zemetřesením v Japonsku v roce 1995 a sériovým útokem v tokijském metru (tyto dvě události mezi sebou mají dva měsíce rozestup).

UFO v Kushiru pojednává o panu Komurovi, který je dobře vypadající a solidně zajištěný muž po třicítce. Na první pohled by se mu v životě nemělo dít nic neobvyklého, ale přece jen nastane jistá abnormalita. Jeho manželka už pět dní sleduje zprávy v televizi o zeměstřesení a u toho se ani nehne. Neodpovídá ani na to, když ji Komura osloví, nejí, nepije. Jakmile se pátý den vrátí z práce, manželka nikde není. Jen mu nechá zprávu, že už s ním nebude žít, protože jí nemá již co nabídnout a žít s ním je jako žít se vzduchovou bublinou. Po tomhle se Komura rozhodne, že si vezme v práci na nějakou dobu volno. Při té příložitosti ho poprosí jeden spolupracovník, aby pro něj dovezl něco na Hokkaido. Komura, ani neví proč, souhlasí a letí tam. Na letišti potká sestru svého spolupracovníka a její kamarádku, které jsou obě tak trochu zvláštní.

Krajina s žehličkou nás zavede do jednoho bytu, kde probudí zvonící telefon mladou Junko. Její přítel, Keisuke, právě hraje na kytaru a má na uších sluchátka, takže nic neslyší. Junko volá jistý pak Miyake, se kterým se seznámila v jejich zapadném městečku. Je to trošku záhadný starší pán, co chodí do obchodu, kde Junko prodává třikrát za den a říká se o něm, že maluje. Pak Miyake pravidelně zapaluje na pláži naplavené dřevo a oheň pak pozoruje. Junko tam chodí vždycky za ním a Keisuke někdy společně si ní, i když má proti tomu výhrady. Tentokrát sledujeme jeden z těhle večerů, kdy všichni tři pozorují oheň. Keisuke odejde jako první a pak Miyake a Junko mají zvláštní rozhovor.

Tanec pro všechna dítka Boží začíná, když se probudí mladý Yoshiya ráno po hrozivé kocovině. Nemá energii pořádně ani na to, aby vstal z postele. Nakonec se z ní ale nějak dostane a dojde do práce. Po té večer potká cestou domů metrem muže, který má utržený pravý ušní lalůček. Do toho nás seznamuje se svým životem. Jeho matka je náruživá křesťanka, co se dostala k víře tak, že už potřetí otěhotněla, přestože pečlivě používala ochranu. Dvakrát předtím šla na potrat u jednoho gynekologa a potřetí otěhotněla ve vztahu právě s ním. Ten jí na to řekl, že je to prostě nemožné, protože ochranu používali naprosto bezchybně, a ona určitě musela být nějakého jiného muže. Yoshiyova matka po tom byal tak zoufalá, že chtěla skoro zpáchat sebevraždu, ale zastavil ji jistý kněz a pomohl jí z toho. Matka Yoshiyovi jedno dne řekla, že je sice syn Boží (jak mu lidé okolo tvrdí), ale jeho biologický otec byl právě ten gynekolog a ten měl utržený pravý ušní lalůček.

Thailand má za hlavní postavu Satsuki. Ženu v období klimakteria, která právě letí z Japonska do Thajska na konferenci odporníků na štítnou žlázu v Bangkoku. Po skončení koference si ještě rozhodně týden odpočinout a udělat si příjemnou dovolenou, takže jí jeden známý zařídí ubytování v luxusním hotelu a osobního řidiče, který se tam o ni bude týden starat. Řidič s velice pěknou limuzínou se jmenuje Nimit. Mluví dobrou angličtinou bez přízvuku a je to velice slušný muž po šedesátce. Nabídne Satsuki, která ráda plave, že ji zaveze na jeden odlehlý plavecký bazén, jaký je určený pro sportovní plavání, což pro hotelový bazén zrovna neplatí. Satsuki s tím souhlasí a takhle tam jezdí celý den týden. Ještě se ji za tu dobu zeptá, odkud z Japonska pochází, protože slyšel o zemětřesení v Kobe. Ptá se Satsuki, jestli tam někoho nezná. To ona popře, přestože tam zná dle jejího označení "toho chlapa".

Žabák, zachránce Tokia nás vnese do dost zvláštní situace. Pan Katagiri přijde do svého bytu a tam objeví velkou mluvící žábu. Žabák ho vyzve, ať jde dovnitř. Začne mu začně něco říkat a nejdůležitější informace, kterou Katagiri pochytí je, že potřebuje pomoci se záchranou Tokia. Když se konečně vzpamatuje z toho šoku, zeptá se Žabáka, o co vlastně jde. Ten mu vysvětlí, že pod zemí žije Žížala, která pokud se rozčílí, dokáže způsobit zemětřesení. A přesně takové zemětřesení má naplánované v Tokiu poté, co ji vybudilo zemětřesení v Kobe. Prosí tedy Katagiriho o pomoc, což sám Katagiri nechápe. Přece jen je to obyčejný člověk bez nějakých speciálních schopností, co nemá žádné zvláštní zážitky a naopak má spíš až moc vad. Navíc je to přece jen obří Žabák, co ho žáda o pomoc.

Medovníky začíná vyprávěním jedné vymyšlené pohádky o medvědovi Masakichim, který má spoustu medu a prodává ho na trhu. Vypraveč, Junpei, na vysoké škole studoval literaturu (později se z něj stal povídkář) a sezmánil se tam s Takatsukim, co ho rozhodnul oslovit. Stejně tak Takatsuki oslovil i Sayoko a z nich třech se stali skvělí kamarádi. Všude chodil spolu, všechno spolu dělali a byli prostě nerozlučná trojice. Junpei se do Sayoko zamiloval, ale nechtěl jí do dát najevo, aby neporušil tohle jejich kamarádství. O to větší šok pro něj byl, když mu Takatsuki oznámil, že má Sayoko rád a společně se sblížili a začali spoulu chodit. Junpei to nesl pár dní těžce, ale nakonec se všechno srovnalo. Po vysoké škole měli Takatsuki a Sayoko svatbu, po nějaké době se jim i narodila dcera Sara, které právě Junpei v aktuální dějové linii vypráví pohádku. A na povrch také vyplívají všechny možné složitosti vztahů téhle kamarádské trojice.

Můj názor:

Upřímně mě dost překvapilo, když jsem zjistila, že Murakami vydal pár povídek takhle dohromady. Nějak jsem od něj zvyklá na celistvá díla a nebyla jsem si jistá, jak to přesně bude vypadat. Jenomže po přečtení téhle knížky mám pocit, že je Murakami přesně pro tenhle typ krátkých povídek zrozený. Bylo to jedno z nejlepších děl, co jsem od něj četla. Mělo to takové zvláštní a osobité kouzlo. Možná to trochu podtrhovala právě ta atmosféra zemětřesení. Celkově se mi líbily všechny povídky, ale nejvíc mě zaujaly Medovníky. Mám prostě slabost pro milostné trojúhelníky a z toho mě asi nikdo nedostane. Navíc mi byla postava Junpeie ohromně sympatická a v něčem mi trochu připomněla Martina Edena. Je docela zajímavé, že v Krajině se žehližkou zmiňovala Junko právě jednu povídku od Jacka Londona. A ještě větší náhoda je, že Junpeie a Junko jsem si ze všechny povídek oblíbila nejvíc. Mám ráda takové drobné a nenápadné spojitosti. Nadpřirozenost zapletl Murakami intenzivně jenom do jedné povídky, i když nádech nadpřirozenosti byl asi všude. To by si on nemohl odpustit, ale já jsem za to ráda, protože mám ty drobné náznaky moc ráda. Bude mi ctí tuhle knížku doporučit, je vážně skvělá a navíc si tam člověk úžasně uvědomí Murakamiho spisovatelské schopnosti, které jsou pro mě obdivuhodné.

"Junpei si umínil, že zkusí psát úplně jinak než doposud. Zkusí psát o těch, kdo sní o tom, že dlouhá noc skončí, znovu se ukáže slunce, a oni v jeho světle pevně obejmou ty, které mají rádi. V tuhle chvíli je ale potřeba, aby byl tady a chránil Sayoko a Saru. Nikdo, ať je to kdokoliv, je nesmí zavírat do žádných záhadných beden. I kdyby padalo samo nebe, i kdyby s rachotem pukala zem."

Velký Gatsby

16. srpna 2011 v 14:52 | Myia

Rok: 1925
Autor: Francis Scott Fitzgerald

Vypravěčem románu je Nick Carraway. Mladý muž, který se rozhodně přestěhovat na východní pobřeží USA a tam obchodovat s cennými papíry jako tolik lidí v té době. Pronajme si tedy dům na Západní Vejci (část New Yorku přejmenovaná autorem), který sice není úplně honosný, vedle vedlejšího úžasného sídla vypadá dost prostě, ale jemu to alespoň v rámci možností nevadí. Po přestěhování zjistí, že se na Východní Vejce (další část New Yorku) přestěhovala jeho sestřenka s manželem, a tak se je rozhodně navštívit. Jeho sestřenice Daisy je mladá velice půvabná dáma se vším všudy. Vzala si Toma Buchanana, který je milionář, žijí ve velkém sídle a mají spolu jedno dítě. Na návštěvě u nich se Nick seznámí ještě s Jordan Bakerovou, kamarádkou Daisy ještě z jejího mladí a profesionální golfistkou. Tam mu podá informaci, když jsou na chvíli sami, že Tom má údajně milenku (o čem se Nick později utvrdí, když mu ji Tom představí a zavede ho do jejich společného bytu v New Yorku) a atmosféra toho se rozprostírá v celém domě. Pak se ho ještě zeptá, jestli zná Gatsbyho se Západního Vejce. Nick ho sice nezná osobně, ale je to jeho soused s tím obrovským, honosným sídlem. Gatsby pořádá pravidelně ohromné věčírky, kam chodí spousta nepozvaných lidí a je tam vždycky veselo a spoustu jídla i pítí. O Gatsbym se tam roznáší spousta zvěstí, ale nikdo vlastně pořádně neví, jak to s ním ve skutečnosti je. Na jeden z večírků je Nick dokonce pozván (což je opravdu málo hostů). Potká se tam s Jordan a tráví tam společně nějaký čas, stejně tak tam stihne poznat několik přiopilých lidí. Celkem nedávno po všech možných událostech ho Gatsby požádá o laskavost, kterou mu ovšem sdělí právě Jordan. Ukáže se, že Gatsby zná Daisy z minulosti a velmi touží se s ní znovu setkat. Nick ji tedy musí pozvat na čaj, kam "náhodou" zavítá i Gatsby, aby se zase po letech setkali. Tak se odhaluje jejich vztah, který Nick sleduje společně s Gatsbyho odhalováním povahy a skutečné pravdivé minulosti, seznamováním se s jeho podivnými známými a vývojem vlastní osobnosti.
"A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti."

Můj názor:

Tak jsem konečně přečetla Velkého Gatsbyho. Mám z toho nevýslovně dobrý pocit i díky tomu, že jsem nedávno poslouchala jeden rozhovor s Chuckem Palahniukem a on tam zmiňoval z tého knihu jednu scénu a bylo příjemné vědět, o co jde, a chápat jeho pocity ohledně toho. Ale aby přestoupila ke knížce jako samotné. Ze začátku čtení jsem byla velice skeptická, protože se mi četla docela složitě a úplně jsem nepochytávala všechny myšlenky, ale to se nějak samo od sebe změnilo a byla jsem prudce a efektivně vtažená do děje. Jedno se panu Fitzgeraldovi musí nechat... popisuje lidské výrazy ve tváři jako nikdy jiný a je to neuvěřitelně zajímavé a poutavé. Stejně tak mu jde popis pocitů, povah a reakcí na nečekané situace. Upřímně si myslím, že musel být trochu psycholog a mít nastudované lidi, aby dokázal něco takového napsat. Nevidím úplně do pozadí jeho celkového díla, natolik jsem ho jako autora rozhodně nezkoumala, ale doufám, že budu mít příležitost se s tím seznámit ještě o něco víc. Velký Gatsby je skvělá knížka. Jen nevím, jestli bych ji označila za nejlepší americké literární dílo, jak jsem si někde přečetla. Rozhodně to byla hezká, obdivuhodná a zajímavá knížka, jen se nepouštím do takového ohromného vychvalování.

"Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní cnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal."

Teď si říkám, jaké postavy mě vlastně zaujaly. Všechny měly v sobě něco, za co jsem je měla ráda a pak něco, za co bych jim nejradši namlátila. Ale tak to bývá normálně i u lidí, takže je to značně realistické. Nejvíce mi k srdci přirostl asi právě Nick. Jeho schopnosti pozorování a to, jak dokázal být svůj, i když se pohyboval v takové někdy až stereotypní společnosti, bych řekla. Bylo mi ho trochu líto, že byl vtažený do situace, se kterou neměl skoro nic společného, ale přesto byl nucený se účastnit málem všeho. Soucítila jsem s ním u konce a hodně. Tam se ukázal jako rozumný a správný člověk. Samozřejmě nám v průběhu knížky ukázal, že má i svoji tmavou a ďábelskou stránku, jaká mi byla taky moc sympatická. Gatsby byl pro mě jako jedna velká záhada. Nedokázala jsem si ujasnit myšlenky ohledně něho stejně jako Nick, takže nevím, jak ho vlastně vnímám. Někdy to dokázal být člověk na úrovni, ale jakmile přišlo na Daisy, ukázal se mi jako slaboch a přecitlivělý člověk. Čekala bych od něj něco víc, ale zaslepenost láskou je zaslepenost láskou, co si budeme povídat. Daisy jsem také moc nemusela. Neuměla nic pořádně utnout a chovala se rozmazelně. Jordan bych přála, aby Nicka víc pochopila, ale to s jejím lehce "omezeným" vnímáním světa nešlo. Každopádně všechny charaktery tam měly svůj význam a nebyly nucené, což je velký úspěch.

"Všechno, co říkal, dokonce i jeho děsivá sentimentalita, mi něco připomínalo. Prchvý rytmus, úlomky ztracených slov, které jsem slyšel někdy dávno v minulosti. Na okamžik se mi na jazyk drala jakási věta, bojovala o zrození, a rty se pootevřely jako rty němého člověka, jako kdyby se na nich odehrával větší zápas než jen záchvěv polokaného vzduchu. Ale nic se z nich neozvalo a to, nač jsem se málem rozpomněl, zůstalo navždy nesdělitelné."

Zvláštní na téhle knížce je, že vím jednu věc... budu si ji chtít pravděpodobně přečíst znovu. To se nestává skoro nikdy a samotnou mě to zaskočilo. Asi mám pocit, že je tam toho mnohem víc na objevování, co objevit chci. Člověk musí trochu umět číst mezi řádky, jinak mu ta knížka přijde nudná. Nepřijímat informace jenom tak pasivně, ale trochu aktivně s němi pracovat a vžívat se do situace jednotlivých postav. Pan Fitzgerald nás naštěstí nutí být opavdovými čtenáři, alespoň mně to tedy tak přišlo. Knížku bych doporučila určitě už jenom z toho důvodu, že je to literární klasika a člověk o ní docela často slyší nebo čte určité zmínky. Je to dobré pro všeobecný přehled. Když pominu tohle, doporučila bych ji tak jako tak, jen si nemyslím, že ji většina mé generace dokáže přijmout tak, jak by přijatá být měla. Nehledíme na to, že moje generace prakticky vůbec nečte, pokud nepočítáme fantasy a podobně. Závěrem bych jen chtěla říct, že je to moc pěkný román a rozhodně stojí za přečtení.

"Neodpověděla. Obrátil jsem se k odchodu, rozzloben a napůl do ní zamilován, a bylo mi toho strašně líto."

Na jih od hranic, na západ od slunce

13. srpna 2011 v 21:50 | Myia

Rok: 1992
Autor: Murakami Haruki

Hlavní postava této knihy, Hajime, nás hned na začátku ujistí, že na jeho narození nebylo nic moc zajímavého a ostatně ani na jeho vyrůstání. Jen jedna věc ho dost oddělovala od ostatních a to byl fakt, že je jedináček. Takových lidí za jeho mládí bylo málo a dost ho za to odsuzovali. Asi v pátem ročníku ale poznal stejně starou dívku, která byla rovněž jedináček. Jmenovala se Shimamoto a její další odlišností bylo, že kulhala na levou nohu kvůli obrně, co prodělala v dětství. Hajime a Shimamoto se spolu rázem spřátelili, skvěle spolu vycházeli a naprosto si rozuměli ohledně literatury, hudby i názorů. Jejich společnou idylku přerušilo stěhování Hajimeho do jiného města. Párkrát se spolu ještě viděli, ale nakonec se přestali vídat úplně. Hajime tedy vstoupil do nového žviota už beze své drahé Shimamoto. Měl poměrně obyčejné dospívání. Našel si dívku, Izumi, se kterou dobře vycházel a měl ji rád. Jenomže to se zvrtlo, jakmile potkal Izuminu sestřenici. Přeskočila mezi nimi sexuální jiskra a začali se stýkat jenom kvůli tomu jednomu. Izumi na to časem ovšem přišla a dost ošklivě se rozešli. Hajime pak začal chodit na vysokou školu, nezažíval nic moc zajímavého. Hned po škole nastoupil do firmy, kde ho práce ale vůbec nebavila. Jeho záchranou se však stalo náhodné setkání s o pět let mladší Yukiko. Okamžitě se do ní zamiloval a po třech měsicích požádal ruku. Yukiko byla dcera jednoho dost dobře finančně zajištěného podnikatele a ten Hajimemu nabídnul že mu půjčí peníze na jeho vlastní podnikání. Ten neváhal a otevřel si jazzový bar. Všechno šlo skvěle, bar mu jen kvetl, brzy si otevřel i další, měli s Yukiko dvě děti, ale do jeho života se vrátila minulost... do jednoho z jeho barů přijde Shimamoto. A jejich obnovení vztahu a komplikace můžou začít.
"Jen by rázem bylo o jednoho nešťastného člověka víc."

Můj názor:

Řekla bych, že Murakami napsal prostě příjemný romantický příběh. Sice jsem ho každou chvíli podezřívala, že tam zapojí nějaké nadpřirozeno, ale to se nestalo. Přesto mám pocit, že něco nadpřirozeného za tím koncem bylo. Shimamoto nebyla jen tak někdo a její existence byla jedna velká záhada. Možná bych byla ráda, kdyby se to v knížce vyjasnilo, ale pokud to Murakami nechtěl, věřím, že je to lepší tím způsobem, jakým to napsal. V podobných věcech jsem se mu naučila důvěřovat, protože ho jako spisovatele obdivuju. Na mě píše až moc příběhů o lásce, ale dokáže je obohatit i o něco zajímavého... přiznejme si, že většina lidí stejně pořád řeší milostné problémy, tak o čem jiném by se asi tak mělo psát, když už musím myslet vyloženě realisticky. V téhle knížce jsem přeze všechny zajímavé popisy emocí a milý příběh nenašla nic, co by mě efektivně vtáhlo do děje a upoutalo. Nevím proč, asi jsem se dost nesoustředila na čtení nebo něco takového. Murakami také mohl tentokrát nenapsat tak dobrou knížku... i takové věci se dějí na naši plateně převrácené vzhůru nohama. Ale i přes nějaké námitky byl tento román pěkný a hezky se četl.

"Možná jsme cítili, jak jsem nedokonalí, a že se to musíme pokusit nějak skrýt, vyplnit něčím nově vytvořeným. Stáli jsme před dveřmi k změnám, a v nejasném, bledém světle se sami dva na deset vteřin chytli za ruce."

Hlavní postavy byli oba jedináčci, takže jsem se s nimi docela dokázala sžít. Hajime mi byl od základu sympatický, protože jsme měli v mnoha věcech dost podobné povahy i názory. Jen bych asi nebyla v některých případech svědomitá jako on a nejsem takový nadšeněc pro hudbu. Ale jeho opakování těch samých chyb a uvědomování si situace zcela chápu. Trochu mi vadila jeho nerozhodnost, jenomže, když jsem se nad tím zamyslela, mi došlo, že moc na výběr neměl. Kdo by chtěl přijít o svoje pevné místo. Shimamoto byla záhadná a zároveň kouzelná. Na můj vkus až moc dokonalá postava, ale u Murakamiho se tomu nedivím. Vždycky má jednu dokonalou ženu, která má ale nějakou podivuhodnou chybu... dobře, ne zrovna chybu, jen se něčím zásadním a záhadným liší. Pak mě ještě hodně zaujal Hajimeho tchán se svým obchodním uvažováním. Jako člověka jsem ho musela obdivovat a kritizovat zároveň za jeho ne zrovna legální postupy. Celkově byli postavy dobré, i když bych jim možná někdy vyčetla až moc velkou pokoru.

"Nahoře na nebi kroužili ve velých kruzích luňáci. Ti se mají, pomyslel jsem si. Lítají si jen tak po obloze, a nemusí si lámat hlavu s nějakou antikoncepcí."

Proměna

13. srpna 2011 v 18:20 | Myia

Rok: 1915
Autor: Franz Kafka

Celý děj knihy se očí okolo toho, že se jednoho rána probudil obchodní cestující, Řehoř Samsa, proměnený na podivuhodný hmyz. Žil v bytě se svojou rodinou... matkou, otcem a sestrou. Všechny finanční záležitosti rodiny zařizoval on. Vydělával jako jediný, splácel dluhy a platil všechny poplatky. Sledujeme, jak se Řehoř se svojí proměnou vyrovnává a jak se k němu chovají členové rodiny. Sestra se o něj stará, přestože se ho napřed bojí. Časem už ale dělá všechno ryze mechanicky a ani se o něj moc nezajímá. Matka za ním nechodí, jelikož má slabé zdraví a sestra s otce mají obavy, že by se jí mohlo přitížit. Otec se raději moc nezapojuje, má starosti se scháněním peněz. Řehoř se zatím učí žít jako brouk a snaží se být ke zbytku rodiny ohleduplný, jenomže to ho také časem omrzí při jeho utápění se v bezradnosti.

Můj názor:

Vzhledem k tomu, že je tato knížka velice krátká, nestihla jsem si na ni asi utvořit úplně ucelený názor během čtení, ale tvořím si ho teď při vybavování všemožných detailů. Něco od Franze Kafky jsem si chtěla přečíst už dávno a tohle se nabízelo jako ideální ukázka jeho schopností. Musím obdivovat jeho vypravovací styl i schopnost popisu, která zde byla dozajista značně komplikovaná. Je zajímavé, kolik myšlenek se dá za tím dílem najít (také je spousta teorií ohledně této krátké knihy). Řehoře mi bylo většinu času líto, i když jsem mu nadávala každou chvíli do idiotů. Nemůžu ani říct, že bych si tam nějakou postavu oblíbila, o tom ta knížka rozhodně není. Je to prostě popis absurdní a bezvýchodné situace. Nejvíce mě překvapilo, jak moc mě dojal konec, to jsem skutečně netušila. Mrzí mě, že k této knížce nemůžu napsat nic delšího, na to bych asi potřebovala zdát dílo Franze Kafky lépe. Rozhodně mě ale Proměna navnadila, abych se o něj nadále zajímala.

"Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz."

Andělina země

15. července 2011 v 0:08 | Myia

Rok: 1999
Autor: Frank McCourt

Tato knížka je pokračování úspěšné autobiografie Andělin popel. Začíná přesně tam, kde Andělila země končí a to je chvílí, kdy Frank opouští Irsko a pluje do Ameriky. Na začátku je samozřejmě plný nadějí a představ. Pomáhá mu jeden kněz, se kterým byl na lodi, ale přeruší spolu styky, když se stane jeden nemilý incident při knězově opilosti. Frank ve svých devatenácti letech pracuje, posílá nějaké peníze své matce do Irska a sní o tom, že jednoho dne bude více na výši a bude si žít jako všichni ti bohatí lidé, které denně vídá v hale hotelu, kde zametá a vysypává popelníky. Když žačně válka v Korei, je Frank napřed poslán na vojenský výcvik a následně do Evropy, kde napřed cvičí psy, ale pak se dostane k zapisování různých věcí ve skladu. Po opuštění války se vrací do Ameriky, nadále pracuje, ale cítí, že mu to nestačí. Přestože nemá maturitu, pokusí se dostat na vysokou školu díky veteránskému stipendiu z války a své velké sečtělosti, což mu překvapivě vyjde. Studuje na pedagogické fakultě, kde pozná Albertu, nejkrásnější dívku jakou kdy viděl, a začnou se spolu stýkat. Po dostudování vysoké školy nám Frank popisuje svoji práci učitele, vztahy, lidské osudy, se kterými se setkal, svatbu, manželství a nakonec také narození dcery nebo smrt obou rodičů.
"Tak tady máš ten svůj sen."

Můj názor:

Moje velká láska se mi vrátila. Ano, přiznávám, mám pro Franka McCourta slabost. Sice jsem od něj před touhle knížkou četla jenom Andělinu zemi (ale on toho také moc nenapsal... tři knihy, pokud si dobře pamatuju), ale ta mě hluboce zasáhla a patří mezi moje nejoblíbenější. Samozřejmě jsou věci, ve kterých bych mohla Franka kritizovat, jenom že se do toho nerada pouštím. Zbožňuju to, jak se dokáže navrátit do svých mladých let a dát tomu tu krásnou naivitu. Jeho vracení se v čase je naprosto okouzlující. Andělina země na mě asi nezapůsobila tolik silně (irská chudoba je přece jenom mnohem výraznější téma), ale sledování dalších Frankových osodů byla pohádka. To je prostě člověk, kterého si buď zamilujete nebo vám bude nesympatický. Je úžasné, čeho dostáhnul, přestože nepřízeň osudu v jeho životě pro něj byla zcela běžná a nepocházel z movitých poměrů, to vskutku ne. Ráda bych si dovolila takovou ryze osobní poznámku a tou je, že se mi knížka četla opravdu zajímavě, protože v ní měla moje kamarádka podtrhané různé věty (četla jí přede mnou a často spolu mluvíme o literatuře). Skoro z toho šel pocit, jako bych nečetla sama a to bylo takové milé. Knížku hodnotím jako obohacující a moc příjemnou na čtení. Franka jako osobnost bych ráda rozebrala v jiném článku. Andělinu zemi doporučím, pokud někdo četl Andělin popel (který doporučuju rozhodně, protože je to nádherná autobiografie) a rád se dozví, jak to s naším milým Frankem a jeho špatnýma očima pokračovalo.

"Někdy mě napadá, že bych mohl být ten nejlepší katolík na světě, jen kdyby mě zbavili těch kněží a nechali promluvit si s Bohem tady v posteli."

Norské dřevo

7. července 2011 v 19:55 | Myia

Rok: 1987
Autor: Murakami Haruki

Třicetisedmitelý Toru Watanabe sedí v letadle a z reproduktorů se spustí písnička Norwegian Wood (Norské dřevo) od skupiny Beatles. Uvrhne ho to do vzpomínání a ve vzpomínkách se přenese do doby, kdy mu bylo osmnáct let. V tu dobu potkal po delší době dívku jménem Naoko, kterou znal už ze střední školy. Byla to přítelkyně jeho jediného kamaráda, Kizukiho. Naoko s Kizukim se znali už od dětství a tvořili opravdu skvělý pár. Toru obvykle chodil ve s nimi a dohromady si dobře rozumněli. To vše skončilo dne, kdy Kizuki ve svých sedmnácti letech spáchal sebevraždu, od té doby spolu nijak nekomunikovali, dokud se jednou náhodou nepotkali ve vlaku, nevystoupili na náhodné stanici a nešli na dlouhou procházku. Toru v té době bydlel na koleji. Sdílel společně pokoj se spolubydlícím, kterému říkal Extrém, protože byl takový lehce zvláštní a posedlý čistotou. Toru a Naoko se začnou následně stýkat, chodí spolu na dlouhé procházky a povídající. Řeč na Kizukiho ovšem nikde nepřijde. V den Naočiných dvacátých narozenin zažijí zvláštní noc a vyspí se spolu. Od té doby se Torovi neozve. Ten jí starostlivě píše dopisy k jejím rodičům a až po dlouhé době mu přijde dopis, že je Naoko momentálně v senatoriu, protože má psychické problémy, ale nabídne mu, že ji může navštívit. Mezi tím poznává na univerzitě dva zajímavé lidi. Zaprvé Nagasawu, velice schopného a majetného mladíka, který věčně v baru láká ženy do postele a je v tom velice úspěšný (Tora začne brát s sebou). A pak Midori Kobayashi, trochu praštěnou dívku se svérázným projevem. Z těch dvou se stanou kamarádi se zajímavým poutem. Toru se tedy vydává do senatoria za Naoko a tam potkává Reiko Ishidu, Naočinu spolubydlící, které je v senatoriu (není to přesně senatorium, ale místo, kde se lidé snaží vyřežit své psychické problémy) už sedm let, takže je částečně i zaměstnanec, protože tam učí hře na hudební nástroje (hlavně je odbornice na klavír, ale často také hraje na kytaru). A tak se život Torua tvaruje a nabývá podoby, ve které se on sám pomalu začíná ztrácet, i když se snaží dělat všechno proto, aby se zachoval co nejlépe.
"Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá."

Můj názor:

Tahle knížka mě velice příjemně překvapila a můžu říct, že ve mě zanechala dost hluboké emoce. Jako první mě zarazilo, že je tam použit mnohem bohatší jazyk a kreativnější popisy než v ostatních knížkách, které jsem on Murakamiho četla (Afterdark, Sputnik, má láska, Kafka na pobřeží). Bylo to rozhodně mile osvěžující, i když já jsem spíše typ člověka, který klade důraz na myšlenkovou a hlubokomyslnou stánku knížek. Ta tu samozřejmě také nechyběla, jak se dalo od Murakamiho očekávat a znovu si u mě potvrdil pověst skvělého psychologa a člověka dbajícího na lidské pocity, vnímání a prožívání. Je tu vynechané nadpřirozeno a knížka se pohybuje pouze v poli reality a myslím, že je to tady jen a jen dobře, nadpřirozeno by vším je zbytečně zamíchalo (i když... kdo ví, možná by to Murakami zvládnul). O to se dostatečně sami postarali skvěle vytvořené postavy, které působili tak reálně, až mě z toho mrazilo.

"Když jsem pak po příjezdu do Tokia začal na koleji svůj vytoužený nový život, snažil jsem se jen o jedno: o ničem už příliš nehloubat a od všeho, co bylo, se co možná nejvíc odříznout. Chtěl jsem zapomenout na všechny zelené kulečníkové stoly, červené Nissany třistašedesátky a bíle kytky na školních lavicích, zapomenout dokonale a beze zbytku na kouř, stoupající z vysokého komínu krematoria, na masivní těžítka ve výslechové místnosti, přál jsem si zapomenout úplně na všechno."

Hlavní hrdina, Toru, byl takový zvláštně obyčejný (stejně jako celá knížka) člověk a relativně jsem si ho oblíbila. I když bych ho někdy nejradši nakopala za jeho věčné úvahy. Působil sice moc chytře a teoreticky mu všechno šlo, jenomže udělat něco hodně radikálního, k tomu se opravdu zrovna neměl (když nepočítáme sex a jiné sexuální prakticky). Ale jistým způsobem jsem se v něm našla a možná i proto mě tolikrát rozčiloval. Naoko jsem nijak moc nevnímala z její povahové stránky, ale spíš mi pozornost bloudila směrem k jejím psychickým problémům. Ale nějak jsem měla takový zvláštní pocit, že si nezasloužila náklonost Reiko, která mi byla moc sympatická, přestože na ni její psychické problémy zanechaly spoustu následků. Rozhodně se jí však nedalo odepřít, že se snažila mít zdravý přístup a nadhled. Dále mi hodně v hlavě utkvěla Midori. Byla skvěle bezprostřední, uvolněná a přitom zamyšlená. Normální dívka s logickými názory a přístupem k životu, jaký obdivuju a nesmírně závidím. Jen bych si pro ni přála více štěstí. Pokud pominu Nagasawu, jehož názory byly vělice poučné a oceňovala jsem jeho realismus a stoismus, moc se mi zalíbila jeho přítelkyně Hatsumi. Mám ráda takové elegantní lidi a ona musela být neskutečně kouzelná (jen lehce naznačená vedlejší postava a zmínka o jejím konci mě mrzela snad ze všech nejvíc). Ve shrnutí bych řekla, že tu Murakami vytvořil skvělé charaktery a všichni nenásilně a moc příjemně doplňovali příběhovou linii.

"Občas si připadám jako správce muzea. Prázdného muzea, kam nikdo nechodí a které hlídám jen sám pro sebe."

Norské dřevo budu moci s čistým svědomím doporučit jako zajímavé lidské drama. Sice jsem psala o bohatosti jazyka, ale pořád to není na té úrovni, jakou by si přálo spoustu lidí s většími požadavky na neopakování se slov a tak dále. Je to Murakamiho styl, mám ho osobně moc ráda a jako moderní spisovatel pro mě patří mezi ty přední. Z téhle knžíky jsem si odesla spoustu zajímavých pohledů na svět a životních názorů. Některé věci mě tam zarazily, jak je tomu u Murakamiho zvykem a některé zase dojaly v té hloubce, ve které mohu být já dojatá (a to je v obecném měřítku velice málo, ale pro mě to znamená hodně). Bylo to velice neobvyklý literární zážitek a jsem za něj moc ráda.

"Ona totiž věděla, co se stane, až moje vzpomínky vyblednou a zmizí. A proto mě tolik prosila: ´Nikdy nezapomeň, že jsem byla na světě´. Teď už to chápu, a je mi z toho pomyšlení k nesnesení smutno: Naoko mě nikdy neměla ráda."

Pygmej

4. července 2011 v 12:16 | Myia

Rok: 2009
Autor: Chuck Palahniuk

Knížka je vyprávěná třináctiletým chlapcem z blíže neurčeného nedemokratického státu (ve vyprávění se projevuje jeho krkolomná angličtina). Chlapec je součástí Operace zkáza vedené proti Spojeným státům americkým. Je to operativec, agent č. 67, který společně s dalšímu operativci přijede do Ameriky na šestiměsiční výměnný pobyt. Dostane se do křesťasnké čtyřčlenné rodiny Cedarovic ve složení: kravský otec, kuřecý matka, prasečí psí bratr a kočičí sestra (on je tak alespoň označuje). Cílem Operace zkáza je narušit Spojené stát pomocí vědeckého projektu, do kterého se všichni operativci přihlásí a mají za úkol vyhrát, aby mohl být splněn jejich úkol. Operace zkáza má ještě spousty dalších podmínek jako je oplodnění amerických dévek a nakupování věcí k sestavení nebezpečné látky. Náš milý operativec, kterému jeho hostitelská rodina říká Pygmej, nám dává nahlédnout do děje v křesťanské rodině, ve škole a také vzpomíná na svůj výcvik v domovském státu, do kterého se zapojil už jako čtyřleté dítě. Umí ovládat spoustu chvatů, je velice fyzicky zdatný, jde mu skvěle chemie, ale jinak je jeho hlava zaplněná pouze poslaním splnit operaci a nenávistí k USA, i když nalezneme znaky individuality.
"Vnitřek myslícího stroje operativce mě tajně, žádným hlasem říká... bor... brom... cer..."

Můj názor:

Tahle knížka se mi zpočátku vůbec nelíbila kvůli tomu, jak byla napsaná. Osekaně, redukovaně a prostě prapodivně, ale časem jsem si na to zvykla, jak mě Chuck ponořil do hloubky románu tím způsobem, který ovládá jen on. I přes ten zvláštní způsob vyprávění (obdivuju překladatele) se tam daly nalézt hluboké myšlenky a hlavně pravda o dneším konzumním světě, která podle mě neplatí jenom pro Ameriku, i když tam je to extrémní, ale i pro spoustu ostatních demokratických států. Nejsympatičtější postava pro mě byl asi Trevor Stonefield tpějící dost pravděpodobně Stockholmským syndromem. Jeho tragický konec mě skoro až dojal a zajímalo by mě, jaká by byla tahle knížka z jeho pohledu. Jak vnímal Pygmeje doopravdy, ale city, které vyslovil, se zdály skutečné. Pořád ve mně přetrvává názor, že počatečný tvorba Chucka Palahniuka je lepší než ta blížící se k dnešní době a nemůžu si pomoct. Tímhle dílem udělal obrovský risk a obávám se, že mohl spoustu svých čtenářů zklamat nebo odradit. V mém případě to sice neplatilo, ale zároveň bych neřekla, že se mi ta knížka líbila tolik jako jeho ostatní. V porovnání s těmi dost pokulhává, i když se to samozřejmě porovnat nedá, Pygmej je v určitém smyslu unikátní. Asi bych tu knížku nedoporučila nikomu, kdo nemá rád brutalitu Chucka už z předchozích knížek a neocení jeho tragikomické nadání.

"Pokud operativec četně kopá psa... pokud fackovací rukou pleská reprodukční partnerku... pokud operativec bodne, zavraždí blížního, pak napodobuje přesně poučení božstva. Některé dnes je okamžikem vyhubení - šloy by, že srdce vybuchne, nebo dojde ke konzumaci toxické potraviny - a to vyhubení není tragédie, není velké plýtvání, aby urazilo božstvo. Pravda je, že vyhubovací hříšník koná skvělou velkou radost božstvu. Víc hříchu, víc zločinu, říká školitel, víc se božstvo bude radovat vyhubením operativce."

Kafka na pobřeží

24. června 2011 v 21:20 | Myia

Rok: 2002
Autor: Murakami Haruki

Kniha se skládá z dvou hlavních dějových linií, které se důležitě navzájem ovlivňují. První je vyprávění patnáctiletého chlapce, Kafky Tamuri (Kafka není jeho pravé křestní jméno), který je na útěku z domova. Snaží se uniknout před svým osudem vyřknutým jeho otcem. Jede tedy autobusem z Tokia až do Takamatsu, kde se setká s dívkou, Sakurou, sedí vedle sebe po část cesty a ona mu na sebe dá telefoní číslo. V Takamatsu se ubytuje v jednom hotelu, chodí do posilovny a především pravidelně do jedné soukromé knihovny. Tam se seznámí s panem Oshimou, pohledným mladým mužem (později se ukáže, že je pan Oshima vlastně žena... tedy, jeho pohlaví a všeobecně orientace jsou složitě vysvětlitelné), který má na starosti chod knihovny. Její manažerkou je slečna Saeki a ti dva tam udržují spořádanost a mírumilovnost. Kafka tam je po pár dnech jako doma, čte si, ale pořád zůstává uzavřený. Všechno se pokazí, když se jednoho dne večer probere v křoví, nic si nepamatuje a má na tričku krev někoho jiného. Ví, že už se nemůže vrátit do hotelu, a tak ho jako první napadne zavolat Sakuře. Na nikoho jiného totiž nemá kontakt. Ta ho vezme na chvíli do bytu její kamarádky, kde momentálně bydlí, když je ona pryč. Ale Kafka si z mnoha důvodů uvědomí, že tam nemůže zůstat a tak se po přespání odebere včasně do knihovny, kde se ho ujme pan Oshima. Zaveze ho do jedné opuštěné chatky, kterou vlastní napůl se svým bratrem, obklobené lesy, aby tam zůstal, než se věci zklidní a on mu bude moct zařídit práci v knihovně a také ubytování. Když se vrací po pár dnech tedy zpět, v jeho pokoji v knihovně se začnou dít zvláštní věci souvicející se slečnou Saeki a také zjistí, že byl jeho otec (mimochodem slavný sochař) zavražděn. Druhá dějová linie se zaměřuje na pana Nakatu. Tento šedesátiletý pán zažil ve svém dětství jednou zvláštní událost. Jeho třída byla zrovna na procházce s jejich učitelkou, sbírali houby a najednou všichni až na učitelku v podstatě odpadli. Tedy, spadli na zem, ale neupadli do bezvědomí, a ještě zvláštnější bylo, že se po několika hodinách sami od sebe probrali a nic jim nebylo.... všem až na Nakatu. Ten od té události všechno zapomněl, dokonce i číst a psát a jeho přemýšlení je také velmi omezené. Ale má jednu speciální schopnost a to je mluvit s kočkami, čehož využívá při svém přividělávání si hledáním zatoulaných koček. Zrovna když hledá jednu, dostane se při své nevědomosti do velkého problému. Potká pána, který o sobě tvrdí, že je Johnnie Walker (ano, ten pán, co se objevuje na lahvy stejnojmenné whisky) a také tak vypadá. Johnnie Walker je skutečně zvláštní člověk, který chytá kočky, odřezává jim hlavy, jí jejich srdce a pak chytá jejich duše, z nichž sestavuje flétnu. Tak to alespoň popsal panu Nakatovi a rovněž mu řekl, že chce zemřít a právě pan Nakata mu má odebrat život. Nakata něco takového nechce udělat, ani to pořádně nechápe, ale jak sleduje jeho zacházení s kočkami, probodne ho nožem. To odstartuje několik podivných a nadpřirozených situací a vydání se pana Nakaty na cestu pryč, i když sám neví kam (pozná to prý, až tam dorazí). Po cestě potká mladého řidiče kaminonu jménem Hoshino, který je velice svérázný a začne pana Nakatu na jeho podivné cestě doprovázet.
"Kývám. A jsem konečně nadobro ztracený."

Můj názor:

Pokud bych měla popst svůj vztah k téhle knížce... je to pro mě umělecký klenot. Většině lidí, které znám, by se ta knížka nelíbila zapletením nadpřirozených prvků, ale mě naprosto okouzlila. Murakami se tentokrát vyznamenal a já to přečetla za tři dny celá uchvácená (nehledě na to, že jsem musela Kafku na pobřeží co nejdřívě vrátit do knihovny, ale stejně si myslím, že bych to přečetla stejně rychle). Spojistost mezi oběma dějovými liniemi byla vymyšlená geniálně a bylo tam znát, jak se dva lidé mohou ovlivňovat a podstatně spolu souviset, aniž by se potkali a vůbec o sobě něco navzájem věděli. Obě v sobě měly něco zajímavého. Navíc bylo kouzelné, že Murakami neodhalil všechno, většinu věcí zanechal zakrytou a my si to můžeme pouze domýšlet a vytvářet různé odhady. Ale nebudeme nikdy vědět, jak to bylo doopravdy... ale přesně tohle, alespoň podle mě, tahle knížka potřebovala jako pomyslnou třešničku na dort, aby byla tolik záhadná, překvapující a milá (napadá mě slovo přítulná, ale vůbec nevím z jakého důvodu).

"Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, alespoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně."

Kdo by se nezamiloval do Kafky Tamuri? Dobře, to je trochu přehnaná reakce a Kafka možná nebyl až tak obdivhodná postava, ale všechno jsem protrpěla s ním. Přece jen to byl ten nejdrsnější patnáctiletý kluk a všem to dal patřičně najevo, přestože měl pořád svou plachost a místo mluvení spíše kýval. Díky němu jsem tu knížku hodně prožívala a silně na mě zapůsobila, ale samozřejmě tu byly i jiné důležité faktory. Dále tu byly všudy přítomné úvahy a proslovy pana Oshimi, které mi byly převážně sympatické, i když jsem s nimi zrovna nesouhlasila. Byl hodně zvláštní a zajímavá postava, takový průvodce na cestě a své role se zhoslil s elegancí sobě vlastní. Vztah těch dvou, Kafky a pana Oshimi, byl další věc, jaká pro mě zůstane srdcovou záležitostí a budu na ni vzpomínat. Celkové obsazení postav bylo dobré, všichni na mě zanechali dojem a budu si je pamatovat.

"Zkouším si představit všechno, so tehdy musela cítít. Vžít se do její situace. Není to pro mě samozřejmě nic jednoduchého. Já jsem byl odvržený, ona je ta, která odvrhla. Ale jak jde čas, odpoutám se od sebe. Duše opustí mou zatvrzelou schránku, změní se v černočernou vránu, usedne vysoko do větví borovice na zahradě a pozoruje mě odtamtud, čtyřletého, sedicího na ochozu.
Stanu se soudící černou vránou."

Zdráhám se doporučovat, ale budu to muset v závěru udělat, protože si mě Murakami tímhle dílem získal na plné čáře. Ale podle by bylo lepší, pro ty, kdo by tuto knížku chtěli v budoucnosti číct, si napřed od něj přečíst Sputnik, má láska. Pokud tam bude někomu vadit zapletení nadpřirozena, možná by se raději neměl po Kafkovi na pobřeží ani poohlížet. Tahle knžíka je úžasná a nezaslouží se jenom kvůli něčemu takovému negativní kritiku, za tím si stojím, přestože mi to může spousta lidí vyvracet. Kdo nemá ráda v čisté realitě něco nadpřirozeného, ať se této knížce vyvaruje, prosím, a nedělá zbytečně vrásky na čele lidem, kteří si tu knížku zamilovali se vším, co obsahuje (možná je to ode mě spíš provokativní, ale nemohu si pomoci). Ještě bych chtěla upozornit ty, kterým vadí poukazování na intimitu a erotika, tady se Murakami celkem vyžil a byla jsem tím zaskočená, ale k té knížce to pro mě neodmyslitelně patří.

"To je podstata veškerých vyprávění a příběhů - přijde vellký zvrat. Vývoj se zvrtne nečekaným směrem. Štěstí je pořád stejné, ale druhů neštěstí je nepočítatelně. Jak poukazuje Tostoj, štěstí je pouhá alegorie, neštěstí je příběh."

Něco se stalo

24. června 2011 v 19:21 | Myia

Rok: 1974
Autor: Joseph Heller

Celá knížka je v podstatě monolog Boba Slocuma. Bob je muž ve středních letech, který je zaměstnaný v jedné velké a důležité firmě, vlastní přiměřeně velký dům, má manželku, dceru, dva syny, ovšem jeden z nich trpí mentální poruchou a vždycky zůstane na úrovni myšlení pětiletého dítěte, možná ani to ne. Prakticky by se dalo říci, že jeho život je takový průměrný a relativně poklidný. Jenomže Bob se už od začátku zaobírá všemožnými strachy, jaké ho celý život provází a dává nám nahlédnout do nitra svého myšlení. Stále vzpomíná na svá mladá léta, kdy mohl mít Virginii, svoji starší spolupracovnici v jednom zaměstnání, rozebírá logiku a řád jeho podniku, přemýšlí o svém chování, své pravidelné nevěře a vztahům ke členům rodiny a často také, jak se zbavit Dereka, jeho mentálně zaostalého syna. Trápí ho, že nevychází se svojí dcerou, ale zároveň z ní má radost, jaké kousavé dokáže mít argumenty a jak používá svou logiku. Zbožňuje svého druhého syna, protože se v něm trochu vidí a chce mu pomoci s jeho vlastními strachy, kterých je na malého chlapce až moc. Popisuje svoji už od rána alkohol pijící ženu a kritizuje to, že neumí flirtovat a přesto se o to pokouší. Ale i tak u své rodiny zůstává, přestože stále navštěvuje všemožné jiné dámy a prostitutky. V podniku, kde pracuje, se bojí hodně lidí, ale váží si jen málo z nich. Snaží se být ten, za kým všichni chodí, a vypadat stále přívětivě. Vzpomíná na svoji již zemřelou matku, jak za ní nerad chodil do nemocnice a bylo to jen zbytečné trápení. Odhaduje, jak umře, rozebírá vše do nejpodrobnějších detailů.
"Dusil jsem se frustrací a vztekem."

Můj názor:

K ténhle knížce jsem se dostala tím způsobem, že na ni měl ve své autobiografické koláži Květná neděle Kurt Vonnegut otištěnou recenzi a mě velice zaujala. Rozhodně se mi podařilo přijít na výjimečné lehce kontroverzní literární dílo, na které člověk jen tak nenarazí. Líbilo se mi i stylistické provedení, které budou někteří kvůli přehanenému používání závorek možní kritizovat, ale mě to nevadilo a přišlo mi to zase jiné a zajímavé. Dle mého názoru je hodně velký risk si vzít jako námět knížky život jednoho člověka a nechat ho to vyprávět jako vlastní monolog, kde odhaluje všechna možná zákoutí svého myšlení, ale Josephovi se tenhle risk vyplatil. Každopádně chápu, že pro někoho s naivním smýšlení o světě, může být takhle knížka až nepříjemné a především v mnoha pasážích zarážející.

"Upřímě řečeno, co můžu dělat? Jen to, že nic dělat nemůžu. A tak nic nedělám. Můžu se tvářit, že se nic neděje (a získávat tak čas), jak se tvářím v podniku (abych přežil, abych zůstal naživu do pěti hodin), ale to je tak asi všechno."

Bob Slocum mi nemohl být nesympatický (do nějaké míry). Zaobíral se mnohdy dost stejnými věcmi jako já a dokázala jsem se v něm najít. Ale očekávala bych od něj na první pohled mnohem silnější vůli a charakter. Zbožňovala jsem ho asi nejvíc, když popisoval svoje mládí souvicející s Virginii, kterou jsem si taky oblíbila, i když by mě moc zajímalo, jestli mu vždy sdělovala pravdu o svém životě. Pak se zde ještě obevil jeho spolupracovník Green se skvělou logikou a hlavně smyslem pro brilantní vyjadřování se. Ten na mě díky své osobnosti udělal z knížky asi největší dojem, opět jsme měli nějaké společné znaky v povaze, ale zásedně se lišily ve svém provedení. Jako poslední bych chtěla upozornit na Bobovu dceru, která byla zhruba v mém věku a lépe tam na jejím příkladu už otrávenost mládeže nemohla být vystihnutá. Ale zároveň to byla bystrá divné, jen ji zkazila společnost, jak tomu tak bývá.

"Myslím na smrt. Myslím na ni pořád. Obírám se jí. Hrozím se jí. Nemám ji rád. Zřejmě máme smrt v rodině. Umírá se na ni a zdá se mi o ní a nepřestávám si o ni ironicky spřádat květnaté fantazie."

Od Josepha Hellera bych si toho chtěla přečíst ještě mnohem víc, protože se mi jeví jako úžasný psycholog a pozorovatel. Jen mě překvapil, když asi nejvíce emotivní událost z celé knížky popsal neuvěřitelně krátce (šokující, jinak všechno totiž rozebíral do detailů) a nedal tam ani její důsledky. Zarazilo mě to, možná trochu zamrzelo, ale zároveň si myslím, že lépe to udělat vzhledem k Bobově povaze nemohl. Bob byl celistvá osobnost, jako by skutečně žil a nebyl jen podrobně popsaný na papíře sám sebou. Tuhle knížku bych doporučila především pro její neobvyklost a působení na lidské přemýšlení nad životem.

"Ach, panebože - trpíme dávno předtím, než vůbec víme, co to trpět je."

Na cestě

21. května 2011 v 23:06 | Myia

Rok: 1951
Autor: Jack Kerouac

Sal Paradise ( v reálném životě sám autor téhle knížky) nám dává nahlédnout do určité fáze jeho života, která byla zaplněná cestováním. Původně bydlel se svojí tetou v New Yorku, měl zde přátele a žil na relativně slušné úrovni, jenomže jednoho dne se do jeho života přivalil hurikán jménem Dean Moriarty (v reálném životě Neal Cassady). Tenhle muž se s ním spřátelil téměř okamžitě. V New Yorku byl teprve chvíli, všichni o něm mluvili a vědělo se, že v jeho přítomnosti se dá něco zažít. Po jeho odjezdu z New Yorku a návratu na západní pobřeží, se Sal rozhodně za ním odjet. Tuto cestu má naplánovanou jako stopování, které považuje za jednoduché, ale to se šeredně mílí. Prožije tedy stopem cestu přes celou Ameriku, zažívá přitom různé situace a setkává se různými lidmi, které posuzuje. Celé tohle jeho cestování je pouze za Deanem, který ho stejně nakonec zklame. Sal dokonce ví, že tomu tak bude, ale přede všemi je připraven se ho zastat. Dean může být sebevětší cvok, ale má něco do sebe. Tahle knížka je vlastně o neustálém cestování, poznávaní nových lásek, přátel, zažívání potyček s policií, omámení hudbou a drogami... bezstarostém životě Deana Moriartiho, který táhle lidi sebou dolů (nebo nahorů?).
"Myslím na Deana Moriartyho."

Můj názor:

Původně jsem si myslela, že napsat recenzi na tuhle knížku, bude hračka. Ale to jsem se dost mílila, protože v ní nešlo vystihnout podstatu. A nakonec jsem usoudila, že to prostě nejde, musíte sednout a číst, abyste si uvědomili všechny psychologické a sociální roviny tohoto příběhu. Když se prokoušete nekonečným seznamem amerických měst, najdete lidské putování v mnoha ohledech a nejednu ohromující (a někdy i okouzlující) povahu poutníků za lepším životem nebo za přiblížením se lepšímu životu. Osobně jsem kouzlo tohoto díla objevila až po přečtení a nekonečném se zamýšlení nad Deanem Moriartym. Chvíli mi trvalo překonat tu vyprávěcí část a ponořit se do hloubky smyslu a tam vlastně najít to, co tuhle knížku dělá výjimečnou, pro mě tolik poutavou a originální.

"Copak každý člověk nevstupuje do života jako sladké robě, které věři všemu, co najde pod tátovým krovem? Až později přijde ten den prozření, kdy poznáte, že jste zoufalí a zubožení - a slepí a nazí a rozklepaní a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putujete pak dál tím hrůzným snem svého života."

Postavy tu člověk vnímá naprosto jinak, když ví, že jsou to skuteční lidé jen jinak pojmenovaní. Třeba takový Carlo Marx je ve skutečnosti Allen Gingsberg (jeho báseň Kvílení byla věnovaná mimo jiné i Jackovi Kerouacovi a Nealovi Cassadymu, do kterého byl zamilovaný) a možná i proto mi bylo líto, že se v knížce moc neobjevil, protože o Allenovi bych se toho chtěla dozvědět přece jen o něco víc (vztah ke komunismu, homosexualita, odstartování hippies). Co jsem na informacích postrádala u Allena, rozhodně mi to bylo vynahrazeno u Neala Cassadyho. Upřímně jsem ho neměla ráda už od začátku, ale postupem času jsem našla v jeho střídavé bláznivosti a zahloubanosti něco lehce milého a sympatického... typicky beatnického (divme se tomu, když byl hlavní postavou tohoto uměleckého a literárního hnutí).

"Jaká je tvá cesta, bráško? - cesta světce, cesta šílencem, cesta duhy, cesta pitomce, jakákoli cesta? Je to cesta kamkoli pro kohokoli jakkoli. Kam kdo jak?"


Martin Eden

21. května 2011 v 19:39 | Myia

Rok: 1909
Autor: Jack London

Martin Eden je člověk, se kterým se život rozhodně nepáral. Už odmalička musel začít vydělávat a starat se sám o sebe. Pravidelně pracoval na různých lodích, aby si viděl peníze pro krátký pobyt na pevnině. Jednoho dne zachrání mladého muže, Arthura Morseho, když ho přepadne několik mužů a Arthur se mu za to odvděčí tak, že ho pozve k sobě domů na večeři. Pochází z bohaté rodiny a tak se Martin vyskytne v zcela neznámém prostředí, které ho nečekaně naprosto očaruje... ale prostředí, knížky, luxusní nábytek a obrazy nejsou to hlavní, co si z této návštěvy odnese. Seznámí se s Arthurovou sestrou Ruth, a okamžitě se do ní bezhlavě zamiluje. Ruth je i tak zcela mimo jeho poměry a proto se rozhodně se jí alespoň trochu přiblížit. Začne číst knížky, kterým napřed nerozumí, a chce se změnit. Ruth mu s tím následně začne pomáhat, půjčí mu učebnici gramatiky a opravuje ho vždycky, když použije nějaký špatný výraz nehodící se pro zdvořilou konverzaci, na kterou je ona zvyklá a úzkostlivě se drží všemožných předpisů. Martin touží po tom, aby byl pro ni lepší. Sice pořád žije svůj typický předchozí život, ale všechno se v něm mění. Čte, učí se a stává se pro společnost čím dál tím víc hodnotnějším. Přestává rozumět lidem z jeho dělnické vrstvy a po nějaké době už mu nestačí intelektuálně ani lidé z vyšší vrstvy. Ani samotná Ruth, se kterou začne chodit. Ta má v sobě vnitřní spor. Má tu lásku v sobě poslouchat, přestože Martin je pořád trochu neortodoxní a prudký a navíc nemá žádné peníze? Další zlom v Martinově životě nastane, když se dá na spisovatelskou dráhu a setkává se s neúspěchem. Jak všechno skončí? Jak bude pokračovat lásky mezi dvěma lidmi, kteří mezi sebou mají takový rozdíl a nedokážou si porozumnět v náhledu na svět? Dostane se Martinovi někdy úspěchu a najde někoho, s kým by si rozumněl?
"I já to vidím a já přece nic neznamenám."

Můj názor:

Tahle knížka pro mě už vždycky zůstane váženým pojmem. Doslova jsem se do ní zamilovala a jsem na sebe pyšná za to, jak hodnotnou a krásně napsanou knížku jsem si přečetla. Navíc si myslím, že ji můžu doporučit všem bez ohledů. Je v ní tolik myšlenkových rovin a pravd a především můžeme sledoval vývoj osobnosti postav. To, jak si postupně uvědomují, kým vlastně jsou, kým chtějí být, ale někdy je brzdí společnost. Upřímně, celou knížku jsem prožívala až moc. S Martinem jsem soucítila při jeho strádání, jeho úspěch mě nadchnul a jeho následné chování pak zase bolelo. Prostě mne ten příběh a postavy strhly jako jedna velká lavina, ze které jsem se neuměla dostat a vlastně mi to uvíznutí bylo příjmené, protože je krásné číst něco napsaného s takovou lehkostí a zároveň závažností. A Martina budu jako osobnost na vždycky bezmezně obdivovat (stejně jako Jacka Londona, že něco takového vytvořil).

Z postav jsem si samozřejmě oblíbila především Martina, ale někdy mě dokázal naprosto naštvat. Mám ten milý, že bych si s ním rozumněla, jen asi plně nedosahovala jeho sečtenosti a intelektuálnosti v pozdnějších fázích knížky. Ze všeho nejvíce mne zaujal Russ Brissenden, Martinův, dalo by se říct, kamarád, který pronesl tolik krásných myšlenek a hlavně byl smířený s tím, s čím já se nesmířím asi nikdy. Toho jsem si na něm vážila a škoda, že nebylo odkryto více jeho tajemství. Jako další mě prapodivně učarovala Líza Connollyová. Její obdiv a láska k Martinovi ve mně zanechaly hluboký dojem a bylo mi jí líto, že nikdy nedosáhne jeho psychiké úrovně. To by bylo k této geniální knížce asi všechno a úryvek je báseň z jedné z posledních stránek, kterou mám opravdu moc ráda.

"Zproštění vášně žití
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře nedospěje."


Jatka č. 5 aneb Křížová výprava dětí

2. května 2011 v 21:19 | Myia

Rok: 1969
Autor: Kurt Vonnegut

Tato knžíka obsahuje tolik časových linií a spletitých vztahů, že ji prakticky nejde popsat. Vypraví ale především o životě Billyho Pilgrima, který měl zvláštní schopnost... cestloval v čase. Můžeme sledovat jeho pouť za druhé světové války, kde nebyl ani za pořádného vojáka, lepila se na něj samá smůla a nakonec upadl do německého zajetí. Napřed byl převážen z místa na místo, ale jeho zajatecká cesta skončila v Drážďanech. Patřil mezi tu hrstu šťastlivců, která přežila jejich vybombardování a vrátil se v pořádku do Ameriky, kde dokončil optickou školu a vzal si dceru jednoho významného optika, přestože ji ani pořádně nemiloval. Spolu měli dvě děti. Zároveň se Billymu stala zvláštní věc. Byl mimozemšťany unesen na planetu Tralfamador, kde byl vystavován v zoo a také se něco naučil o jejich životě. Tohle poznání později uvěřejnil do novin, jakmile byl zpět na své domovské planetě. Dalo by se o něm prakticky říct, že to byl žalostný muž, který si ovšem vydobil po drsné době strádání jisté místo smířením se životem.
"Tak to chodí."

Můj názor:

Psaním recenze na tuhle knížku jsem si pod sebou prakticky podřezala vlastní větev. Ale když pominu tu horní recenzi, o které mám stejně pocit, že se nedala napsat jinak, aby to bylo alespoň částěčně srozumitelné... tohle je podle mě jedna z nejzvláštnějších válečných knížek, jakou si můžete přečíst (ne, že bych četla všechny, ale jde si to dobře odvodit). Samozřejmě tam není jen válečná tématika, ale docela tam převládá a navíc je autentická, protože se Kurt Vonnegut inspiroval tím, co sám zažil. Zatím je to nejlepší věc, co jsem od něj četla. Nějak mi na jazyk nepřichází víc věcí, co bych o tomhle řekla, což se mi moc často nestává. Rozhodně to není knížka, kterou by si oblíbili všichni. Člověk by na ni měl napřed Kurta trochu poznat, to je můj osobní názor. Ale už jenom kvůli myšlenkám Tralfamadorů se to vyplatí číst a navíc zde autor krásně využívá surrealismu. Co více k tomu říct, Kurt mě touhle knížkou příjemně překvapil a zařadila se u mě značně vysoko.

"To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru? A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto."


Krádež

17. dubna 2011 v 13:56 | Myia

Rok: 1989
Autor: Saul Bellow

Clara Veldeová je původnem dívka z maloměsta. Byla vychovávaná v tom duchu a odráží se to na ní i v pozdějším věku, kdy je úspěšnou manažerkou v oblastni módy. Co se týče jejích vztahů... pravidelně se svěřuje své kamarádce Lauře Wongové, je čtyřikrát vdaná a má tři dceři. Ovšem nikdy nezapomněla na svou lásku Ithiela Reglera, se kterým se i po letech pořád vídá a ví, že se milují, přestože si každý šel svojí cestou. Mají mezi sebou určitý druh spojení a ten potvrzuje smaragdový prsten od něj. Kdysi ho Claře daroval, aby alespoň částečně ukonejšil její touhu po svatbě. Jednoho dne Clara najme au-pair s rakouským původem, Ginu, pro své tři dcery. Gina pro ni představuje nevinnost a nechce tuhle dívku nechat propadnout velkoměstu a zkazit ji. To se vymkne kontrole ve chvíli, kdy si Gina přivede domů svého podivného přítele a ztratí se smaragdový prsten od Ithela. Tahle kniha tedy popisuje povahu jedné ženy, který nikdy nestratila svoji původní naivitu a zároveň jí o ni obralo až moc lidí a zkušeností.

Můj názor:

Původně jsem recenzi vůbec nechtěla psát, protože mě tahle knížka ze začátku nudila a říkala jsem si, jak Saul Bellow mohl získat Nobelovu cenu za literaturu. Ale pak přišel nějaký podivný zlom, kdy jsem si oblíbila jeho způsob vyjadřování a popis lidské povahy. Intenzivní a působivé vystihnutí emocí. Abych to definovala přesně, v téhle knížce jsou části, které mě vysloveně nudily a některé jsem pro změnu hltala. Celistvý pocit z toho rozhodně nemám a myslím, že bych Krádež ani nejmenovala, pokud by se mě někdo zeptal na něco dobrého, co jsem četla, jenomže v některých ohledech na mě tak zapůsobila, že tuhle recenzi nešlo nenapsat. Už teď jsem pevně rozhodnutá k přečtení dalších věcí od Saula Bellowa, protože jsem se dočetla, že tohle pro něj není zrovna typické.
 
 

Reklama